Menu Zavřít

Ano, limity jsme i my

15. 6. 2015
Autor: Euro

Minulý týden proběhla na několika místech země reklamní akce s názvem Limity jsme my, propagující nikoli prolomení těžebních limitů nad Litvínovem, jak by se mohlo zdát, ale naopak jejich zachování. Akci svým jménem tradičně zaštítil starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt ze Strany zelených, jehož obec by při úplném prolomení limitů padla těžbě za oběť.

Je to ironie: proti prolomení limitů lidé protestovali i v místech, kde o uhlí nic nevědí. Tedy kromě toho, že jim občas přímo či nepřímo vytápí byt. Že je s celou akcí něco špatně, navíc hned poznáte, když se podíváte na její webové podporovatele. Mezi obvyklými podezřelými najdete i známé pachatele dobra jako Táňu Fischerovou nebo brněnského aktivistu/politika Matěje Hollana, snad největšího manipulátora světa.

Korunu všemu ještě nasadila televize, když k vážné diskusi o limitech pozvala kromě ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka i Martina Bursíka, někdejšího zeleného ministra životního prostředí, jenž poté založil vlastní propagační projekt LES, načež do Senátu radši kandidoval za jinou stranu. Ano, Bursík by nám určitě měl odpovědět na pár otázek, ta ohledně těžby uhlí k nim ale určitě nepatří. Spíš bych od něj rád slyšel, kdy nám zelení zaplatí za miliardové šílenství s biopalivy a fotovoltaikou?

Politické pokrytectví

Těžební limity vůbec demonstrují politické pokrytectví jako máloco. V roce 1991 je zavedla vláda Petra Pitharta, aniž by ovšem uhlí odepsala, což je pro autora dvojdomků (pro ty mladší: jeho řešení česko-slovenské otázky) příznačné. Bylo tak jen otázkou času, kdy se nám limity znovu vrátí. Což se stalo právě teď.

Problém je, že ačkoli se i v případě maximální těžby přestěhování (za výjimečně velkorysých podmínek) týká pouze několika stovek lidí, bojí se jich politici víc než všech mnohem početnějších voličských skupin dohromady. A to by se ještě zhruba polovina obyvatel Jiřetína, jenž místy připomíná vybydlené ghetto, klidně odstěhovala. Navíc se případná těžba netýká pouze těchto místních. Přímo či nepřímo uhlí živí mnohem víc lidí, byť se to z televize občas nezdá.

Toxický problém

Samozřejmě jde o velkou manipulaci. O těžbě se stále mluví v předlistopadovém kontextu, ostatně rok 1989 začal právě ekologickými demonstracemi na severu, takže ekologům připisujeme zásluhu za demokracii. Prolomení limitů se tak kvůli vlastnímu PR bojí jak premiér Bohuslav Sobotka, tak vicepremiér Andrej Babiš, kteří celý trochu toxický problém velkoryse přehrávají na Mládka, do jehož portfolia spadá. Za uhlí tak dnes veřejně bojuje jen prezident Miloš Zeman, ten ovšem o ničem nerozhoduje, takže si to může dovolit.

Mládek tak je ve schizofrenní situaci: má rozhodnout o problému, který permanentně radši odkládají všechny vlády včetně té současné. Což není žádné překvapení, když dnes vlastně ani pořádně nevíme, kdo je premiér a kdo jen vicepremiér. Takže je logické, že Sobotka radši o limitech nemluví, a to ani s vlastním ministrem. Případně o nich mluví tak, jak zrovna vyžaduje publikum. Vláda tak možná nakonec rozhodne tak, jak ve skutečnosti vůbec nechce.

eurokomentáře


Další komentáře autora:

S Milošem Zemanem přichází zákon… A končí prezident

Sobotkovy vlhké pionýrské sny

Mládí a Agrofert vpřed!

bitcoin_skoleni

Napravo velké prázdno

  • Našli jste v článku chybu?