Třetí nejbohatší Brit, lord Gerald Grosvenor, bojoval proti Thatcherové, novinám i vlastním depresím
Když vystoupíte z vlaku na londýnském nádraží Victoria a vydáte se po Buckingham Palace Road směrem do centra, jména příčných ulic odkazují ke hrabství Cheshire – Eaton Place, Ebury Road, Eccleston Square a další. Má to svůj důvod: značná část onoho hrabství na západě Anglie má stejného vlastníka jako území v londýnském centru, jímž právě procházíte. Je jím hrabě z Westminsteru, dnes pětadvacetiletý Hugh Grosvenor; miliardový majetek zdědil minulý týden po svém otci Geraldovi, jenž ve čtyřiašedesáti letech náhle za okolností dosud ne zcela vyjasněných zemřel (22. prosince 1951 – 9. srpna 2016).
Prvních patnáct let přitom vypadal život Gerryho Grosvenora jako vystřižený z románů Arthura Ransomea o Vlaštovkách a Amazonkách. Jeho otec Charles choval krávy na farmě v Lough Erne v severoirském hrabství Fermanagh a nic nevypadalo, že to kdy bude jinak.
Pak se jednoho únorového dne roku 1967 vrátil Gerry domů a čekala jej zpráva, že jeho strýc v Londýně náhle zemřel. Z Charlese se tou chvílí stal vévoda z Westminsteru a dědic největšího bohatství v Británii; a Gerry šel večer spát jako hrabě. „Myslel jsem, že se seberu a uteču,“ říkal později. Se svým titulem a majetkem – podle posledních odhadů čítal 9,3 miliardy liber – se nikdy docela nesrovnal, ani když jej o dvanáct let později sám zdědil po otci.
Kámoš s Dobyvatelem
„Grosvenorové za něco stáli, jenom když byli ve válce,“ říkal o bohaté rodině sir Winston Churchill. Válka stála i u zrodu onoho bohatství. Jeden z normanských předků pomohl v roce 1066 Vilému Dobyvateli v jeho ostrovním tažení a za odměnu dostal celičké hrabství Cheshire.
Šestý vévoda z Westminsteru, Jeho Jasnost Gerald Cavendish Grosvenor, jak znělo jeho plné jméno, nikdy ve válce nebojoval, ačkoli v roce 1973 prošel vojenskou akademií v Sandhurstu, na odchod z armády dostal generálskou hodnost a to, co se za jeho život nejvíce blížilo běžnému povolání, byla pozice na ministerstvu obrany. Působil dojmem, že si je vědom, že na Churchillově neuctivém výroku může být leccos pravdy. Když se ho novináři ptali, jak získat miliardový majetek, odpověděl bez obalu, že „musíte to zařídit tak, aby váš prastrýc byl fakt dobrý kámoš s Vilémem Dobyvatelem“. Jindy jej sužovaly deprese; v devadesátých letech na tom byl tak, že nemohl vstát z postele. „Život bez překážek jako by ani žádný život nebyl,“ říkal.
Milosrdný běh života mu však přece jen sem tam nějakou překážku nadělil. Když Margaret Thatcherová vypsala de facto daň z hlavy, prohlásil, že je to „nesnesitelné“ a několika tisícům svých zaměstnanců ji zaplatil. Když londýnská radnice chtěla prodat byty pro sociálně slabé ve čtvrti Pimlico (kterou Grosvenorové také skoro celou vlastní), postavil se proti tomu a dosáhl svého.
Poctivý správce
Později mohl bojovat i s novináři, to když vyšlo najevo, že byl klientem luxusního prostitučního řetězce. Gerald jim hrozil soudem. Zde dosáhl svého napůl – jména dam zůstala utajena, ale jeho vlastní reputaci to moc nepomohlo.
Jakkoli ve veřejném životě Gerald Grosvenor nikterak nevynikal, nelze mu upřít poctivost ve správě rodinného majetku.
Sto dvacet hektarů v samém centru Londýna, značná část hrabství Cheshire plus nemovitosti všeho druhu v Melbourne, Tokiu, Švédsku, Francii a USA zůstávají jeho rodině v dobrém stavu. Jeho jediný syn Hugh, po matce Natalii potomek Alexandra Puškina i krále Jiřího II., se podle deníku The Sun stal „nejžádanějším svobodným mužem západní polokoule“. Když bude mít štěstí, ani on nebude muset dokazovat, že jeho rodina za něco stojí jen ve válce.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
