Tři menší zemětřesení mohou znamenat v součtu katastrofu. Vstup českých sedláků do těžkopádného systému Společné zemědělské politiky Evropské unie se časově protnul s nadúrodou obilí a v posledních týdnech se k tomu přidala vládní krize. Pravděpodobné střídání ministrů přichází v době, kdy je třeba více než kdy předtím intenzivně jednat, rozhodovat, lobbovat v Bruselu, zkrátka tvrdě pracovat. Zatím se nezdá, že by dosavadní ministr Palas a jeho aparát viditelně polevovali v práci, ale plíživé směřování exekutivy k anarchii řešení problémů rozhodně neprospívá.
Voda teče, řeči se vedou a rekordní zásoby z loňských žní ubývají jen pozvolna, protože člověk, prase i slepice mají jen jeden žaludek. Mezitím na polích roste další „nadějná“ úroda. Skutečnost je taková, že ze zhruba 1,2 milionu tun obilí, které čeští zemědělci nabídli do takzvaných intervenčních nákupů (probíhajících již v režii Evropské unie skrze náš Státní zemědělský intervenční fond) bylo zatím fakticky převzato a vykoupeno jen 445 tisíc. Z tohoto objemu se do konce minulého týdne zhruba 85 tisíc tun podařilo protlačit přes Řídící výbor pro obiloviny v Bruselu ve speciálním tendru na vývoz obilí ze středoevropských členských států do třetích zemí. Zatím však ani tuna z intervence fyzicky neopustila hranice České republiky (!). Stále se také čeká, jak Evropská komise rozhodne ve věci přesunu části zásob z domácích intervenčních skladů, praskajících ve švech, do německých a belgických. Pokud Brusel neuhradí náklady plánované přepravy 420 tisíc tun, z čeho to „zacvaká“ český stát?
Ředitel intervenčního fondu Jan Höck věří, že se vývozy obilí do konce dubna rozhýbou, ale už v červnu začnou další žně, přičemž kapacity říční a železniční dopravy zvládnou jen přibližně 150 tisíc tun měsíčně. Většina rolníky nabídnuté úrody stále neopustila areály zemědělských podniků (případně některých výkupních organizací). Nemalá část už stejně nesplňuje parametry stanovené pro potravinářské využití. V nevyhovujících skladech zrno napadly plísně či škůdci a teď se nehodí ani ke zkrmování. Den za dnem se zvyšuje pravděpodobnost, že bude třeba hledat alternativní řešení. Hovoří se o „zkapalnění“ na líh, též o spalování. Likvidace v tepelných elektrárnách - pro někoho stále nemyslitelná forma zužitkování úrody - se nakonec může ukázat jako organizačně nejjednodušší (ač na každé tuně by to znamenalo zhruba 2000 korun ztráty).
Zemědělcům nezbude, než aby se konečně začali spoléhat sami na sebe. Rychlý prodej exportérům, byť za nižší cenu, na základě běžných komerčních vztahů, bez účasti státu a Evropské unie je nejrozumnějším řešením. Pro příští léta by se asi pěstitelé měli dovybavit i vlastními sklady, aby nebyli odkázáni na milost úředníků a výkupních organizací, mohli se lépe vyrovnat s výkyvy trhu a vrtochy politiků.
