Vlády států v regionu se připravují na Saddámův pád
Abdul Azíz Sultán má milé vzpomínky ze čtyřicátých let, kdy jako chlapec trávil prázdniny v Basře, druhém největším iráckém městě. To bylo ještě před příchodem celé řady represivních režimů a jeho rodina tehdy vlastnila krásný starý dům s vysokými místnostmi blízko tržiště. Sultán se domnívá, že Bushova vláda si vybrala Irák zcela náhodně pro experimentování v přetváření národa. „Země oplývá přírodním bohatstvím a její lid je inteligentní,“ uvažuje. Pokud se moci ujme slušná vláda a Irák bude prosperovat, „bude to mít obrovský vliv na celý region.“ Myslí si dokonce, že sekulární Irák by mohl povzbudit vlády okolních zemí k boji proti fundamentalistům, kteří v uplynulém desetiletí dosáhli velkých úspěchů.
Sultán pracuje na druhém nejvyšším postu v inženýrské a návrhářské firmě KEO International Consultants v hlavním městě Kuvajtu. Jeho manželka Donna si nevede špatně jako ředitelka téhož podniku. Je zřejmé, že Sultán představuje poněkud neobvyklou postavu v arabském světě, který se dosud nezbavil mužského šovinismu. Neliší se však od svých spoluobčanů, pokud jde o názory na Irák. V ropné velmoci, která leží ve stínu mnohem většího severního souseda, by téměř všichni rádi viděli ukončení amerického jednání o mezinárodní podpoře a rychlé sesazení Saddáma. Jaké je jejich mínění o možném riziku války a převratu? „Všechno je lepší než Saddám,“ konstatuje kuvajtský spisovatel a fejetonista Chalíl Alí Haidar. Opravdu se zdá, že Kuvajťané se nejvíc obávají změny amerického postoje. Odchod Američanů by totiž Saddámovi umožnil nadále Kuvajt ohrožovat.
V západních zemích zatím stále probíhá ostrá debata o nutnosti válečného tažení do Iráku. Pokud o tom Američané vůbec uvažují, zpravidla se domnívají, že arabský svět je jednoznačně proti. Skutečnost je však mnohem různorodější. V současné době – možná jen několik dní před americkou invazí – je většina arabských vlád smířená s konfliktem. S válkou sice souhlasit nemusí, ale jsou hlavně pro rychlé vyřešení nebezpečné patové situace ne-války a ne-míru, která ochromila Střední východ. Saddámův pád bude významným mezníkem, přestože jeho vliv se od předchozí války v Zálivu podstatně snížil. Bude označovat zatím nejdramatičtější výsledek tvrdého a akčního amerického postoje v této oblasti. Vlády světa to budou muset brát v úvahu – ať se jim to líbí, nebo ne.
Bezprostředně hrozící odchod iráckého vůdce už vysílá varovné signály po celé oblasti od severní Afriky přes okupovaná území až po břehy Perského zálivu. Vlády arabských států se nyní snaží vytvořit si dobrou pozici pro překonání války a jejích následků. Některé země, například Katar, otevřeně vítají vyhlídku na konec Saddámovy diktatury a novou éru na Středním východě. Rigidnější režimy, jako je Saúdská Arábie, doufají, že se jim reformní tlaky podaří udržet pod kontrolou (viz tabulka).
Rovněž prezident palestinské samosprávy Jásir Arafat je s válkou smířen, o čemž svědčí jeho nedávné kroky. Konečně se rozhodl ustoupit mezinárodnímu i domácímu tlaku a 10. března jmenoval ministerským předsedou umírněného Mahmúda Abbáse. Teď doufá, že dlouho očekávané jmenování pobídne USA a Evropu ke zvýšení tlaku na Izraelce, aby po ukončení iráckého konfliktu pokračovali v mírových rozhovorech s Palestinci. Toto přání se Arafatovi nemusí splnit, ale aspoň si hodlá zajistit své pozice v oblasti po Saddámově pádu.
Kuvajťané jsou těmi, kdo mohou na válce v Iráku vydělat nejvíce. Jistě, budou se asi muset zříci úhrady desítek miliard dolarů iráckého dluhu a válečných reparací. Přesto Kuvajt počítá s tím, že eventuální ztráty vykompenzuje vyšší bezpečnost. Na oživeném iráckém trhu si pak přijde na své také soukromý sektor, který měl v posledních letech potíže.
Kuvajtští obchodníci již z rostoucího obchodu profitují. Zásobují tisíce britských a amerických vojáků, tábořících nedaleko státní hranice. Tito vyhlášení podnikatelé také věří, že budou mít slušné zisky ze zásobování a zajišťování přestavby jejich souseda, který je sice zaostalý, ale potenciálně bohatý. Kuvajtští spekulanti začali skupovat akcie místních dopravních a distribučních společností a letos způsobili zvýšení indexu kuvajtské burzy přibližně o dvanáct procent. Tarík Sultán, předseda firmy The Public Warehousing, uvádí, že společnost investovala sto milionů dolarů – 20 procent své tržní hodnoty – do nejmodernějších skladů v Kuvajtu. Ty mohou mezinárodní společnosti využívat ke vstupu na irácký trh. „Jedeme plnou parou vpřed,“ dodává Tarík Sultán.
Bohaté kuvajtské rodiny si mezitím opatřují právní doklady o majetku v Iráku, o který přišly vinou celé řady despotických režimů. Zároveň se těší na možnost zajet do Basry pro alkohol, který je v Kuvajtu zakázán. Liberální Kuvajťané očekávají, že snadná dostupnost „hříšného“ nápoje donutí královskou rodinu ke zmírnění přísného režimu. „Doufám, že se objeví kasina i bary podél celé státní hranice,“ přeje si jeden podnikatel.
Ostatní menší země v regionu věří, že v éře po Saddámovi se zlepší podnikatelské prostředí, a plánují, jak nové situace využijí. Dubaj ve Spojených arabských emirátech se etablovala jako široce otevřené finanční centrum Zálivu. Odtud mohou podniky poskytovat služby hlavně Saúdské Arábii, která je dosud sešněrována přísnými předpisy. „V prostředí Středního východu cítí menší státy větší potřebu soutěžit o přežití,“ vysvětluje kuvajtský politolog Šafík Gabra, který v současné době zakládá Americkou univerzitu v Kuvajtu. „Musí být také štíhlejší a mrštnější.“ Zanedbatelná velikost a relativně otevřené politické systémy umožnily menším zemím, aby byly tvárnější a vnímavější k okolním myšlenkám. Například jordánský král Abdulláh věří, že USA odmění jeho zemi za souhlas s přítomností menší americké vojenské síly na svém území. Čeká rovněž uznání za to, že za minulé války v Perském zálivu nevyjádřil jeho otec sympatie k Saddámovi. Katar požaduje ochranu formou vydatné americké přítomnosti a přitom stále experimentuje se sociální a politickou reformou.
Z amerického pohledu jde o povzbuzující zprávy. Nicméně hlavní státy oblasti – Egypt, Sýrie, Saúdská Arábie a Írán – mají z éry po Saddámovi daleko větší obavy než menší země. Bojí se totiž toho, že po válce budou čelit zvýšenému tlaku USA i vlastního nespokojeného obyvatelstva. „Arabské režimy mají pocit, že příště mohou být na řadě ony,“ objasňuje profesor politických věd na Americké univerzitě v Káhiře Amad Šahín.
Saúdové a Egypťané se tak ocitli ve víru nepříjemného tance. Doma musí uklidňovat protiválečné nálady a zároveň se snaží neztratit další sympatie svého dlouhodobého amerického spojence. Saúdové zakusili velkou zášť po 11. září 2001, protože patnáct z 19 únosců bylo saúdské národnosti, a rovněž kvůli zčásti přehnaným obviněním amerických reportérů, že hermeticky uzavřený saúdský systém je živnou půdou arabského radikalismu.
Vysoce postavení Saúdové tvrdí, že po válce přehodnotí své vztahy s USA včetně přítomnosti amerických jednotek a leteckých sil. S blížícím se konfliktem však začínají plně spolupracovat. Letecké údery budou zřejmě vedeny ze Saúdské Arábie, která otevírá základny na severu pro dodávky válečné výzbroje.
Daleko důležitější je, že hrozící regionální konflikt urychluje politické změny. Korunní princ Abdulláh se nedávno setkal se signatáři petice, která zdvořile vyzývala k volbám do saúdského poradního výboru, jehož členové jsou v současnosti jmenováni. Navrhovatelé mimo jiné požadují přísnější kontroly úplatkářství a jiných finančních zlořádů. Vysoce postavený saúdský úředník tvrdí, že určitá forma voleb „brzo bude,“ ať už se to vedoucím členům královské rodiny „líbí, či nikoli.“
Mnoho Saúdů se na to tváří značně skepticky. I kdyby to princ Abdulláh myslel vážně, bude se potýkat s konzervatismem národa a silně různorodými názory královské rodiny. „Teprve až to uvidím na vlastní oči, uvěřím,“ zpochybňuje navrhované reformy vlivný místní úředník. Situace je však daleko slibnější než dříve. Pokud se rod Saúdů nedokáže otevřít ekonomicky ani politicky, bude mu hrozit rostoucí deziluze veřejnosti.
Egypťané se války nemusejí bát tolik jako Saúdové – už jen proto, že Egypt s Irákem nesousedí. S postupujícím věkem se zdá, jako by byl čtyřiasedmdesátiletý prezident Husní Mubarak stále více paralyzován. Mubarak vsadil vše na roli nejspolehlivějšího arabského spojence Ameriky. Nyní jen bezmocně sleduje Washington, který se chystá přestavět Irák na potenciálního konkurenta Egypta. Ve srovnání s oživeným Irákem totiž může plně vyvstat skomírající egyptské hospodářství a nehybný politický systém.
Mubarak se patrně obává nepokojů vzhledem k síle bezpečnostního aparátu zcela iracionálně. Jeho syn Džamal nedávno vedl protiválečnou demonstraci, na niž přišlo asi 300 tisíc lidí, a snažil se využít protiválečné nálady. Šlo o chytrý způsob, jak snížit tlak v systému, a dokonce získat podporu Džamalovi, který razí cestu pro tržní a sociální reformy.
Otázkou zůstává, zda protiválečný postoj, řízený káhirským režimem, dostatečně uspokojí běžné Egypťany. Obavy však budí nálady jiných vrstev. Káhirská univerzita Al-Azhar – vyhasínající, ale stále prestižní studnice islámské vzdělanosti – vydala 9. března prohlášení, v němž označuje válku proti Iráku za „novou křižáckou výpravu“. Vyzývá muslimy, aby „byli velmi ostražití a hájili sebe, svou nauku a své země“. Mnoho obyvatel arabských zemí nese nové sebevědomí Ameriky nelibě. To by mohlo snadno přivodit jejich prudkou zpětnou reakci. „Americké zájmy v muslimském světě budou ohroženy,“ varuje Asám al Arían, který vede v Káhiře největší egyptskou islámskou skupinu Muslimské bratrstvo. K tomu ještě dodává, že muslimové mohou narušit dopravu a zaútočit na ropná zařízení.
Něco z toho jsou jen výhrůžky, ale USA přesto musí čelit rostoucí hrozbě militantních živlů v regionu – zejména pokud nebudou pokračovat v řešení palestinské otázky. Většina Arabů ji považuje za mnohem důležitější záležitost než situaci v Iráku. Také Kuvajťané prohlašují, že jsou znepokojeni nedočkavostí Ameriky, která chce napadnout Irák co nejdříve, zatímco zřejmě nespěchá s vyvíjením tlaku na Izrael. „Arabský svět je již připraven na realistické vztahy s Izraelci,“ zdůrazňuje kuvajtský spisovatel Haider. „Potřebuje však slušnou nabídku.“
Problematické země Středního východu utrpí pravděpodobně v příštích letech větší škodu než USA. Syrský baasistický režim prezidenta Bašara Al Asáda se bude jistě cítit po odchodu Saddáma velmi osamocen. Iráčtí baasisté budou po válce pravděpodobně postaveni před soud za hromadné vraždění a korupci. Navíc Asád riskuje ztrátu lukrativních ropných a obchodních dohod, kterými si Saddám získával v minulosti jeho podporu.
Také na Sýrii bude zřejmě vyvíjen tlak, aby se vzdala své desetiletí trvající okupace Libanonu. Pokud by Sýrií podporované hnutí Hizballáh umocnilo během války svou aktivitu proti Izraeli, mohl by Izrael napadnout syrské síly. Asád se zjevně rozhodl pro tvrdost: spoléhá na starou gardu zesnulého otce a nedává velký prostor pro politické ani ekonomické uvolnění. Pravděpodobně dělá historickou chybu.
Írán bude muset stejně jako Sýrie po pádu Saddáma hodně přemýšlet. Íránské obyvatelstvo je čím dál víc nespokojeno s vládou duchovních. Úspěšný sekulární irácký režim by mohl dát Íráncům nový vzor, který budou porovnávat s vlastním režimem. Takové tlaky by mohly donutit ajatolláhy, aby zmírnili omezování společnosti a utlumili tajné operace, nukleární programy a další neveřejné činnosti, které značně poškozují pověst Iránu. Takový obrat v Íránu bude dlouhodobou záležitostí. Změny v rozložení sil v oblasti však vystaví zdejší zkostnatělé vlády riziku největších ztrát. Jejich nadějí je jen to, že USA budou příliš zaneprázdněné v Iráku a nebudou se vměšovat do záležitostí dalších zemí. Ale to, že tyto země budou mít za souseda USA, bude pro ně představovat zcela novou zkušenost. A experiment bude zahájen.
Na prahu války Sousedé Iráku bojují o nejlepší pozici
- EGYPT: Husní Mubarak se většinou od Saddáma distancoval, i když jeho strana zaštítila protiválečnou demonstraci, čímž si nechala otevřená zadní vrátka. Obává se, že obnovený Irák bude konkurovat Egyptu v regionálním vlivu a náklonnosti USA.
- ÍRÁN: Islámská republika se nemůže dočkat Saddámova konce, ale má strach z toho, že jeho odchod může povzbudit vlastní domácí odpůrce.
- JORDÁNSKO: Král Abdulláh povolil přítomnost malé vojenské síly USA a umožnil irácké opozici, aby měla v Jordánsku svou základnu. Věří, že zůstane obchodním partnerem většího souseda a že bude odměněn americkou pomocí a investicemi.
- KUVAJT: Země riskuje odvetné útoky Iráku a potupu ze strany arabských zemí, aby se zbavila Saddáma jednou provždy. Doufá, že vydělá na přestavbě Iráku.
- PALESTINSKÁ SAMOSPRÁVA: Není náhoda, že Jásir Arafat nakonec jmenoval ministerským předsedou Mahmúda Abbáse. Arafat se snaží snížit možnost útoku Izraele v průběhu války. Vyvíjí také snahu, aby si nadále udržel přízeň svých zastánců v Evropě. Významná poválečná pomoc USA je však zatím nejistá.
- SAÚDSKÁ ARÁBIE: Začíná vážně uvažovat o politické reformě. Mohla by těžit z oživení irácké ekonomiky, ale obává se zostřené americké inspekce svého hermetického společensko-politického systému.
- SÝRIE: Prezident Bašar Al Asád se holedbal, že je v opozici vůči válce v Iráku – a není divu. Nový irácký režim by ho mohl připravit o výnosné obchodní a ropné dohody. Navíc se bojí, že pak by mohl přijít na řadu on.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Pavel Makovec, www.LangPal.com
