Češi se rozhodli pro Evropu, vládu ale klid nečeká
Překvapení se nekonalo, realita potvrdila průzkumy. Většina Čechů v pátek a v sobotu dorazila do volebních místností a přesvědčivě kývla na vstup své země do Evropské unie. Účast 55 procent voličů – když to navíc podle naší legislativy pro platnost referenda nemá význam – je slušným výsledkem, 77 procent hlasů pro vstup je impozantním úspěchem. Proti připojení k unii se vyslovilo 23 procent obyvatelstva. První referendum v historii České republiky navzdory toporné propagační kampani vlády proběhlo hladce.
Rozpory jen naoko.
Komu patří vavřínový věnec? Kabinet Vladimíra Špidly se do poslední chvíle činil: premiér běhal, řečnil, jezdil, diskutoval, přesvědčoval. „Velmi silně to prožívám, je to prostě historická příležitost, která kdyby utekla mezi prsty, už by se asi nevrátila,“ popsal Špidla své rozpoložení týdeníku EURO. Na základě dobré účasti a jednoznačného výsledku plebiscitu by se dalo říct, že jeho skomírající eurovláda si rok po volbách dobila baterie. Do Evropské unie ovšem Česko nedotlačil ani tak kabinet, jako spíše politikou dosud neotrávený instinkt občanů. Koalice triumfuje lacino, protože neměla ostrého soupeře. Opozice zůstala měkká, rozpolcená. Když KSČM říkala na adresu unie „měkké NE“ a ODS „měkké ANO“, šlo jim spíše o vnitropolitické body než o samo zmaření vstupu. Referendum obě strany zahalily řadou obojakých gest. Čestný předseda občanských demokratů, prezident Václav Klaus v pátek odmítl veřejnosti sdělit, jak volil, první místopředseda strany Jan Zahradil den před referendem demonstrativně opustil bruselské jednání evropského Konventu o ústavě a vzápětí občanům doporučil vstup do unie. De facto však v době plebiscitu o Evropě panovalo mezi politiky nepsané příměří: tradiční válka o interpretaci vypukne naostro až teď, když je výsledek v kapse.
Referendum o Špidlovi.
Kvůli plebiscitu už pád vlády nehrozí. Přesto hlasování nově rozdalo karty a dá se čekat nové měření sil jak uvnitř ČSSD, tak mezi koalicí a opozicí. Týdeník EURO má informace, že Vladimír Špidla hodlá využít mimovolebního posílení svého mandátu k „přitvrzení“ kursu vůči svým protivníkům uvnitř ČSSD a koalice. Ačkoli popřel záměr prosadit některé věci právě po referendu s tím, že vedle hlasování o vstupu země do unie jsou všechny záležitosti prý jen „pěnou dnů“, s níž by si musel tak jako tak poradit, na jedné překážce by koaliční vláda bez spolehlivé podpory svých poslanců mohla brzy ztroskotat. Jde o podzimní prosazení reformy veřejných financí ve sněmovně. Řada lidí v ČSSD i v jiných stranách čeká na příležitost, jak Špidlu odstřelit, a referendum se jí nestalo.
ODS, pomoz.
Ve hře jsou zhruba dva typy scénářů poreferendového vývoje. ČSSD se v každém případě pokusí najít pro reformu spojence mimo koalici. Komunisté se již nabídli, když minulý týden navrhli sociálním demokratům zrušení lustračního zákona, a i když ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach hbitě souhlasil, společnou řeč ČSSD hledá spíše s ODS. Tak lze interpretovat například jmenování ministra obrany Miroslava Kostelky, který má blízko k Petru Nečasovi. Existují přitom dvě cesty spolupráce ČSSD/ODS. Vladimír Špidla dává najevo, že v případě neschválení reformy veřejných veřejných financí rychle odstoupí a dojde k předčasným volbám. „Nemyslím si, že by kdy vznikla duhová koalice, ta mi připadá jako romantická spekulace,“ vylučuje Špidla variantu, s níž nedávno přišel Stanislav Gross. Kalkul je čitelný: I když má ODS nyní zdaleka nejvyšší preference, provedení nezbytné, nepopulární fiskální reformy si nebude chtít pověsit na krk a raději neviditelně pomůže ČSSD tlačit káru.
Stoupenci Stanislava Grosse naopak sázejí na to, že se s pomocí ODS zbaví Špidly. Padne-li jeho vláda, mohla by se ustavit duhová koalice ČSSD/ODS/lidovci/unionisté, v níž se strany nejen rovnoměrně dostanou k moci, ale stejným dílem se „ušpiní“ odpovědností za reformu. ODS by údajně v tomto kabinetu měla obsadit silové resorty, Gross by dirigoval z pozadí.
Duha na obzoru.
Například stínový ministr vnitra Ivan Langer z ODS duhovou koalici neodmítá. Podmínkou jejího vzniku by prý ale musela být časová omezenost a souhlas sociálních demokratů s konáním předčasných voleb. „Koho by si ČSSD dala do čela, zda Špidlu, nebo Grosse, to by byla její věc,“ uvažuje Langer. Poslanec a místopředseda rozpočtového výboru Michal Kraus z ČSSD zase soudí, že fiskální reforma by měla být mnohem tvrdší, proto by ČSSD měla hledat větší podporu v Parlamentu. Špidlova varianta rychlé smrti se mu nelíbí: „Nejhorší by bylo jít teď do předčasných voleb s úřednickou vládou a všechno to rozmetat.“
Vybrat zatáčku.
Rychlý „špidlovský“ i pomalejší „grossovský“ plán hledí za příští volby. Pokud by současný premiér ustál reformu i své křeslo, do konce volebního období mu zbývají tři roky, během nichž by ČSSD stačila vyvětrat zápach z finančních otřesů, a naopak by mohla zúročit první plody změn. Kdyby by však nyní vláda padla, konal by se zřejmě mimořádný sjezd sociálních demokratů a na něm by byl do čela strany instalován Gross. Ten by se pak plně soustředil na konsolidaci dnes rozeštvané partaje, a ta by šla po předčasných volbách do opozice posílená, s nadějí na příští vítězství. A to i nad komunisty.
Jaká bude šance protlačit reformu veřejných financí sněmovnou, ukáže už obsazení uvažované funkce vicepremiéra pro ekonomiku. Týdeník EURO získal informaci, že Vladimír Špidla měl oslovit exministra financí Pavla Mertlíka či poslance Jana Mládka. „Je pravda, že jak pan Mertlík, tak pan Mládek jsou lidé, kteří mají vysokou ekonomickou kompetenci, a snažím se využívat jejich znalostí,“ připustil premiér. „Ale takovouto nabídku jsem jim neudělal,“ upřesnil.
Lidovci se kasají.
Poslanci z řad koalice i opozice se shodují v názoru, že očekávané zemětřesení v příštích měsících může vzejít jen z dílny ČSSD, protože pro slabé lidovce i unionisty by jakékoli změny statu quo byly nevýhodné.
Na podzim se však koná sjezd KDU-ČSL a říká se, že konzervativní křídlo má v úmyslu svrhnout Cyrila Svobodu. Místopředseda Jan Kasal prý tlačí vzhůru ministra životního prostředí Libora Ambrozka, kandidovat by mohli Miroslav Kalousek a Jaromír Talíř. Pokud zvítězí některý z nich, lze očekávat příklon lidovců k ODS.
Optikou Čechů jásajících v sobotu večer nad vstupem do Evropy se podzim jeví příliš daleko. Slavnost ale skončí a zemi čeká finanční i politické dusno.
BOX:
Polský scénář pro Špidlu?
Když Poláci necelý týden před Čechy schválili v referendu vstup do Evropské unie, polský levicový premiér Leszek Miller pocítil velké povzbuzení. Polsko v lidovém hlasování vlastně rozhodovalo také o přežití jeho vlády. Opozice už dříve žádala demisi kabinetu a tento požadavek skrytě podporoval i prezident Aleksander Kwasniewski, byť také on podobně jako šéf vlády vzešel z postkomunistického Svazu demokratické levice. Kdyby přišlo hlasovat méně voličů, premiérovy dny by byly sečteny.
Vratkost Millerovy vlády připomínala chabé postavení českého kabinetu Vladimíra Špidly. Polský premiér byl na tom ještě o něco hůř, protože jeho vládu opustil koaliční partner – Polská lidová strana. Miller od té doby řídí menšinový kabinet. Podobně jako Špidla, také polský předseda vlády dost neúspěšně zápasil s reformou veřejných financí. Odborníci poukazují na skutečnost, že polský rozpočet je stejně jako český zatížen nadměrnými sociálními výdaji.
Premiérova ofenzíva.
Bylo jasné, že bez ohledu na výsledek se polské referendum stane katalyzátorem politických změn. Leszek Miller se rozhodl pro ofenzívu, díky níž si měl udržet kontrolu nad situací. Jmenoval nového místopředsedu vlády Jerzyho Hausnera, který bude řídit tým ekonomických ministrů a zápasit s veřejnými financemi. Zároveň vyvolal hlasování o důvěře vlády v Sejmu, v němž nakonec minulý pátek zvítězil. Toto vítězství však bylo do poslední chvíle na vážkách a zřejmě bylo vykoupeno ústupky nezávislým poslancům a členům malých poslaneckých klubů. Miller trochu vyrazil dech svým kritikům, když začal mluvit o možnosti zavedení rovné daně, zřejmě ve výši devatenácti procent. Kromě toho slíbil růst hrubého domácího produktu v příštím roce o pět procent a snížení počtu nezaměstnaných o 250 tisíc.
Divoké pohyby.
O tom, s jakou reakcí se Millerovy kroky setkávaly, možná nejlépe vypovídá divoký pohyb polského zlotého minulý týden. Po referendu polská měna posílila. Jmenování Hausnera však zlotý oslabilo – tento dosavadní ministr hospodářství a práce se totiž netají tím, že by připustil i vyšší rozpočtový schodek. Hausner trochu připomíná českého Valtra Komárka (i on měl v české hospodářské politice podle některých předpokladů sehrát ještě významnou roli) – kalkuluje, že méně striktním rozpočtovým hospodařením podpoří poptávku a následně i hospodářský růst. Kvůli Hausnerovu povýšení rezignoval dosavadní ministr financí Grzegorz Kolodko, kterého si nakonec analytici a finanční trhy začaly spojovat především s plánovanými rozpočtovými škrty. Poté, co se později Miller přihlásil k reformě financí, zlotý zase posílil. Pak ovšem zase převládly pochybnosti.
Prezident Kwasniewski vyzval ke klidu na politické scéně do 1. května příštího roku, kdy Polsko stejně jako Česko do Evropské unie vstoupí. Přesto se zdá, že divoké pohyby se zemi a jejím politikům vyhýbat nebudou.
O Polsku se říkalo, že je vždy o něco napřed před Českem. Ve Varšavě vznikla první nekomunistická vláda v bývalém východním bloku, v Polsku se pak také dříve než v Česku dostala k moci levice. Asi bychom měli tamní vývoj sledovat.
(žiž)
