Rozšíření nepatří k prioritám západoevropských politiků
Nespokojenost první skupiny kandidátských zemí s nejasnými vyhlídkami dalšího rozšíření Evropské unie je oprávněná. Prodloužení vstupních jednání a odklad ratifikace jsou pravděpodobné, realitou je i přednost vnitřní reformy před rozšířením. Náskok, který má první skupina kandidátů, rozmělní připojení skupiny druhé. Zrychluje se i příprava elitního klubu uvnitř dnešní unie, do něhož se nedostaneme, jakkoli bude rozhodující evropské dění. Tyto změny mohou odsunout vyhlídky našeho členství a otázkou je, zda dobře vidíme příčiny nové situace a volíme vhodné prostředky k jejímu překonání.
Slábnoucí vztah k integraci. Hlavní zdroj poklesu zájmu o rozšíření je uvnitř unie. Kandidátské země včetně České republiky zvýšily svou výkonnost po loňské tvrdé kritice od Evropské komise a došlo ke zrychlení příprav. Příčinou není ani změna politiky Evropské komise, změnily se postoje vlivných členských zemí, ve kterých slábne vztah veřejnosti k evropské integraci. Postoj vlád těchto zemí se přizpůsobuje veřejnému mínění i těžkostem spjatým s rozšiřováním unie. Výsledky výzkumu Eurobarometer z podzimu 1999 hovoří o tom, že v zemích, které rozhodují o dynamice a síle unie, se projevuje značná míra nespokojenosti s některými podstatnými prvky evropské integrace. Dosti rozšířený je pocit nevýhodnosti členství v Evropské unii (Francie 31 procent, Rakousko 32 procent, Německo 39 procent, Finsko 41 procent, Británie 42 procent, Švédsko 49 procent). Názor, že se členství vyplácí, je nadprůměrný u relativně hospodářsky slabších (Irsko, Portugalsko, Řecko, Španělsko) a menších zemí (Lucembursko, Nizozemsko). Trend mezi obyvateli unie sice sbližuje zastoupení obou protinázorů na výhodnost členství, ale pocit malého benefitu u obyvatel nejsilnějších zemí má v sobě osten „doplácení na méně výkonné členy. Nejvlivnější nespokojení. Nízká je i spokojenost s vnitřní demokracií v unii, což je vzhledem k rozdělování peněz nepříjemné. Ve Švédsku je spokojeno pouze 28 procent, v Británii 31 procent, Dánsku 32 procent, ve Finsku 34 procent, v Německu 35 procent, Nizozemsku 36 procent a ve Francii 39 procent lidí. Tyto země se pohybují pod průměrem celé unie, v níž je s demokracií spokojeno 40 procent. Nenáhodnost méně příznivého pohledu na unii ve většině zmíněných zemích potvrzuje i klesající nebo stagnující podpora členství v evropské integraci. Extrémně nízká je ve Velké Británii (29 %), podprůměrná ve Švédsku (37 %), Rakousku (42 %), Finsku (44 %), Německu (47 %) a Francii (48 %). Nepřekvapí, že se unie jeví výhodnější hospodářsky slabším a menším. Potíž je v tom, že o smysluplnosti členství pochybuje značná část obyvatel nejvlivnějších zemí. Navíc se výhrady týkají správní, demokratické a hospodářské podstaty integrace. Unie tedy skutečně má vnitřní problémy nejen organizačního, ale politického, legitimizačního a veřejného rázu, a to specificky v zemích, které udržují její hospodářskou a politickou sílu a výkonnost. A stačí si vybavit, jaká rizika se vynoří, vstoupí–li na scénu populistický protievropský politik Heiderova typu. Dnešní postavení unie v nejsilnějších zemích potvrzuje naléhavost vnitřní reformy rozhodovacích a redistribučních hospodářských a finančních mechanismů. Mezi hlavní priority řadí obyvatelstvo unie vlastní podmínky a kvalitu života, především boj s nezaměstnaností (90 %), zajištění bezpečnosti a míru v Evropě (89 %), boj s organizovaným zločinem (88 %), boj s chudobou a sociálními problémy (87 %), ochranu životního prostředí (83 %) a ochranu práv jednotlivce a demokracie v Evropě (80 %). Tyto priority byly v loňském roce nadřazeny i vnitřní reformě institucí, úspěšnému zavedení eura a účinné vnější evropské politice. Unie je prostě především nástrojem zajišťování a udržování kvality života obyvatel svých členských zemí. Rozšíření, kandidáti, kritéria. Mezi úkoly dnešní Evropské unie, které dotázaní citovaného výzkumu posuzovali, propadlo „uvítání nových členských zemí na poslední místo. Pouhých 28 procent Evropanů zařadilo rozšíření mezi priority, jako prioritu ho zcela odmítlo 59 procent dotázaných. Většina obyvatel zemí unie tedy rozšíření za aktuální a potřebné nepovažuje, a dokonce je – ve srovnání se zajištěním svých potřeb – odmítá. Rozšíření má nejnižší podporu ve Francii (34 %), v Rakousku (35 %), Německu (38 %), Portugalsku (40 %), ve Velké Británii (41 %) a v Lucembursku (41 %). Více o zájmech obyvatel dnešní unie napovídá jejich představa o kandidátech. „Sexy jsou především ty země, které jsou na vysokém západním standardu již dnes a které by okamžitě přispívaly do rozpočtu, nikoli z něj čerpaly. Většinově vítané by byly výhradně Norsko (71 %) a Švýcarsko (70 %). Ani jedna z těchto zemí se ovšem o členství neuchází. Skuteční kandidáti mají podporu podstatně nižší. Nejvyšší Malta (49 %) a nejnižší Turecko (30 %), proti jehož členství se přímo vyslovilo 47 % dotázaných. Náš vstup podporuje mírně více nynějších Západoevropanů (42 %), než nás odmítá (35 %). Západoevropané požadují splnění všech základních kritérií členství, od politických, přes bezpečnostní, ekologická až po ekonomickou výkonnost a nenákladnost pro současné členy. Očekávejme, že členství získají země, které unie nebude muset dále reformovat a finančně příliš táhnout. Přitom vnitřní demokratičnost, bezpečnost, kontrola zločinnosti a drog, solidní ekologická ochrana jsou akcentovány univerzálněji (nad 90 % dotázaných) než srovnatelný ekonomický standard kandidátů (75 %). Ekonomický a rozpočtový pohled je významný, ale není postačující, je spíše součástí obecnějších civilizačních standardů. Rozšíření bude, ale… K citovaným problémům, které orientují národní vlády proti rozšíření, musíme připočítat i další tlaky. Nepříznivé dopady letošního vývoje eura (vstup nových členů euro rozhodně neposílí), výrazné jsou i nové krátkodobé problémy jako vnitropolitická krize v Rakousku. Ta jistě neoslabí tlak Vídně proti novým kandidátům. Jsou zde i problémy související s krizí evropské identity – probíhá dynamická změna etnického složení evropské populace, například v Německu již za několik let budou Němci v menšině. Robustní je i problém pronikání organizovaného zločinu ze střední, východní a jižní Evropy, se kterým má unie velké potíže stejně jako s rozsáhlou korupcí ve většině kandidátských zemí. Stranou nelze ponechat ani rostoucí a nákladné angažmá ve stabilizaci Balkánu. Těžko lze tedy očekávat, že by se dnešní západoevropští politici pustili do boje za zájmy Středoevropanů proti prioritám vlastních voličů. Bude to především Evropská komise, která musí nalézt kompromis mezi svou agendou a agendou „těžkých vah unie. Přístupový proces již nelze zastavit a rozšíření bude. Otázkou je kdy, kdo a za jakých podmínek. K rozšíření nejspíše dojde na plánovaném horizontu roku 2003. Nebude to však „velký třesk vstupu více zemí, ale nenáročný krok zaměřený na nejméně problematické kandidáty s šancí na rychlý vzestup k evropské úrovni. Podmínky přijetí budou asi nejtvrdší možné a noví členové zřejmě vstoupí do evropské „předsíně , neboť mezitím zřejmě dojde ke vzniku elitní skupiny uvnitř eurozóny. Nicméně, unie se rozšířit může, ale nemusí. V perfektní kondici, srovnatelné třeba s Rakouskem, nebude z kandidátů v roce 2003 nikdo. Pracovat a nepřekážet. Příští rozšíření by nás mohlo obejít, pokud svou pozici zpackáme. Reálnou šanci být mezi vyvolenými máme. Hlavní podmínky úspěchu lze vyjádřit triviálně: pracovat a nepřekážet! Pracovat na své vlastní připravenosti, nejmenší problémovosti a „nenákladnosti . Pokud si uvědomíme, že rozšíření není prioritou, ale spíše nepříjemným, ale nevyhnutelným krokem, jehož dopady a náklady musí unie optimalizovat, pak svou pozici pochopíme správně: dovnitř se všichni nedostanou, neměli bychom tedy chybět mezi prvními. Vyjednávání s Bruselem je pouze špičkou ledovce, jehož rozhodující část je pod hladinou domácí politiky reforem státu, hospodářství, státní správy, legislativy a zejména jejího uplatňování a vynucování. Ani v zahraniční oblasti se nelze omezit jen na vyjednávání. Je třeba důkladné obnovy bilaterálních vztahů s jednotlivými členským zeměmi, a to nejen s jejich politiky, ale také na širší kulturní, akademické, regionální, nevládní, i komunální bázi. Po rychlém a výsledky oprávněném krachu našeho transformačního premiantství musíme klopotně obnovovat svou důvěryhodnost a osvědčovat svou kulturní způsobilost k evropskému soužití, a to v každé zemi jednotlivě. Exkluzivní klub. Můžeme se mračit na západoevropské vlády, které nevysvětlily svým občanů, že důsledkem pádu železné opony není jen pokles výdajů na obranu, expanze na nové trhy a následný růst jejich životní úrovně, ale také rozšíření prostoru demokratické a integrující se Evropy o nové země a s tím spjaté investice. Mračení nám ovšem nepomůže. Spíše se na sebe podívejme optikou priorit Západoevropanů. Leccos pak uvidíme zřetelněji. Počínaje zvýšením flexibility trhu pracovních sil, růstem investic do vzdělání jako základní metody snižování nezaměstnanosti, přes intenzivnější potírání organizovaného zločinu a korupce, konče zlepšením ochrany životního prostředí a prosazením prvků udržitelného rozvoje. To vše nám nemůže uškodit, naopak. Potřebujeme větší úctu k parlamentní demokracii ohrožované oktrojováním vlivu voliče a občana i oslabováním politické nezávislosti veřejnoprávních médií. Lze přemýšlet o přibližování a otevírání státu a veřejné správy občanům. Západoevropská veřejnost si nehodlá s rozšířením přidělávat starosti a výdaje. Unie je exkluzivní klub bohatých evropských zemí, který nechce ze svého standardu slevovat. Proto je třeba důraznější postup v restrukturalizaci a zvyšování výkonnosti ekonomiky a podniků, zvláště těch, jejichž šance na přežití jsou minimální. Přestaňme si hrát na xenofobní chudé příbuzné, kteří potřebují zvláštní ochranná období proti prodeji nemovitostí a půdy cizincům. Nebudeme pak muset snášet pokořující požadavky Rakouska na omezení pracovního pohybu našich lidí. Filozofie rozšíření je prostá: kdo na to nemá, nemůže se do elitního klubu tlačit. Zkusme spíše než povykovat po evropské scéně argumentovat vlastní kondicí. Říkáme–li, že chceme členství v roce 2003, a přitom udržujeme nejrůznější monopoly, „sypeme peníze do neživotaschopných průmyslových gigantů, blokujeme justiční reformu, ohrožujeme nezávislost centrální banky a chceme vesměs zbytečná přechodná období, těžko očekávat, že nás někdo vezme vážně. V základních systémových oblastech veřejného sektoru a v podstatné části ekonomiky zatím potřebnou výkonnost nemáme. To samozřejmě není tragédie. To je pouze pracovní zadání pro příštích 24 měsíců!
