Že si česká architektura dodnes libuje v jednoduchých formách, které jsou dědictvím meziválečného funkcionalismu, musí být zřejmé každému, kdo prolistoval jen pár čísel některého odborného časopisu. Proč tomu tak je, už natolik jasné není. Ve světě se dnes staví jinak a i zahraniční investoři přicházející do Čech bývají mnohdy z tuzemské produkce přinejmenším rozpačití. Na projekt neofunkcionalistické kancelářské budovy na pražských Vinohradech z roku 1993, první realizaci ceněného ateliéru A.D.N.S., prý německý klient reagoval otázkou, zda by tam nemohlo být „víc architektury“. Když už i Němci mají pocit, že česká architektura je příliš strohá, je to věc hodná zamyšlení.
Na otázku, proč současná česká architektura vypadá, jak vypadá, se pokouší v knize Česká architektura a její přísnost odpovědět Rostislav Švácha. Třísetstránková kniha, ve které fenomén „české přísnosti“ rozebírá na příkladu padesáti staveb postavených po roce 1989, měla původně vyjít pouze v angličtině. To určuje i její limity: odpověď na tutéž otázku musí logicky znít jinak, je-li tazatelem cizinec, nebo člověk, který je s díly českých architektů dnes a denně konfrontován. Konstatování, že přísnost naší architektury nějak souvisí s národní mentalitou, zas až tak moc nového do domácí diskuse nevnáší.
To však neznamená, že si kniha nezaslouží pozornost českého publika. Švácha, vzděláním historik umění, je mimořádný autor v tom, že dokáže o architektuře psát jednoduchým a srozumitelným jazykem a jeho texty jsou přitom odborně velmi fundované. Samotný termín „česká přísnost“, který na rozdíl od pojmů jako neofunkcionalismus či neomoderna funguje jako výstižné zobecnění pro mnohem širší okruh české architektonické produkce, je například Šváchovým konceptem. Pro českého čtenáře je zajímavá zejména úvodní kapitola knihy, ve které autor z historického hlediska vysvětluje, jak jsme dospěli k tomu, že přísnost a jednoduchost se staly nejpreferovanějšími architektonickými hodnotami.
To, že důraz na prostotu stavby nachází už u zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry nebo u Karla Teigeho a představitelů meziválečné avantgardy, jistě nikoho nepřekvapí. Zajímavější je, když dokládá, že o jednoduchost šlo i architektům českého kubismu. „Nechceme si porušiti onen vzácný, čistý a hladký účin moderního díla, přísného i fantastického, nesnesitelným kobrtáním přes množství lhostejných nám ornamentíků a detailů.“ Tato věta kupodivu nepochází z knihy Ornament a zločin od Adolfa Loose, ale z článku Josefa Chochola, který napsal ve stejné době, kdy projektoval svůj známý kubistický činžák pod Vyšehradem.
To, že přísnost jako kvalitu nezdiskreditovala ani éra paneláků, Švácha vysvětluje tím, že pojmy jako pokora, střídmost a obyčejnost architektům umožňovaly v době normalizace vymezit se proti aroganci komunistických staveb, kterým mnohdy musely ustoupit celé historické čtvrti. O období po sametové revoluci pak v tomto historickém úvodu Švácha píše: „Záliba v přísnosti se usadila v myslích českých architektů příliš hluboko na to, aby s ní dokázal otřást ten či onen politický obrat. (…) Jde o myšlenkový stereotyp propojený s českou národní mentalitou, která se v průběhu času příliš nemění.“
Vlastní jádro knihy tvoří představení padesáti staveb, které autorovi „připadaly důležité z kulturního, politického a v neposlední řadě také architektonického hlediska“. Nejde tedy o výběr ve smyslu žebříčku Top 50, ale o pokus představit českou architekturu posledních patnácti let v určité celosti. Vedle děl českých architektů se v tomto přehledu objevují i stavby zahraničních autorů, například Gehryho Tančící dům či Nouvelův Zlatý anděl. Nejvíce realizacemi, pěti, je zastoupen Josef Pleskot. Jeho úpravy Jeleního příkopu považuje Švácha spolu s rekonstrukcí Galerie Bendikta Rejta v Lounech od Emila Přikryla za dva vrcholy české architektury poslední doby.
Strohost a přísnost současné české architektury Švácha rozhodně nepovažuje za cosi jednoznačně odsouzeníhodného. Hlavním motivem k napsání knihy byl prý naopak pocit, že svět si jí nedostatečně všímá, ačkoliv by si pozornost podle něj zasloužila. Připouští, že naše architektonická současnost nepředstavuje tak silnou epochu, jakou bylo meziválečné období, ale co do významu ji považuje za srovnatelnou například s obdobím 60. let. Ona „česká přísnost“ sice českou architekturu na jednu stranu svazuje, na druhou však zároveň motivuje ke skvělým výkonům.
Švácha sice tuto metaforu nepoužívá, ale myslím, že se nabízí srovnání s tím, jak jsou vnímána naše vína doma a v zahraničí. Pro svět sice nikdy nebudeme vinařskou velmocí, ale přesto by asi jen málokdo z nás dal dopustit na dobré moravské bílé.
Rostislav Švácha: Česká architektura a její přísnost
(Padesát staveb 1989-2004)
Vydal Prostor 2004, 304 stran, 900 Kč
