Antonio Pasquale: Na rozjezd výroby minerálek v plastu mi půjčil Berlusconi

Anebo o tom, jaký dojem na něj udělali čeští politici. Starý pán ale rozhodně nežije ve vzpomínkách. Když zrovna nelyžuje nebo nešoféruje veterány, radí dvaaosmdesátiletý Pasquale firmě, která konkuruje jeho synovi. „Aby se víc snažil,“ vysvětluje.

Co vy teď vlastně pořád děláte, když už se nestaráte o Mattoni a spol?

Od půlky prosince do začátku dubna jenom lyžuji. Má žena nechce, abych lyžoval sám, protože každý rok jsem nakonec skončil v nemocnici. A tak mě nutí, abych jezdil s učitelem, a toho zase, aby jezdil pomalu. Vyzvedne mě vždy v 9.30 ráno a je zaplacený až do čtyř do odpoledne. A jelikož nerad zbytečně utrácím, tak takto jezdím celé dny. Dřu jako dělník ve fabrice. Ale myslím, že mi to dělá dobře. Udržuje mě to mladistvým. V létě zase jezdím na srazy veteránských aut.

Teď ale duben už skončil, co budete tedy dělat?

Párkrát se určitě zastavím v České republice. Nechci se však už moc plést do práce synovi. Ale našel jsem si takovou menší práci. Spolupracuji s jednou firmou ze stejné oblasti. Shodou okolností je to konkurence firmy mého syna.

To je italská firma?

Ano, italská firma, která vyváží minerálku do Rakouska. Jmenuje se Goccia Di Carnia. Já jim trochu radím. Spolupracovníci mého syna v Rakousku si stěžují, že jim tam tahle firma konkuruje (smích).

Kvůli čemu vám volají?

Ohledně marketingu a technologie výrobních strojů. A samozřejmě jim radím i s obchodem. Ta firma patří investičnímu fondu, takže se v oboru tolik nevyznají. Já je znám docela dlouho, tak jsem jim řekl, že jim jsem k dispozici. A já si myslím, že mému synovi konkurence neuškodí. Stimuluje to člověka, aby dělal věci lépe.

A synovi s Karlovarskými minerálními vodami radíte také?

Ano. Ale můj syn mě poslouchá méně než lidé v té italské firmě (smích). Já ve svém věku jsem už konzervativní a opatrný, myslím, že můj syn by se měl více držet při zdi. Ale on má odvahu a neposlouchá mě.

Vy jste začal jako první v Itálii prodávat minerálku v plastu. Myslíte, že ještě přijde nějaká taková inovace, která změní celý trh?

To kdybych tak věděl! Jeden velký italský politik řekl: Je velmi těžké předvídat, co se stane, obzvláště do budoucna. Vezmu to pěkně popořádku. Já jsem v roce 1959 dostal od tatínka na starost malou firmu na různé nápoje.

Vyráběli jsme limonády, ale jinak jsme pro třetí strany distribuovali různé nápoje, pivo nebo minerální vody. Za mého hospodaření se firma rozrůstala a museli jsme se přestěhovat do většího.

A já jsem řekl, že když už se máme stěhovat, měli bychom najít místo, kde je zdroj minerální vody. Můj otec znal pana profesora Carettu z Parmské univerzity, který byl hydrologem.

Poradil mi dvě místa, kde by mohla být dobrá minerální voda. A v jedné z těch zón jsme skutečně našli velmi kvalitní minerální vodu. Takto jsme se dostali od limonád k minerální vodě. Prodávali jsme ji ve vratných skleněných láhvích, což nás omezovalo jen na benátský region.

Když v Americe začali s PET láhvemi, byl jsem prvním, kdo je začal používat v Itálii. Už nás neomezoval transport vratných láhví a mohli jsme se rozšířit do skoro celé země. Jedna jiná firma taky začala plnit do PET láhví. Vznikla konkurence. Prodeje rostly nám i jim. Objemy byly ohromné, ale zisky moc ne. Řekl jsem si, že to musím nějak vyřešit.

Najal jsem mladého obchodního ředitele, který předtím pracoval v Procter & Gamble. Požádal jsem ho, ať najde cestu z konkurenčního prostředí. Musíme udělat elegantnější láhev, změnit etiketu, udělat kampaň a zvýšit cenu, poradil mi udělat z produktu opravdu značku.

Co bylo rozhodující?

Najal jsem nejlepšího designéra v Itálii a ten mi navrhl obojí. Ale nezbyly peníze na reklamu. Potkal jsem tehdy pana Berlusconiho, který se v té době ještě nezabýval politikou. Vysvětlil jsem mu svoji situaci. On řekl, že mi reklamu udělá zadarmo. A zaplatím jen tehdy, když bude operace úspěšná.

On samozřejmě nebyl tak hloupý, aby si předtím nenechal ukázat výsledky naší firmy. Celá operace se vydařila. Prodeje šly strmě nahoru, stejně tak i zisk. A celou věc pak Berlusconi používal jako případovou studii na vlastních školeních ve firmě. Za pár let jsme se stali lídry trhu.

To zní nějak moc jednoduše...

V té době byl PET novinka. Obce na to nebyly připravené a najednou tu měly množství odpadu, se kterým musely nějak naložit. To bylo taky moje štěstí. Ostatní výrobci se báli do PET investovat, protože starostové obcí zakazovali výrobu těchto láhví. Buď jsem byl nevědomý, anebo jsem byl odvážný. Investoval jsem dál. A prodeje mi rostly tam, kde starostové nebyli až tak přísní. Největší konkurenti z vlastní volby zůstali mimo trh. Když už existoval systém likvidace odpadu, nemohl nás nikdo dohnat.

Mám hned dvě otázky: kolik jste musel Berlusconimu dát a co jste s tím odpadem udělal?

Řekněme, že třeba polovinu zisku dostal Berlusconi.

To se mu vyplatilo.

Nám oběma. Je lepší mít polovinu z velké částky než sto procent malé.

A co jste udělal s těmi láhvemi?

To ví sám pánbůh. Odpady zůstávaly. Ekologové samozřejmě protestovali. PET se nerozkládá. A měli v tomhle případě pravdu.

Svět teď pije tolik minerálky, že už asi víc nemůže. Může ještě vůbec někdo přijít, vyvrtat někde pramen a prorazit s ním?

Voda by musela mít velmi speciální blahodárné účinky. Natolik silné, aby spotřebitele přesvědčily, že ji má pít. Ale pokud by to byla obyčejná minerální voda, šlo by to velmi těžko.

V jakých zemích teď trávíte většinu času?

Hlavně ve Švýcarsku v Morcote, malém městu blízko Lugana.

Jak k tomu došlo?

Do Švýcarska jsem přišel v roce 1978. Tehdy měli podle předpovědí vyhrát italské volby komunisté. A já i přesto, že jsem velký obdivovatel komunistických principů, jsem nechtěl žít v komunistické zemi. Principy jsou správné a zajímavé ze sociálního hlediska, i ekonomického, ale mají jeden zásadní problém – nefungují. Tak jsem si vybral takové malé městečko, které se mi líbilo.

Kolik času trávíte v Česku?

Dřív jsem tu byl pořád. Nejdřív v Karlových Varech a pak, když syn rozhodl, že se přesuneme do Prahy, tak v Praze. Ale teď už jsem tu málo.

Karlovarské minerální vody jste vedl spoustu let. Za tu dobu se u moci vystřídala řada politiků. Kdo vám utkvěl v paměti? Udržujete s někým kontakt, přátelství?

Asi bych nemluvil o přátelství, přátel mám velice málo a myslím, že jde o cit velmi vzácný. Ale měl jsem možnost poznat pana Havla, u kterého jsem velmi oceňoval čestnost a jeho velkou lásku k České republice ještě za časů Československa. Trochu více jsem poznal pana Klause za časů, kdy byl premiérem.

Pana Zemana jsem potkal jen jednou, ale musím říci – velmi sympatický pán, extrovertní a upřímný. Poznal jsem také pana Kalouska. Nelíbilo se mi jeho rozhodnutí zvýšit DPH u potravin, považoval jsem to za velkou chybu. On tenkrát zvýšil DPH na potravinách a snížil na luxusním zboží, tím pádem zvýhodnil bohaté a znevýhodnil chudé. Jinak myslím, že pracoval dobře.

Je něco, co byste ve svém pracovním životě udělal jinak, kdybyste mohl? Třeba tady v Česku?

Neexistuje nikdo, kdo by v práci neudělal chybu. Kdybych měl napsat knihu chyb, které jsem udělal, příležitostí, které jsem ztratil, napsal bych takhle tlustou knihu. Ale kdybych měl naopak sepsat knihu věcí, co se povedly, myslím, že by byla tlustší. A to, co je rozhodující, je poměr negativního a pozitivního. Když pozitivní převažuje, je to fajn.

Pane Pasquale, našla by se jedna věc?

Dobrá. Například když jsem přijel do Česka, bylo to těsně po prodeji mé italské firmy. Měl jsem k dispozici velkou likviditu. Tenkrát jsem byl jedním z mála, kdo do České republiky přinesl kapitál. Ostatní kapitál neměli a získávali majetek různými machinacemi a tak dále. Myslím, že tenkrát jsem mohl investovat ještě více.

Československo bylo takový malý zázrak. Když jsem sem v roce 1989 nebo 1990 přišel, jen blázen by tu mohl chtít investovat. Vy jste mladý, nepamatujete to, ale kdybyste se zeptal svého otce, řekl by vám, že tenkrát jeden systém skončil a nový neexistoval. Koruna nebyla směnitelná, takže když jste sem přinesl kapitál, nebylo jisté, že ho bude možné odvézt zpět. Nic nefungovalo. Lidé přestali dostávat výplaty.

Obdivoval jsem pana Klause, který jistě v této turbulentní době udělal plno nevyhnutelných omylů, ale pozitivní bylo, že chtěl rychle vše privatizovat. Jen tím, že noví vlastníci přivedli nový kapitál, se mohla ekonomika nastartovat. Samozřejmě to šlo udělat lépe. Ale to by vyžadovalo delší čas. Klaus a jeho ministři měli velkou odvahu. Kdybych tehdy investoval víc, našly by se další zajímavé obory.

Takže na české období vzpomínáte rád?

Musím říci, že zkušenost z České republiky byla velmi pěkná. Známí mi říkali, že Československo je jako Balkán, totéž jako Bulharsko a Rumunsko, moc to nerozlišovali. Řekl jsem jim, podívejte se, Československo bylo přece před válkou dál než Švýcarsko nebo Itálie. Ve Švýcarsku byli před válkou čtyři pastýři krav a to bylo všechno, zbohatli až po válce.

Československo bývalo tak vyspělé! A bylo krásné sledovat znovuzrození téhle země. Bylo to jako pozorovat dítě, co vám roste před očima. Neuvěřitelná zkušenost. A já se cítil být alespoň malou součástí toho vývoje. Klidně bych si to zopakoval celé znovu.

Můžete to zkusit třeba na Ukrajině.

Jenže Ukrajinci nejsou Češi.

---

Čtěte také:

KMV kupují maďarskou jedničku na trhu

Karlovarské minerální vody ovládly maďarskou značku Szentkirályi

Silnější vyšumí