Římu hrozí totéž co Athénám. Každá reformní politika bude považována za diktát Bruselu
Některé stereotypy jsou nejen vtipné, ale i velmi poučné. Když David Černý ve své Entropě zobrazil Itálii jako zemi, kde se několik fotbalistů navlečených do nezbytných azurově modrých dresů laská s míčem, aniž by hráli, dokonale tím vystihl i tamní politickou scénu. Po téměř dokonalém italském volebním patu bude Evropa nakonec ráda, když se někdo z útočníků stojících na místě rozhoupe k akci a pošle míč spoluhráči. Naději, že by někdo přihrál balon dovnitř EU a čekal na odezvu, už Brusel ztratil.
První potíž je v tom, že vítězů voleb je hned několik. Především bavič, bloger a populista Beppe Grillo se svým Hnutím pěti hvězdiček, které je nejsilnější neposlepovanou stranou nového parlamentu. Tribun lidu dává k dobru i svou výhru proti mainstreamu – předvolební průzkumy trumfl o devět procentních bodů.
Bodoval i papírový šampion Pier Luigi Bersani, jenž se svým středolevým blokem získal díky komplikované volební aritmetice většinu křesel v dolní sněmovně. A do třetice se vítězem může cítit i neotřesitelný seladon Silvio Berlusconi, kterého dělilo od Bersaniho bloku jen necelé procento hlasů.
Pokud nakonec politici nerozhodnou, že se občané vyjádřili nedostatečně, a nenaordinují jim volební repete, bude příští italskou vládu formovat jeden z této trojice. Vzhledem k tomu, že o Grillově politickém programu se ví zatím jen tolik, že chce radikálně seškrtat platy politiků, zavést prvky přímé demokracie a bojovat proti bohatým bankéřům, půjde zřejmě z kola ven a politický osud Itálie si mezi sebou dohodne veteránské duo Bersani Berlusconi. Půjde především o lákání přeběhlíků, protože velkou koalici Bersani důrazně odmítl.
Z deště pod okap Pro příznivce evropské federace a záchrany eura, jako je německá kancléřka Angela Merkelová, je volba mezi Bersanim a Berlusconim stejným dilematem, jako zda přejít z deště pod okap. Ostatně i její rival Peer Steinbrück, který se v září chystá zaútočit na post kancléře, vyvolal diplomatickou roztržku tím, že vítěze italských voleb označil za duo klaunů, z nichž jeden si plete politiku s kabaretem a druhý překypuje testosteronem. Urazil tím nejen italského prezidenta Giorgia Napolitana, ale i cirkusáky. „Klaun je náročné umělecké povolání a není to nějaký hlupák, kterého by bylo možné porovnávat s politikem,“ ohradil se Bernhard Paul z německého cirkusu Roncalli.
Bersani postavil svou kampaň na slušné politice, která ho měla odlišit od zkompromitovaného Berlusconiho. Někdejší několikanásobný ministr a europoslanec sliboval, že udrží reformní snahy o postupné odbourávání závratných dluhů italského eráru, které přesahují 130 procent hrubého domácího produktu. Jenže před volbami také prohlašoval, že chudším rodinám odpustí daň z nemovitosti a nebude se zasazovat o další zvyšování DPH. List Il Sole 24 Ore vypočítal dopad Bersaniho slibů na státní rozpočet: ztráta 44 miliard. Kde chybějící peníze vzít, není jasné.
Návrat Berlusconiho, který by se stal premiérem již popáté v řadě, je ještě děsivější noční můrou. Představa, že by se na výsluní vrátil politik opředený korupčními skandály a neschopností vymanit Itálii z vleklé krize, nahání mnoha Italům strach. Super mario, vrať se!
Ještě větší hrůzu z dalšího dění v Itálii má ovšem Brusel. Jeho oblíbenec Mario Monti, který strávil v belgické metropoli nejprve celou dekádu jako eurokomisař a poté v centru EU dalších pět let pracoval pro vlivné think tanky, rozuměl více potřebám Bruselu než Italům a ve volbách zcela propadl. Obecně je považován spíše za tajného agenta Angely Merkelové, který plnil její rozkazy. Montiho éra ale skončila po třinácti měsících a od Vánoc už v úřadu jen dosluhuje. V lepším případě si ho Bersani do vlády vezme jako rychlou spojku do sídel evropských institucí. Větší váhu v italské politice už však Monti mít nebude.
Nového Super Maria Evropa hned tak nenajde, i když by potřebovala někoho, kdo bude vnímat obavy Bruselu. „Blbá nálada“ na Apeninském poloostrově sílí a každé další doporučení, kde nasadit jaké daně a kde škrtat, bude čím dál více vnímáno jako bruselský diktát. Zvlášť za situace, kdy charismatický Beppe Grillo může kdykoli zaktivizovat své „grilliny“ a se zástupy věrných vyrazit do ulic. Třeba aby prosadil referendum o euru, které sliboval.
Římu tak hrozí athénská nemoc charakterizovaná čím dál větším nechutenstvím vůči projektu evropské federace a prudkou alergickou reakcí na návody a doporučení vydávané z Bruselu. Evropská unie bude v lepším případě partnerem, kterého není radno příliš popouzet, v horším se posílí pocit, že Itálie je jen další zemí, které budou diktovat podmínky země „bohatého“ unijního Severu v čele s Německem.
Nad pálením modré vlajky s hvězdičkami by se dalo mávnout rukou. Jenže Itálie není Řecko. Na rozdíl od spíše okrajové Helénské republiky jde o zakládajícího člena EU. První smlouvy ustavující tehdejší Evropská společenství byly podepsány právě v Římě, po italském politikovi Altieru Spinellim se jmenuje jedna z hlavních budov Evropského parlamentu a právě italská metropole se stala městem, kam jednotlivé členské země EU doručovaly ratifikační dokumenty k Lisabonské smlouvě.
Nejde jen o politický symbol. Itálie je především největším dluhopisovým trhem Evropy a Evropská centrální banka, v jejímž čele stojí shodou okolností Ital Mario Draghi, drží ve svém portfoliu italské státní dluhopisy v hodnotě přes sto miliard eur – třikrát více než v případě Řecka. Zatímco ECB je věrný kupec, ostatní trhy již ukázaly, že si o vzájemném osočování Bersaniho a Berlusconiho nemyslí nic dobrého. Minulé úterý proběhla aukce půlročních pokladničních poukázek a proti stejné dražbě v lednu vyskočily výnosy o 70 procent. Ve středu šly na trh pěti- a desetileté státní dluhopisy. I tady se výnos proti poslední aukci zvýšil o pětinu. Nejednoznačné kompromisy na italské politické scéně a volání po předčasných volbách zřejmě povedou k tomu, že Itálie bude za vypůjčené peníze platit čím dál více. Zanedlouho by se tak mohla opakovat situace z podzimu roku 2011, kdy italské bondy vylétly o 5,5 procentního bodu nad německé dluhopisy považované za referenční. V té době se počtvrté ve své kariéře s premiérským křeslem loučil Berlusconi.
O krok za eurozónou Nedá se však říct, že by za vše mohl stárnoucí mediální magnát se zálibou v mladých děvčatech. S italskou ekonomikou nedokázal od roku 1999, kdy Itálie vstoupila do eurozóny, pohnout ani Berlusconi, ani čtyři jiní premiéři, kteří se v sídle ministerských předsedů v římském Palazzo Chigi vystřídali. Průměrné roční tempo růstu HDP se v Itálii od zavedení eura pohybovalo kolem 0,5 procenta, což je výrazně pod středovou hodnotou eurozóny. Podobný efekt s minusovým znaménkem Apeninský poloostrov zaznamenal v době finanční krize, kdy klesal o 1,2 procenta, o procentní bod hlouběji než průměr zemí platících společnou evropskou měnou.
Ne každý na propadu vůči průměru eurozóny tratí. Pětině nejvýkonnějších italských firem za poslední tři roky vzrostly tržby o 35 až 50 procent. Jenže dolní pětině o stejný podíl tržby naopak poklesly. „Tyto firmy delší recesi nepřežijí,“ varoval Enrico Cucchiani, šéf druhé největší italské banky Intesa Sanpaolo. Malé a střední firmy, skutečný motor zaměstnanosti a prosperity, se ocitly v pasti. Banky jim nedávají úvěry nebo chtějí obrovské úroky, protože si je vyhodnotily jako rizikové klienty. Jenže bez přísunu peněz se byznys nerozjede.
V začarovaném kruhu je i kancléřka Merkelová, která už podruhé pohořela se svou politikou cukru a biče. Za pomoc z Bruselu vyžaduje politickou poslušnost v reformách. Když loni navštívila Athény, naštvaní Řekové na ni házeli vejce a zesměšňovali ji jako Hitlerovu inkarnaci. Něco podobného by v Římě pravděpodobně přežila bez urážky na cti a s obličejem pokerového hráče, který patří k její strategii klidné síly. Minimálně od minulého týdne ale musí přemýšlet o tom, jakou cenu je ochotna ona i italská politika akceptovat za to, že evropský projekt zůstane pevně v rukou těch, kteří ho před více než půlstoletím zakládali.
44 miliard eur na tolik by italskou státní pokladnu přišly populistické předvolební sliby Beppeho Grilla, jak je spočítal list Il Sole 24 Ore.
Posílí se pocit, že Itálie je jen další zemí, které budou diktovat podmínky země „bohatého“ unijního Severu v čele s Německem.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
