Před koncem loňského roku se v Praze odehrála bez valného zájmu médií konference, na které představitelé OECD hovořili o kladech a záporech města, o jeho potenciálu a doporučeních, jak jej využít. „Když nebudeme umět výsledky takových průzkumů a srovnání používat, těžko se budeme moct porovnávat se západním světem,“ soudí architekt Martin Kloda, zakladatel obecně prospěšné společnosti Člověk a prostor, která se věnuje popularizaci architektury a urbanistických témat.
OECD nabízí ve studii z roku 2017 podrobné srovnání přístupů ke správě a využívání území v pěti zemích (Česko, Polsko, Nizozemí, Francie, Izrael), zpracované vždy pro konkrétní města a regiony, a seznam obecných doporučení. Mě osobně překvapilo, že o výstupech studie OECD mluvili naši hosté z Amsterdamu na konferenci věnované městům a krajině už v říjnu 2017. Workshop ke zprávě OECD se v Praze uskutečnil o 14 dní později a nevím o tom, že by se výsledky studie nějak výrazněji zveřejnily nebo reflektovaly. Myslím si, že když nebudeme umět výsledky takových průzkumů a srovnání používat, těžko se budeme moct porovnávat se západním světem.
Na konferenci OECD o správě a využití území, která se konala v Praze před koncem loňského roku, zazněla řada doporučení pro metropoli. Vystoupili na ní řečníci, kteří promluvili o zkušenostech z jiných měst. Jaký závěr jste si odnesl z konference vy?
Mluvilo se tam o suburbanizaci. To období patrně zdaleka nemáme za sebou, respektive z okrajových částí města se lidé stěhují do Středočeského kraje. Do Prahy dojíždí 180 tisíc Středočechů. Vyhánějí Pražáky vysoké ceny bytů nebo sen o vlastním domě?
Studie říká, že zastavujeme volnou krajinu dvakrát rychleji ve srovnání s celoevropským průměrem. Ten trend má více příčin, mezi které patří i nálady obyvatel. Útěky z měst a návraty do nich se cyklicky střídají. Daleko významnější je, že všechny evropské metropole rostou. To přináší nároky na výstavbu stejně jako zachování a využívání krajiny. Zvýšené nároky se odrážejí v růstu cen. Situace Prahy je specifická v tom, že je to jediný výrazně rostoucí region v Česku a že navíc neumíme rozvoj a využívání území spravovat stejně dobře jako jiné metropole.
Co může Praha proti tomuto trendu dělat?
Existují přímé a nepřímé nástroje. Mezi ty přímé patří zejména povolování staveb, územní a strategické plánování. Praha má schválený Strategický plán a nové Pražské stavební předpisy, dokončuje přípravu nového územního plánu nazvaného Metropolitní plán. Zpráva OECD to oceňuje jako dobrý základ, ale zdůrazňuje nezbytnost naplňování vytyčených cílů.
Nepřímé nástroje mohou ovlivňovat zájmy a chování skupin společnosti. Patří mezi ně daňové a fiskální politiky, ale též energetické, zemědělské, dopravní a další politiky. České rozdělení kompetencí je přísně hierarchické, takže tady se Praha neobejde bez pomoci na vládní úrovni.
Třetí oblast je schopnost společných dohod mimo úzce specifikovaný rámec legislativních postupů. Řadu věcí Praha nevyřeší bez úzké spolupráce se Středočeským krajem a blízkými městy a vesnicemi.
Realitní bublina v Pařížské: byt v centru Prahy vyjde až na 260 tisíc Kč za metr
Myslím, že už zazněla nějaká myšlenka na metropolitní region (Praha + Středočeský kraj). Zatím asi funguje spolupráce jen v rámci ROPID...
ROPID je dobrý příklad. Spolupráce se rozvíjí i v jiných oblastech, třeba v přípravě Pražského okruhu. Ve srovnání se západní praxí nám ale skutečně regionální uvažování zatím chybí. V samotné Praze žije asi 1,3 milionu obyvatel, ale ve funkční městské oblasti je to zhruba o polovinu více, 1,9 milionu. Pro správu tak velké oblasti nestačí jen společná politika hromadné dopravy.
Co samotná roztříštěnost Prahy? Zájmy celku jsou často v protikladu částí, jak to může fungovat? Ředitel IPR Ondřej Boháč říká, že každé město má své kloaky a o těch musí rozhodnout velká radnice, protože ty malé ji logicky nechtějí....
Studie zařadila Prahu jako desátou nejfragmentovanější oblast v zemích OECD. Kromě struktury obyvatelstva (23 obcí na 100 000 obyvatel) k tomu přispívá, že Praha je zároveň město i kraj, má 57 různě velkých městských částí a ještě 22 správních obvodů. Město má vlastně tři úrovně správy a přes tisíc volených zástupců. To není akceschopný systém.
Téma, které rezonuje, jsou ceny bytů, které se stávají nedostupné už i pro střední třídu. Jedna z příčin je, že se nestaví, protože se nepovoluje. Ví se, že částečně je na vině nedostatečná legislativa... Co s tím?
Sílu pohnout se stavební legislativou samotná Praha nemá. Stálo velké úsilí udržet si vůbec možnost formulace vlastních stavebních předpisů. Připravovaný Metropolitní plán se setkával se silnou nedůvěrou ze strany nadřízeného MMR.
Česká stavební legislativa je myšlenkově zakotvena v 70. letech minulého století, v centrálně plánovaném hospodářství a představě dlouhodobě předvídatelného světa. Centrální plánování a předvídatelný konjunkturální svět 60. a 70. let patří dávno minulosti. Systém plánování, který byl ve své době na světové špičce, nezadržitelně zastaral. Západ na jeho proměnách pracuje kontinuálně už 40 let, navíc různé systémy a zvyklosti nejde prostě okopírovat.
Myslím si, že Praha potřebuje partnerství a podporu s dalšími velkými městy v republice, více pochopení a spolupráce ze strany vlády, a zejména kontakty a porovnávání s okolními evropskými metropolemi.
Jakou roli hrají občanské iniciativy a odpor veřejnosti proti stavění?
Češi jsou mistři světa v používání legislativy nezamýšlenými způsoby. Četl jsem, že se nové systémy testují proti zneužití u nás v Česku, protože když ani Češi nevymyslí nějakou kličku, je vysoká pravděpodobnost že systém může fungovat.
Ano, český legislativní řád se vyvinul k vytváření konfliktů a řešení problémů sporem namísto dohody. Současná legislativa tomu hodně nahrává. Když máte možnost zdržovat záměr obstrukcemi několik let, najdete dost lidí, kteří to využijí. Investorovi v tom váznou peníze a zdržuje to naplnění jeho plánů. V bezvýchodné situaci může přistoupit na „výpalné“. Dovedete si představit, kolik energie a peněz takový systém zbytečně odčerpává. Nedávno byl z racketeeringu konečně obviněn nějaký spolek na Karvinsku, ale to je jen špička ledovce.
Ceny bytů v Praze vzrostly za rok o pětinu, hlásí developeři
Z nimby se stávají banana...mají na to někde recept?
NIMBY efekty (not in my back yard) se skutečně posilují na BANANA (build absolutely nothing anywhere near anybody). Ten trend se objevuje všude a přisuzují jej částečně stárnutí populace, částečně zvětšujícímu se strachu z proměňujícího se světa. Že jsme v nějakém období proměny a na jeho konec nevidíme, je dávno známý fakt, o kterém psal soustavně například Zygmunt Bauman. Nevím, jestli mají někde recept, a nejsem si jistý, jestli bychom jej mohli aplikovat. Sice všichni patříme k jedné západní civilizaci, ale lokální zvyky, obavy a situace se liší na různých místech naší země nebo třeba Německa, natož po celé Evropě. Jednotný recept neexistuje, každý musíme pracovat na tom vlastním.
Čekají nás také "stanové" protesty jako v Izraeli, kde ti, kteří nedosáhli na přiměřený byt, začali campovat ve městech?
Doufám, že ne. Izrael zažívá bytovou krizi od roku 2011. My jsme si vlastní narůstající krize všimli asi před rokem, ale zatím jsme toho moc neudělali. Takže možnost vážného kolapsu tu samozřejmě je.
V téhle souvislosti je zajímavé, že západní metropole si většinou prošly zkušeností hlubokého úpadku. Například Kodaň úplně zkrachovala a Dánsko muselo vynaložit velké úsilí na její obnovu. Zkušenost akutního ohrožení nám chybí. Většinou jsme mohli hodit vinu na někoho jiného a očekávat, že tu situaci za nás vyřeší jiní. V tom vidím největší nebezpečí.
Nedostupné vlastnické byty jsou tématem po celé západní Evropě. Tam ale mohou bytový trh alespoň nějakým způsobem regulovat prostřednictvím nájemních bytů, které vlastní města. U nás ale má Praha jen drobky. Je tohle nebezpečné?
Na začátku ledna proběhla na IPR velice zajímavá debata „Byt za 7 milionů“. To že u nás výrazně převažuje vlastnické bydlení, je částečné riziko a částečně i důvod růstu cen: města se vlastních bytů zbavila a tím ztratila jeden z nástrojů ovlivňování vývoje. Významnější než forma vlastnictví je prudce rostoucí nedostatek bytů. Praha by měla podle demografického vývoje zahajovat ročně alespoň 6000 nových bytů a v rámci obnovy dalších 6000 rekonstruovat. To je 12 000 vydaných stavebních povolení ročně. A to se ani zdaleka neděje.
Luxusní studentské bydlení: kolej může být zážitek, a nejen otřesný
Myslíte si, že by Praha měla nastartovat výstavbu vlastních bytů? A jak na to, když jako investor patrně selže?
Asi měla, když vzhledem k povolovacím lhůtám se taková aktivita projeví nejdříve za osm až deset let a vzhledem k složitým postupům výběrových řízení je veřejný sektor schopný realizovat stavby minimálně o 15 až 20 procent dráž než sektor soukromý.
Vedle vlastní výstavby je spíš důležitá příprava pozemků. Praha má ve srovnání s evropskými městy obrovské vnitřní rezervy, které neumí ani odblokovat pro výstavbu, natož aby tu výstavbu koordinovala nebo dokonce sama prováděla. Praha by měla mít strategický cíl a ten musí umět dlouhodobě naplňovat.
Třeba v Mnichově je běžné, že z developerského projektu je 30 procent sociálních bytů s nějakým regulovaným nájmem. Mohla by být i tohle cesta pro Prahu?
V Mnichově už přišli na to, že tahle politika vytváří město jen pro bohaté a pro chudé. Střední třída nemá ani peníze na drahé byty, ani nárok na sociální benefity, je vytlačována na předměstí. Takže spíše než o sociálním bydlení se dnes mluví o dostupném bydlení. To může mít různé formy, vedle soukromé nebo veřejné výstavby třeba nějakou formu družstevního vlastnictví, na kterou jsme tu trochu pozapomněli.
Už víme, že je dobré stavět uvnitř města a hustěji než na okraji. Ve městě máme sto Václáváků v brownfieldech, přitom jediným, kde se začne v dohledné době stavět, je Smíchov. Všude jinde se dělají desáté, dvacáté studie v pořadí. Exprimátor Hudeček si myslí, že by ta území měla mít své koordinátory...
Snažili jsme se v loňském roce uspořádat mezinárodní workshop na tohle téma ve Vysočanech na území Pragovky. Vzniká tam nový kus města po částech podle vlastnictví pozemků, v podstatě bez koordinace. To je vlastně hrozné plýtvání s potenciálem. Podobných míst je v Praze celá řada a je téměř nemožné se na potřebě koordinace s politiky domluvit. Koordinace Smíchova je součástí soukromého developmentu.
Zajímavé je, že jsme podobný projekt kreslili v 90. letech v D. A. Studiu a podle něj se soukromými investory transformovali areál Tatry Smíchov. Schopnost naší správy koordinovat významné městské projekty se od té doby téměř neposunula.
OECD upozorňuje na nebezpečí prostorové sociální segregace. Myslíte si, že v Praze existuje?
Zpráva to hodnotí jako možnost budoucího rizika. Nedostatek bytů zvedá cenovou hladinu všeobecně, ale patrně zvýrazní i rozdíly mezi různými částmi města a předměstí. Existující riziko je vystěhovávání lidí zakládajících rodiny za hranice města a výstavba uzavřených a segregovaných „gated areas“ uvnitř města.
Praha slaví čtvrt století v UNESCO. A hledá cestu, jak dál
I na konferenci o UNESCO zaznělo, že management péče o památky UNESCO se těžko dělá bez toho, aby existovala bytová politika města. Ono asi když ji nemá stát, nemusí ji mít ani města, já si ale myslím, že na to brzy dojedeme, respektive někteří slabší...
Praha má třetí největší rozlohu památkové rezervace UNESCO na světě a absolutně největší ochranné pásmo chráněného území. To jsou významné limity možného rozvoje. Naštěstí má Praha taky velké plochy transformačních území mimo ochranné pásmo památkové rezervace, mezi centrem a periferií. Tam se bude soustředit rozvoj.
Je UNESCO pro Prahu více plus než mínus? Ohrožené nejsou tolik monumenty, jako vertikály - běžný autentický život, zaznělo na téhle konferenci....
Praha není jediné turistické město na světě, takže na rostoucí turismus se nemůže vymlouvat. Řada jiných měst umí s touhle výzvou pracovat. Důležitá je kompozice města: Krása Prahy byla vždy založená na kontrastech štíhlých vertikál a výrazných horizontál. To je její pověstná „stověžatost“.
Není diskuze o tom, že by se centrum nemělo výškově proměnit. Na druhou stranu i centrum potřebuje kontinuitu vývoje, bez současných staveb se stane zakonzervovaným skanzenem. Pro Prahu je zásadní správa čtvrtí v ochranném pásmu rezervace a transformace území za tímto pásmem. UNESCO není žádný deus ex machina. Musíme si umět zvolit strategii a tu pak naplňovat. Takhle to dělají všichni.
Co naopak nezaznělo, je, jestli budeme následovat Vídeň, pokud budeme chtít v Praze stavět výškové budovy. Jak to vy vnímáte?
Vídeň je spolková země Rakouska, je tedy v jiné vyjednávací pozici než Praha. Vídeň z pohledu městské krajiny následovat taky nemůžeme, protože leží v rovině, zatímco Praha v kopcích a údolích. Vídeň se právě dostala na listinu ohrožených památek UNESCO kvůli přestavbě vybombardovaného území s poněkud dožilou zástavbou ze 70. let minulého století. Ten problém je čistě technokratický, protože kousíček z té parcely leží za hranicí chráněného území UNESCO. Tu hranici kdysi někdo nakreslil, ještě než tam ty domy stály. UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat.
Developer Sekyra: Dostupným bydlením zabráníme odlivu mozků
V tuhle chvíli se mluví o věžích Josefa Pleskota na Pankráci. Jak může ovlivnit jedinečnost chráněné historického centra Prahy další tři zuby na pláni?
Část naší společnosti je postižená selektivní slepotou. Když se podíváte na Petřín, stojí tam ošklivá telekomunikační vysílačka převyšující Petřínskou rozhlednu, jenomže lidi ji berou jako technokratickou nutnost a ve svém vnímání ji odfiltrují, jako by nebyla. To je vlastně obranný mechanismus našeho mozku, jinak bychom se zbláznili.
Na Pankráci stojí výškové stavby, podobně jako Prahu obepíná hradba vysokých sídlišť. Panorama první poloviny 20. století dávno neexistuje, ale část společnosti se tváří, že ano. Pankrác je transformační území, dobře dostupné, za hranicí ochranného pásma UNESCO. Jeho dotváření Praze kompozičně prospěje. Nekoordinované osamělé zuby město rozkládají, to je dnes krásně vidět třeba na příkladu Kyjeva.
Proč je UNESCO nebo spíše některá skupina lidí, která jej reprezentuje, tak alergická na výškové budovy, zatímco "hmota" jí patrně nevadí. Nebo se mi to zdá?
To je zajímavá otázka. Často se objevuje požadavek stavbu snížit a přitom nevadí její plošné rozšíření. Jenomže architektonický návrh je komplexní, úpravy vám mění proporce stavby i její vztah k okolí. Výška je ale snadno měřitelný parametr, na rozdíl od proporcí a kompozice. Možná proto se k ní konzervátoři tak upínají.
Pokud se nepletu, tak Svatý Vít nesměl mít za Rakouska vyšší věž než Stefansdom. Proto má takovou připláclou barokní báň posazenou na daleko výše koncipované gotické věži. Takže je tu i jistá tradice…
Co by se podle vašeho názoru stalo, kdyby Praha v UNESCO nebyla?
Asi nic moc významného. Drážďany o členství usilovaly a pak byly po pěti letech vyškrtnuty. Není to ale jen věcí města Prahy, protože UNESCO komunikuje na vládní úrovni, s ministerstvem.
Není už toho cestovního ruchu na pár kilometrech čtverečních příliš? Měl by se nějak regulovat a mělo by se "něco" dělat s centrem města?
Když si zajedete do Milána, Hamburku nebo Amsterdamu, můžete se pohybovat po městě kdekoliv mimo nejužší centrum a užívat si to. Nejsme jediná turistická destinace na světě. Problém nastane, když se z Prahy stane zakonzervovaný skanzen a kulisa pro fotoaparáty.
