Bankovní unie není nástroj či munice na nynější, nýbrž na budoucí válku
Když se loni na podzim mezi mnoha návrhy na zlepšení ekonomického, měnového a finančního rámce Evropské unie objevil koncept bankovní unie, jeho kritici okamžitě hovořili o jakémsi novotvaru, který ani nemá oporu v dosavadním hlavním proudu instrumentária hospodářské politiky, natož pak v ekonomické teorii. A ani ti, kteří byli s to se s novým pokusem ztotožnit, si nevěděli zcela rady s tím, kam jej umístit a co od něj očekávat.
V čem tedy koncept bankovní unie EU spočívá a jaké jsou argumenty pro jeho přijetí, případně odmítnutí? Bankovní unie má spočívat perspektivně na třech propojených pilířích, jež ve svém souhrnu tvoří širší společný rámec nástrojů, jimiž se Brusel snaží koordinovat výkon hospodářských politik. Jejich počet přitom pomalu začíná hrozit nepřehledností, duplicitou, složitostí, případně i protichůdností a kontraproduktivitou při jejich praktické aplikaci.
TŘI PILÍŘE Dosud bylo rozhodnuto o pilíři prvním, který se má primárně a povinně týkat členů eurozóny, kam však mají otevřené dveře i ostatní členové EU – o společném bankovním dohledu. Dva další mají uvést v život fungování společného fondu pojištění vkladů a způsobu řešení problémů problémových bank, včetně speciálního finančního fondu použitelného pro jejich případnou záchranu. O obsahové náplni těchto složek zatím nebylo rozhodnuto vůbec nic a rovněž představy o její podobě jsou dosud značně heterogenní.
V čem lze spatřovat racio konceptu bankovní unie? Minimálně ve dvou věcech, spíše však ve třech. Zaprvé, v minulém nedávno uplynulém období se v řadě zemí EU bankovní sektor dostal do takových problémů, že pokud byl zájem v příslušné zemi na jeho záchraně, musel se značně angažovat daňový poplatník (v irském případě ho to stálo astronomických 60 procent HDP); v opačném případě by bankovní sektor buď zcela zkolaboval, anebo by vlastnicky přešel do rukou, které by v postižených zemích nevzbuzovaly nadšení.
Druhý argument ve prospěch bankovní unie se týká obdobného slovníku, jenž je relevantní pro obhajobu jednotného vnitřního trhu EU, bezesporu doposud největšího ekonomického výdobytku stávajícího procesu evropské integrace. Máli být trh a podmínky na něm opravdu jednotné, jednotná mají být i pravidla hry, zvláště pak v případě, že lze napočítat desítky, ba stovky bank či bankovních skupin, které opravdu působí panevropsky.
A jsme u třetího důvodu, jímž je homogenita evropského bankovního trhu coby faktor jeho konkurenceschopnosti ve vztahu k ostatním součástem globálního finančního trhu. Díky bankovní unii a jejím pravidlům se vskutku může pozice evropského bankovního trhu jako celku zásadně posílit. Otázkou je samozřejmě cena tohoto posílení a odpověď na ni nám dá případná konkretizace dvou zbývajících pilířů konceptu bankovní unie.
ROZDÍLNÝ UŽITEK V čem naopak lze spatřovat úskalí bankovní unie? Třeba v tom, že ona homogenita evropského bankovního trhu je zatím spíše snem a vykazuje značné nevyrovnanosti v některých charakteristikách bankovního trhu, pokud se na něj stále díváme prizmatem pozvolna se rozmělňujícího národního vymezení. Zkrátka a dobře náš či slovenský bankovní trh se prudce odlišuje od toho britského, francouzského nebo nizozemského.
Náš či slovenský jsou téměř úplně v rukou zahraničních vlastníků a aktivity „našich“ bank s výjimkou financování exportu jsou takřka výlučně omezeny v rámci hranic našich států. V druhém případě jsou banky vlastněny ve značné míře tuzemskými subjekty a současně jejich aktivity pokrývají ve většině celý kontinent; v případě rakouských bank například teritorium střední a východní Evropy.
Současně naše či slovenské banky jsou zdravé, což se ne vždy dá říci o bankách v jiných státech. A roubovat v těchto podmínkách společná pravidla bankovní unie znamená i jinou míru přínosu, kterou jednotlivé národní bankovní trhy z tohoto konceptu mají. Lze připustit, že například ten český ve svém momentálním stavu zaujímá vůči efektům bankovní unie vztah zcela neutrální. Nicméně ne vždy může být tak dobře jako dnes a není radno zapomínat na konec 90. let.
S tím souvisí i druhá námitka: morální hazard. Nastalá situace může vést k oslabení racionality a zodpovědnosti, daném rozšířením regulačních pravidel a deklarovaných záruk, přenesených z národní úrovně na evropskou.
Neznámou samozřejmě stále zůstává konkrétní obsahová náplň zbývajících dvou pilířů, kde – jdeli o finance – může se seběhnout ještě silný poprask vedoucí ke konečnému konsenzu.
Přes to všechno by mělo být jasno: bankovní unie není nástroj či munice na nynější, nýbrž na budoucí válku. Neměl by léčit nynější neduhy evropského bankovního trhu, ale zamezit jejich opakování v budoucnu a posílit jeho celistvost ve smyslu posílení jeho pozic v rámci mezikontinentální soutěže. V daném případě je žádoucí zaujmout vůči ní pozitivní náhled a smysl bankovní unie považovat za prospěšný.
O autorovi| PETR ZAHRADNÍK, hlavní ekonom Conseq Investment Management a člen NERV
