Těžko se zbavuji dojmu, že si jako západní spojenci místo promyšlené strategie zahraniční politiky stále více sami šlapeme na paty. Je to neduh, který zachvátil Evropskou unii stejně jako Severoatlantickou alianci a jejich členské země: neschopnost předvídat nové bezpečnostní hrozby, přijmout odpovídající strategie a anticipovat jejich možné důsledky.
Někdy se sice hrozbu podaří identifikovat včas, ale chybí schopnost rychlé či odpovídající reakce. Mnohdy proto, že se nepodaří dosáhnout potřebného souhlasu všech členských zemí.
Nejnápadnější je to nyní při pohledu na vedení boje proti Islámskému státu. Spojené státy a NATO po dlouhém tlaku získaly příslib Turecka, že v akcích proti IS přitvrdí, navíc Američané mohou znovu používat k leteckým operacím letiště u Ankary.
Ale Turecko džihádisty spíše podporuje, útočí na ně spíše symbolicky a vojenské operace zaměřuje primárně proti Kurdům. Dalo se to očekávat. Kurdové mají dnes asi největší naději dospět ke svému vysněnému cíli, tedy samostatnému státu. Což je pro Turky naopak noční můra. Prostor Iráku a Sýrie téměř jistě čeká balkanizace.
Západ současně začíná ztrácet důležité pozice ve vztazích se Saúdskou Arábií a s Egyptem. V Rijádu nastoupil nový král Muhammad bin Salmán a v Káhiře už před časem prezident Abdal Fattáh Sísí. Obě země se stále více bojí Islámského státu, a chtějí proto rozšířit vztahy i s jinými zeměmi. Obzvláště se v tomto směru daří Rusku, které ve srovnání se západními spojenci nezatěžuje diplomacii lidskými právy.
Zamrznutí ukrajinského konfliktu?
Současně pokračují nemedializovaná jednání mezi Spojenými státy a Ruskem započatá návštěvou Johna Kerryho v Soči. Možná skončí tím, co se rovněž dalo předpokládat – zamrznutím ukrajinského konfliktu na jihovýchodě podle vzoru Moldávie a Jižní Osetie. Pro Washington to je celkem výhodné a pro Rusko by to zase mohlo znamenat snížení vojenského napětí a začátek racionálnějšího uvažování o sankcích. Ony se stejně bůhvíjak nedodržují, z čehož pak plyne potřeba Putinových dekretů o teatrální likvidaci pašovaných západních potravin.
V tomto kontextu působí jako nepříliš domyšlené reakce Evropské unie a Západu na mimoevropské oslavy konce druhé světové války a vojenské přehlídky k této příležitosti. Nejdříve v Moskvě a nyní v Pekingu.
Vypadá to, jako když si oslabené sportovní mužstvo vymyslí nějakou morální záminku a nenastoupí na hřiště. Politiky a médii nápadně přehlížené summity BRICS stejně jako šanghajské dohody o spolupráci a setkání Euroasijského svazu v Ufě byly zřejmě pro Západ příliš silným čajem. Nedivil bych se, kdyby dlouhodobá strategie těchto uskupení nakonec vedla k uložení americko-evropské obchodní dohody TTIP k ledu.
Autor je sociolog
Čtěte také:
