HOSPODÁŘSKÁ SOUTĚŽ Je Lisabonská strategie krokem, který ochrání spotřebitele a pomůže firmám utlačovaným monopoly? Nebo je to klasický případ toho, že se stát cpe tam, kam by neměl? Prezident Liberálního institutu Jiří Schwarz by antimonopolní úřad Evropské komise bez pardonu zrušil.
HOSPODÁŘSKÁ SOUTĚŽ Je Lisabonská strategie krokem, který ochrání spotřebitele a pomůže firmám utlačovaným monopoly? Nebo je to klasický případ toho, že se stát cpe tam, kam by neměl? Prezident Liberálního institutu Jiří Schwarz by antimonopolní úřad Evropské komise bez pardonu zrušil. * Jaké jsou cíle lisabonské agendy v oblasti antimonopolní politiky?
Antimonopolní, respektive soutěžní, politika se má stát jedním z klíčových nástrojů pro dosažení cíle Lisabonské strategie. Podle ní by se Unie do roku 2010 měla stát nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou. Tento cíl lze jednoduše parafrázovat: Dohnat a předehnat USA a „asijské tygry“. Cíle má být dosaženo pomocí nových technologií a inovačních investic. Míní se, že toho lze docílit především zvýšením konkurence na evropském trhu a konkurenceschopnosti evropských výrobců na světovém trhu. To je sice správný postup, ale mylné je se domnívat, že zvýšené konkurenceschopnosti lze dosáhnout pomocí takzvané soutěžní politiky.
* Na jakých principech má být tato prosoutěžní politika postavena?
Má být založena na dvou základních principech. Na boji proti dominantnímu postavení určitých firem a boji proti jednání ve shodě, tedy proti kartelům, cenovým úmluvám a podobně. Oba principy jsou ve své podstatě založeny na dominantním postavení jedné nebo několika firem na určitém trhu. A v tom je zásadní problém, protože dominantního postavení lze dosáhnout dvojím způsobem. První způsob vyplývá z naprosto spontánního vývoje trhu. Na neregulovaných trzích se prosazují ti nejlepší. Ti, kteří dodávají produkty či poskytují služby za nejlepších podmínek. Lidé jim proto dávají přednost před jinými dodavateli a kupují si jejich zboží a služby. Díky tomu jim rostou tržby, pravděpodobně i zisky, které dále investují, a na trhu nabývají stále většího podílu. To je naprosto přirozené. Není důvod, aby proti firmám, které si své dominantní postavení na trhu vybudovaly tímto způsobem, zasahoval stát. Stát by tím z pofidérních důvodů zachování konkurence bránil lidem nakupovat zboží, které chtějí a nepřímo by je nutil nakupovat zboží, o které nemají zájem. Druhou oblastí antimonopolní politiky Unie jsou firmy, které dosáhly tržního postavení díky státním privilegiím, anebo díky ochraně, již jim stát poskytuje. To jsou firmy, pohybující se v regulovaném prostředí. Proti tomuto typu monopolů je skutečně třeba bojovat.
* Za vzor liberálního prostředí se považují USA. Ale i tam je přece velice silná antimonopolní politika. Ze Spojených států přišly do Evropy dvě škodlivé věci. První byla mandelinka bramborová a druhou antimonopolní zákonodárství. Všichni si myslí, že „americký brouk“ byl větší pohromou. Ne, je tomu právě naopak. Historicky vzniklo antimonopolní tažení v USA tak, že politici vyslyšeli hysterické volání neúspěšných konkurentů. Například regulace v oblasti elektroenergetiky deformovaly po dlouhou dobu tok investic do tohoto odvětví a spotřebitel se stal zajatcem monopolních dodavatelů. Je kuriózní, že Evropská unie se stále chce proti Spojeným státům vymezovat a přitom v oblasti antimonopolní politiky přebírá to, čeho by se měla naopak vyvarovat. * Jisté uvolnění dosavadní antimonopolní politiky Unie je ale přece jenom vidět. Například v případě podnikových fúzí.
Ano. Jde o zásadní rozhodnutí Evropského soudního dvora týkajícího se zákazu fúze dvou britských cestovních kanceláří, kdy tento soud zamítl rozhodnutí Evropské komise o zákazu této fúze. Jde o klíčové rozhodnutí, protože nabourává filozofii zastánců regulace. Ta je založena na takzvané relevantnosti trhu, což je ovšem pojem velmi vágní a zavádějící. Co je relevantní trh, například pro Škodu Auto? Je jím Česko, kde dosahuje 48procentního tržního podílu v prodeji osobních automobilů? Tím má u nás v tomto segmentu trhu zcela jednoznačně dominantní postavení oproti ostatním prodejcům. V rámci evropského trhu je to však méně než dvě procenta a v celém světě 0,77 procenta. Ale představte si, že v nějaké české obci či městě mohou jezdit pouze škodovky. Je tam tedy absolutním monopolistou. Co je nyní relevantním trhem pro rozhodování antimonopolního úřadu? Je to ona obec, stát, Unie, nebo celá zeměkoule? Stejný problém s vymezením relevantního trhu pro škodovky by se podle antimonopolního přístupu Unie musel řešit u každého zboží či služby.
* Mediálně je z poslední doby zřejmě nejznámější případ Microsoftu. Jak hodnotíte tažení Evropské komise proti němu? Microsoftu musel oddělit internetový prohlížeč od operačního systému. Nový program se mu nedaří prodávat, protože zákazníci stále dávají přednost produktu, kde jsou oba komponenty společné. Je tedy evidentní, že oddělení obou produktů je proti zájmu spotřebitele, protože to komplikuje jeho přístup k informacím. Příklad Microsoftu tak zcela modelově ukazuje, že regulační opatření Evropské komise v oblasti soutěžní politiky, která jsou vydávána za ochranu spotřebitele, naopak jeho zájmy poškozují. * Existuje vůbec nějaká cesta ze současného modelu evropské antimonopolní politiky, například její postupná liberalizace?
Nelze dělat nějakou benevolentnější a mírnější antimonopolní politiku. Bývalý komisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti se o to pokusil v začátcích svého funkčního období, protože je ekonom a ekonomickým procesům rozumí. Jinak liberál v čele antimonopolního úřadu může udělat jediné. Postupně úřad omezovat, až jej nakonec dát zavřít.
* Neexistuje ale přece jenom určitý prostor pro antimonopolní politiku Unie v oblasti státních či veřejnoprávních monopolů?
Tam určitě jednu jedinou úlohu vidím. A to všechny takové monopoly co nejdříve privatizovat a zrušit všechny regulace omezující vstup na trh v současných regulovaných odvětvích. Stejně tak jako arbitrární státní regulaci podnikání jednotlivých firem na všech trzích.
