S premiérovým odchodem se loučí celá generace politiků
O tom, zda izraelský premiér přežije, se ještě vedou spory. Ale o tom, že politiku vlastně již opustil, nepochybuje nikdo. Je to tak. Mozková mrtvice přivedla Izrael na křižovatku. Její rozměry dosud nejsou zcela zřejmé, a tak je konec Šaronovy éry srovnáván s časem před deseti lety. I tehdy se celý svět ptal: kdo a co vyplní mezeru po zavražděném Jicchaku Rabinovi?
Odchod bývalého generála Ariela Šarona, kterému Izraelci neřeknou jinak než Arik, samozřejmě nepromění pouze tvar současné izraelské politické scény. Dovrší generační výměnu jak v Izraeli samotném, tak na Blízkém východě jako celku.
Nepočítáme-li dvaaosmdesátiletého Šimona Perese, je sedmasedmdesátiletý Šaron pravděpodobně posledním politickým vůdcem, který pomáhal zakládat židovský stát a hrál důležitou roli ve válkách, v nichž Izrael obhajoval svou existenci. Ať už se po březnových parlamentních volbách stane premiérem Izraele kdokoli ze současných favoritů, ani jeden z nich se nebude pyšnit tím, že je přímým následovníkem Davida Ben-Guriona.
Jak již ale řečeno, se Šaronem odejde i celá generace politiků v širším mezinárodním kontextu: syn farmáře, jenž do Izraele uprchl z Ruska, je posledním politickým mohykánem, jehož kariéru definoval izraelsko-arabský konflikt. Pryč je syrský vůdce Háfiz Assad, pryč je irácký prezident Saddám Husajn, pryč je jordánský král Hussejn a do historie už patří i saúdskoarabský král Fahd. Snad jen egyptský prezident Husní Mubarak, jenž je u moci od roku 1981, setrvává uprostřed nezadržitelně se měnícího světa, nyní definovaného teroristickými útoky z 11. září 2001.
Pozor na na kuří oka.
Jak lze očekávat, většina komentátorů si klade především otázku, co se teď na Blízkém východě stane s mírovým procesem. Přežije vůbec Šaronův politický konec?
Mnoho pozorovatelů se domnívá, že nikoli. Je ale tahle úvaha správná? Arik sice s velkými vnitropolitickými obtížemi stáhl izraelské osadníky z pásma Gazy, ale hodlal, či mohl si troufnout učinit víc? Vše nasvědčuje tomu, že by Šaron nikdy nedovolil odchod Izraele ze Západního břehu, což je jedním z předpokladů k životnému a ekonomicky stabilnímu Palestinskému státu.
Ariel Šaron nepochybně toužil po míru - a odchod z Gazy pod jeho vedením představuje jeden z nejradikálnějších kotrmelců ve světě politiky - , ale nepodléhejme iluzi, že by kdy opustil ideu, že se Izrael nikdy nesmí vrátit ke svým „slabým“ hranicím z roku 1948. Zkrátka: ani Ariel Šaron, jeden z nejsilnějších vůdců Izraele v jeho dějinách, nic nesvedl s fundamentem izraelsko-palestinského sporu a tento základ zůstane nezměněný i po jeho odchodu. Ostatně z historické zkušenosti víme, že když jde o hranice, spory bývají u jednacího stolu vyřešeny jen málokdy. Většinou je zapotřebí buď dominantní třetí strany, anebo – bohužel – katastrofy.
I přes tato slova je třeba říct, že jestliže příchod bývalého izraelského generála do úřadu premiéra vyvolával v roce 2001 především obavy a strach, a to jak mezi obyčejnými Araby, tak i mezi jejich vůdci, teď se situace změnila. Ano, většina Arabů by si přála, aby Arik nezemřel přirozenou smrtí, kterou si podle nich coby „válečný zločinec od Abry a Šatíly“ nezaslouží. Ano, noviny arabského světa jsou plny urážek a přání podobných tomu, jež vyslovil egyptský obchodník Sadudín Marakby: „Nechci, aby zemřel. Chci, aby žil. Paralyzován a trpící!“ Najdou se ale i arabští politici, kteří s emocemi ulice nesouhlasí a Šaronova odchodu litují. Vlády Egypta a Jordánska vyjádřily jistou lítost dokonce veřejně. Jak je to možné?
Ariel Šaron nakonec nebyl „tak špatný“, jak se arabské elity domnívaly. Jednak uklidnil Izrael vnitropoliticky, což vždycky prospívalo i Palestincům, revidoval ideu „velkého Izraele“ rozkládajícího se od Jordánu až k moři, a zrušil některá osídlení, která sám pomáhal budovat. Jak říká Ahmed Kalífa, palestinský specialista na izraelské otázky, usídlený v Bejrútu: „Šaronův mírový plán vlastně neexistuje, ale arabské vlády věřily tomu, že ano. Potřebovaly tuto iluzi pro utišení strachu ze své slabosti a z věčné obavy, že šlápnou buď Američanům, anebo Izraelcům na kuří oko.“
To, čeho se arabští politikové bojí především, je politicky rozdělený Izrael. Taková nestabilita totiž znamená dvě věci: jakákoli jednání jsou neuskutečnitelná a politický neklid v Izraeli vždycky zvyšuje napětí i na okupovaných územích, z čehož těží Hamas a islamisté.
Úvahy o nástupci.
Jsou obavy z politické nestability v Izraeli oprávněné? Ještě předtím, než Ariel Šaron zkolaboval, průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že nic takového nehrozí. Středová strana Kadima (Vpřed), kterou Ariel Šaron zformoval loni poté, co se nepohodl se „svým“ Likudem, měla březnové volby pohodlně vyhrát. Ale co teď?
Šaronovi političtí pohrobci musí ukázat, že Kadima nebyla partají jednoho muže a podle pozorovatelů jim paradoxně může pomoct čas. Necelé tři měsíce, jež do voleb zbývají, se prý mohou ukázat jako příliš krátké na to, aby se strana stačila rozhádat a rozpadnout.
Mužem, který se o úspěch Kadimy hodlá poprat a má nejvíce šancí stát se Šaronovým nástupcem, je bývalý starosta Jeruzaléma Ehud Olmert. Tento pravicový politik patřil mezi skupinu „zběhů“ ze strany Likud a je již téměř desetiletí Arikovou pravou rukou. Někteří analytici tvrdí, že nejenže měl na Šarona velký vliv, ale že byl vždycky o dva kroky před ním. Ačkoli se Olmertovi nedá upřít velká politická zkušenost, jeho nevýhodou je, že postrádá Šaronovo charisma a nemá za sebou pestrou vojenskou kariéru, což je v izraelských podmínkách důležité.
Ať už ale bude vůdcem strany Kadima kdokoli, vždycky se bude muset dohodnout s jejími čelnými představiteli. Kromě Olmerta mezi ně patří stále vlivný Šimon Peres, jenž následoval svého někdejšího ideologického soka Šarona poté, co prohrál boj o předsedu Strany práce s Amirem Perecem. Nepřehlédnutelní jsou rovněž Tzipi Livniová, ministryně spravedlnosti a šéfová předvolební kampaně strany Kadima, a ministr obrany Shaul Mofaz, jeden z nejoblíbenějších izraelských politiků současnosti (jeho „středovost“ se nedávno projevila překvapivým výrokem, že si za jistých okolností dovede představit dokonce i jednání s představiteli hnutí Hamas).
Kdo se bude snažit vytěžit ze ztráty strany Kadima nejvíce, je bezpochyby strana Likud a její šéf Benjamin Netanjahu. Tento politik, jenž si usmyslel navrátit Likudu tradiční pravicovou ideologii, vždycky kritizoval mírové dohody z Osla, opustil Šaronovu vládu na protest proti rušení osad v pásmu Gazy a netají se tím, že když vyhraje volby, zváží preventivní útoky na íránská jaderná zařízení, byl v rámci Likudu věčným Šaronovým oponentem. Nyní se jej pokusí porazit „nepřímo“: Kadima je stranou jednoho muže a ti, co Likud kvůli Šaronovi opustili, by se měli vrátit „domů“.
Potíž Likudu (jenž je v průzkumech až na třetím místě za Kadimou a Stranou práce) ovšem spočívá v čemsi zásadnějším. Nebyl to Ariel Šaron, kdo by snad pootočil izraelské mínění do středu. Bylo to naopak. Veřejné mínění pohnulo citlivým Arielem Šaronem a je pravděpodobné, že i po jeho odchodu izraelský „politický vkus“ kolem středu zůstane. Takže: Bibi Netanjahu je komentátory považován za politika, jenž ztrácí kontakt se svým elektorátem a příliš šancí na volební vítězství nemá.
O podobě povolební koaliční vlády tak rozhodne především výsledek Strany práce, kterou od loňského podzimu vede „politická holubice“ Amir Perec. Bývalý vůdce odborů se snaží podle tradičních návodů oslovit především „chudší patra“ izraelské společnosti, což samozřejmě zabírá. Ovšem nikdo neví, co s voliči udělá jeho nezkušenost. Perec nikdy nezastával vyšší funkci, natožpak třeba ministerskou, a to nakonec může jeho šance oslabit.
Pošetilé předpovědi.
Stěží může překvapit, že při ohledávání „díry“, která v izraelské politice po Šaronovi zeje, se názory na budoucnost liší. Známý reportér BBC John Simpson například tvrdí, že březnové volby s největší pravděpodobností vyhraje Likud a Netanjahu. Zapomeňte prý na střed, kromě likvidace osad v Gaze reprezentuje údajně Bibi přesně to, za co Šaron celý život bojoval. Pokud má Simpson a další nositelé tohoto názoru pravdu, pak čeká Blízký východ horký rok. Stanou proti sobě pravicový a (zatím) neústupný Benjamin Netanjahu a nová Palestinská administrativa, v níž nejsilnější skupinou může být radikální Hamas.
Dostáváme se ke druhému důležitému aktu, jenž budoucnost celé oblasti ovlivní: jak dopadnou na konci ledna palestinské volby? Pokud se vůbec „právoplatně“ uskuteční?
Zvítězí-li ve volbách Hamas, Izrael s jeho představiteli zřejmě jednat nebude. Spojené státy již daly najevo, že poslance za hnutí Hamas neuznají za právoplatné reprezentanty Palestinců, pokud se toto hnutí navždycky nevzdá násilí a doktríny o zničení Izraele. A když žádná jednání nebudou, Izrael asi bude pokračovat v Šaronově strategii, jež spočívala v jednostranných krocích, oslabujících palestinské pozice. V každém případě se dá ale prohlásit, že ať už vyhraje v Izraeli kdokoli, nikdo se neodváží znovu okupovat území, která Arik opustil. Samozřejmě že v jistém smyslu je to málo. Předpovídat víc by bylo ale v tuto chvíli až příliš pošetilé.
