Nepoučitelní investoři se perou o dluhopisy země, která za sebou má osm bankrotů
Když poptávka po dluhopisu překročí nabízený objem čtyřikrát, přičemž jde o desítky miliard dolarů, může člověk podlehnout dojmu, že se objevil mimořádně atraktivní debutant, na nějž kapitálový trh dlouho marně čekal. Jenže emitentem je Argentina, jejíž dějiny jsou tak barvitě protkány vzestupy a pády, že nositel Nobelovy ceny za ekonomii Simon Kuznets blahé paměti prohlásil, že země se dělí na vyspělé a rozvojové, Japonsko a Argentinu… Kategorie sama pro sebe.
Argentina se od vyhlášení nezávislosti v roce 1816 stihla dostat do mezinárodní insolvence zatím osmkrát, vůči domácím věřitelům v národní měně pětkrát. Pravda – od spektakulárního, v pořadí sedmého státního bankrotu v roce 2001, kdy bylo „v banku“ sto miliard dolarů, již uplynulo patnáct let. Sedm a půl procenta úroku na desetiletém dluhopisu vypadá ve srovnání se zápornými výnosy od Japonska přes Německo až po Švýcarsko přímo neodolatelně.
Je třeba také přihlédnout k faktu, že od roku 2001 vyrostla nová generace obchodníků s vládními dluhopisy, přičemž přenos zkušeností mezi generacemi je obtížný. Každá si zjevně nárokuje šanci na svůj vlastní drahý omyl. Navíc chamtivost – na rozdíl třeba od obžerství – je smrtelný hřích, který ani trochu nevychází z módy. Historie se bude opakovat, ale zrovna v případě Argentiny je opravdu poučné ji trochu znát.
MZDOVÝ RÁJ
Před sto lety Argentina spolu s Kanadou a Austrálií představovala neběžný typ ekonomiky, která je natolik efektivním producentem zemědělských komodit, že ji to dokázalo z hlediska HDP na obyvatele katapultovat mezi desítku nejbohatších zemí světa. Velmi úrodná půda a řídce osídlené území působily jako magnet na přistěhovalce, které lákaly relativně vysoké reálné mzdy. Ty dosahovaly 80 procent americké úrovně, byly srovnatelné s Anglií a vyšší než v tehdejším Německu nebo ve Francii, natožpak Španělsku a Itálii.
Sezonní mzdy v Argentině byly ve své době lepší než mzdy námezdních dělníků v jižní Evropě. Poháněly proto migraci, dokonce z Evropy, kdy pokryly zpáteční lodní lístek plus něco navrch. Argentinská vláda nabízela pozemky v dosud nekolonizovaných územích, například českým a moravským osadníkům v severní provincii Chaco v Sáenz Peňa, kde má Česko dodnes honorárního konzula. Před velkou krizí dokonce platila imigrantům i lodní lístky.
HOSPODÁŘSKÉ PEKLO
Jenomže Argentina byla už dávno předtím na svých nejúrodnějších územích zabraná – latifundiemi, nikoli samostatnými farmáři, kteří by pracovali na vlastní půdě a vytvářeli poptávku po domácí produkci a industrializaci. Rentiérský kapitalismus prokazatelně není a nikdy nebyl dobrý model ekonomického rozvoje.
Velmi vzdálené války, jichž se Argentina neúčastnila, velká krize a s ní spojené změny směnných relací, protekcionismus v mezinárodním obchodě, to vše uvedlo Argentinu na trajektorii, za kterou nemohla a na kterou jistě ani nechtěla.
Tahle před sto lety tak strašně nadějná a bohatá země nedokázala změnit svoji vlastnickou a sociální strukturu takovým způsobem, aby bohatla pro všechny.
ARGENTINA OSMINÁSOBNÝ BANKROTÁŘ ZNOVU NA TRHU
Argentina vyhlašuje nezávislost na Španělsku.
První bankrot – země zastavila obsluhu dluhopisů vydaných na londýnském trhu a nebude je splácet dalších třicet let, až do roku 1857.
Začíná zlatá éra rychlého ekonomického rozvoje Argentiny založená na exportu zemědělských položek. Před první světovou válkou byla nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. V poslední čtvrtině 19. století je Argetina zdaleka největším příjemcem investic od největšího vývozce kapitálu své doby, Velké Británie. Připadalo na ni 40 až 50 procent celkových zahraničních britských investic. Fenomenální tempo argentinského ekonomického růstu v půlstoletí do první světové války překonala teprve Čína po roce 1978.
Argentinské reálné mzdy dosahují 76 procent britských; díky vynálezu chladírenských lodí se vyváží chlazené a mražené hovězí a obilí.
Argentina bankrotuje.
Argentinské mzdy dosahují 80 procent úrovně USA, 96 procent Velké Británie, jsou srovnatelné s Německem, Francií a Kanadou. Argentinský vývoz pšenice představuje objem, který uživí 16 milionů lidí.
Argentina opět vstupuje na mezinárodní trh dluhopisů.
Průměrné tempo argentinského hospodářského růstu je 7,7 procenta ročně. Italští námezdníci jezdí na žně do Argentiny přes oceán a vyplácí se jim to. Mnozí zůstávají, neboť „Argentina je země
První světová válka – Británie se kvůli válce těžce zadlužuje vůči USA; příliv kapitálu z Británie do Argentiny se zastavuje (USA jako velký zemědělský producent nemají na rozvoji konkurenta v podobě Argentiny zájem). Argentina po vojenském převratu pod tlakem hospodářské krize a poklesu exportu zavádí antiimportní politiku, náhradu dovozu domácí produkcí; to jí s přestávkami vydrží další půlstoletí.
Britské impérium zavádí preference pro dovoz hovězího ze zemí Commonwealthu (na nátlak Austrálie a Jižní Afriky).
Hanzelka se Zikmundem zírají na bohatství a mrakodrapy v Buenos Aires, Argentinci zase na jejich tatrovku; vládne Perón, ale spíše jeho slavná manželka Evita.
Argentinské hospodářské vzepětí, ekonomika roste o 5,2 procenta ročně oproti 3,2 procenta v 50. letech. Argentina je pořád ještě bohatší než mnoho zemí Evropy, HDP na obyvatele je srovnatelný s Itálií.
Dlouhá éra pádu, zadlužování kombinované s chudnutím.
Liberalizace, privatizace a „měnový výbor“ (1992) za prezidenta Carlose Menema a jeho hospodářského ministra Dominga Cavalla.
Nákaza od „mexické krize“ – nedůvěra investorů v argentinskou ekonomiku.
Brazílie – důležitý obchodní partner v rámci obchodní zóny Mercosur, ale zároveň konkurent v exportu zemědělských komodit na světové trhy devalvuje, argentinské peso pod tlakem, de°lace, recese.
Ru ník do ringu, m nový výbor“ a domácí měna kolabují a Argentina předvádí zatím největší „default“ v dějinách (100 miliard zahraničního dluhu, bankovní krize).
Díky devalvaci a komoditnímu boomu taženému Čínou jedna z nejsilnějších růstových period, přerušená jen rokem 2009; vláda daní dovoz i vývoz (zejména sóji, kterou vyváží i Brazílie).
Restrukturalizace argentinského dluhu, ne všichni se zúčastnili, „vulture funds“ restrukturalizaci nepřijímají a soudí se v USA.
Sekundární bankrot (osmý v pořadí) poté, co soud v New Yorku nařídil, že nejdříve je nutné zaplatit nekooperujícím věřitelům z roku 2001. Argentina přitom přijala zákon, který zakazuje platit „vyděračům“ před legitimními věřiteli, kteří přijali podmínky restrukturalizace.
Nový argentinský prezident Mauricio Macri slaví vítězství, když odvolací soud v New Yorku rozhoduje o výplatě „supům“ ve výši cca 75 procent jejich pohledávek z nové emise.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
