Stát dopouští skutky, které odstrašují potenciální spolupracovníky tajných služeb
Zpravodajská komunita inkasovala další šťouchanec. Nikoli fatální, leč škodlivý. A stát tomu nedokázal zabránit, přestože původcem byla jiná státní instituce.
První chyba
Po listopadu 1989 se nepodařilo exekutivu ochránit od vlivu (některých) zpravodajských složek. Přístup polistopadových vlád ke zpravodajské činnosti nebyl koncepční. Ba hůře, na úkor (jiných) zpravodajských služeb se řešily jiné problémy. Po „sametovém“ překlopení moci začaly různé strukturálně personální hrátky a pokusy. Fascinace ideou „přestrukturalizací k demokratizaci“ potlačila vědomí reality. Lidé totiž zůstali stejní, přičemž ti schopní zneužít jakékoli společenské uspořádání zůstávají plavat jako korek vždy nahoře. A zůstali i tentokrát.
Vstali noví bojovníci a postarali se, aby dělící (lustrační) rovinou bylo stigma Státní bezpečnosti (StB), nikoli třeba SSM. StB bylo třeba rozvrátit, protože měla poměrně fungující složku, takzvanou ekonomickou kontrarozvědku. A ta by mohla odhalit, jak se pod patronací Ústředního výboru SSM státní majetek stával privátním. Dotčené zpravodajské služby (civilní a vojenská kontrarozvědka a civilní rozvědka) byly formálně vedeny jako Správy Federálního ministerstva vnitra. Jejich agendy byly v roce 1990 administrativně uzavřeny. Vznikly nové instituce, které si zavedly nové registry, a obrazně řečeno, začínaly od svazku číslo jedna a od agenta číslo jedna. Až na jednu.
Tou výjimkou byla vojenská rozvědka – Zpravodajská služba generálního štábu (ZSGŠ). Z názvu je zřejmé, že nesouvisela s federálním ministerstvem vnitra, ale podléhala Generálnímu štábu. Zřejmě měla na tehdejší události dost podstatný vliv, přešla-li z jednoho režimu do druhého suchou nohou. Nedotkl se jí lustrační zákon ani personální zemětřesení. Její činnost nebyla vůbec přerušena – ani administrativně. Neměla žádný důvod ukončit registrační protokoly předlistopadové a zavést nové, polistopadové. Právě tento brilantní kontinuální přechod však znamenal počátek posledního zádrhelu.
Velká neuváženost
Hodnotit zákonem dějinné období je neuvážeností. Otevřít zákonem zpravodajské archivy je však velkou neuvážeností. Státy, které jsou považované za demokratické, mají také v oblasti zpravodajských služeb Pandořiny skříňky. Proto otvírají archivy až po 50 letech, kdy již většina pamětníků tehdejších událostí není fyzicky ohrozitelná. Ani v těchto případech však nezpřístupňují všechno.
Českým zpravodajským službám zákon v roce 2007 uložil předat své dokumenty, vzniklé před 15. únorem 1990, Archivu bezpečnostních složek (ABS) pod Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Všechny zpravodajské služby, jejichž předchůdci v roce 1990 administrativně ukončili činnost, odevzdaly ABS dávno uzavřené administrativní protokoly svých předchůdců. Co však měla dělat vojenská rozvědka, která pokračovala ve starých protokolech ZSGŠ? Záznamy z doby před rozhodným datem – 15. únorem 1990 – nebylo technicky možné oddělit od následujících, na něž však již ABS neměl právo, protože byly za hranicí jeho zákonem vymezené působnosti.
Vojenské zpravodajství (VZ) příliš dobrých možností nemělo. V podstatě v každém případě bylo v kolizi s nějakým zákonem. Jednou možností bylo odvolat se na příslušné ustanovení zákona umožňující neodtajnit, a tudíž nepředat dokumenty a archiválie, které služba nezbytně potřebuje k plnění úkolů. To zřejmě představitelům VZ přišlo plošně obtížně obhajitelné, byť z hlediska budoucích událostí by se toto řešení jevilo jako oprávněné. Zpravodajská služba má totiž povinnost hájit zájmy státu. To znamená též uchovat svou funkčnost, tedy i kmenové pracovníky a tajné spolupracovníky. Toto řešení však má ještě dvě vady. Lehko se poví a je na ně pozdě.
Vojenští zpravodajci se nakonec rozhodli pořídit a ABS předat pouze kopie dokumentů z „tranzitního“ období (1990), aby obsahovaly pouze údaje vzniklé do rozhodného období. Ve starších dokumentech, které předali ABS v originálech, se však nacházelo mnoho údajů, které byly po 15. únoru 1990 vepsané do řádků vzniklých před tímto datem. Nedalo se dělat nic jiného než protokoly v úplnosti předat – a bez začerněných údajů –, protože šlo o originály. V předávacích protokolech pak byl ABS výslovně upozorněn, že z technických důvodů dostává též data, na něž nemá ze zákona právo.
Binární vidění dějin
Další chybou je černobílé vidění dějin založené na uhlířské víře, že je možné minulost poznat na základě archivů tehdejší státní policie. ABS, veden mylnou interpretací své zákonné povinnosti tyto fondy „zpřístupnit“, je pak zveřejňuje na internetu. Dokonce se na svých webových stránkách holedbá porušením zákona – prohlašuje, že dokončuje zveřejňování státobezpečnostních materiálů dle vzoru bratislavského Ústavu pamäti národa. Chyba. Jiná legislativa.
Bývalí ředitelé ABS Martin Pulec a jeho nástupce Ladislav Bukovszký příslušné materiály od Vojenského zpravodajství převzali a na předávacím protokolu podpisem vzali na vědomí, že z technických důvodů obsahují i údaje zpracované po rozhodném datu. (Faksimile předávacích protokolů z roku 2008 má týdeník EURO k dispozici.) Zavázali se s nimi nakládat dle platných zákonů. To by museli stejně, i kdyby to v protokolu nebylo. Nicméně ABS pod vedením Bukovszkého materiály zveřejnil na internetu. Hájil se tvrzením, že VZ prý archivní materiály v roce 2008 předalo bez výhrad. Ty prý vyjádřilo až dopisem po zveřejnění oněch materiálů na internetu. Upozornění ředitele VZ Ondřeje Páleníka, že ABS jedná v rozporu se zákonem, dokonce tuplované, však bylo pouze ostrou reklamací.
Opomíjené argumenty
Příznačné je, že někdejšího ředitele Bukovszkého se nyní zastává bývalý ředitel ÚSTR Pavel Žáček. Prý Bukovszký postupoval podle zákona. Sám Žáček přitom mnohokrát zdůrazňoval, že působnost obou těchto institucí je limitovaná počátkem roku 1990. Bývalý ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra v prohlášení z 3. srpna 2010 však přiznal, že zveřejnění těchto údajů bylo chybou.
Vojenskému zpravodajství se zveřejněním jeho (donedávna) živých agentů a kádrových příslušníků stalo něco podobného jako kontrarozvědkám počátkem devadesátých let (Cibulkovy seznamy) a civilní rozvědce nedávno (opět vinou ÚSTR). Existují sice názory o prospěšnosti těchto úniků, cíleně se však opomíjejí argumentace o devastujícím působení těchto úniků na prostředí, v němž současné zpravodajské služby pracují. Přehlížet důsledky ideologicky motivovaných úniků na efektivitu zpravodajské činnosti, a tím i na bezpečnostní situaci České republiky je však nebezpečné. Může být dokonce jedním z důvodů, proč na poslední podezření z chystaného korupčního jednání v resortu obrany nepřišli vojenští zpravodajci, nýbrž novináři. Ti totiž umějí uchovávat v tajnosti své zdroje. A je smutné, že stát dopouští skutky, které potenciální spolupracovníky našich tajných služeb účinně odstrašují.
