Kromě koňaku nabízí země pod Araratem i zlato v pevném skupenství
Text: Martin Rychlík
Foto: Hynek Glos
[perex]
Ceny zlata letí vzhůru. Gram nyní pořídíte za 846 korun. A kilová medaile z mincovny v Jablonci, která se v roce 2005 prodávala za půl milionu korun, stála letos 950 tisíc! Zlato přepisovalo rekordy i minulý týden, když vyskočilo na 1263 dolarů za troyskou unci (31,1 gramu)… Kde se vůbec bere? Lidé vytěžili v historii odhadem 200 tisíc tun zlata, přičemž stále hledají nová naleziště. Jedním z těch tradičních – a přitom nadějných – je Arménie. Vydali jsme se proto na Kavkaz zjistit, jak si těžba vede. Podle informací týdeníku EURO se do arménských dolů chystají investovat čeští podnikatelé, kteří však o svých záměrech nechtějí mluvit. Zatím.
Terénní džíp – lépe řečeno UAZ – se kodrcá do kopce. Není to obyčejný vršek, skrývá zlato. Po chvíli už stojíme spolu s fotografem na místě, jež se během pár měsíců promění v povrchový důl se šesti sty dělníky. Vytěží až půl milionu tun rudy ročně. Jsme na severu Arménie poblíž Stěpanavanu, který zemětřesení v roce 1988 takřka vymazalo z map. Důl Armanis začne fungovat do půl roku, aby vydal svůj obsah a vysílal jej do světa. Není to idylický kraj. Teploty v zimě dosahují minus třiceti stupňů, neprší tu prý jenom sedm dní v roce. „Arméni jsou šílenější než Číňani,“ tvrdí jeden ze supervizorů, kteří na stavbě pracují. My ale máme štěstí. Místo rozbahněného okolí vidíme i zlatavé slunce.
Za zlatem na Kavkaz?
Hornatá země pod bájným Araratem, jíž místní říkají Hajastán, skrývá nerostné bohatství, z něhož je nejzajímavější molybden. Arménie je sedmým nejvýznamnějším producentem kovu, který se užívá k zušlechťování ocelí, ale většina nalezišť v zemi je polymetalická. Kromě mědi například obsahují i zlato. „Potenciál pro střední Evropu mají naše suroviny: důlní produkty jako měď, molybden, stavební kámen, ale i těžařské know-how,“ řekl týdeníku EURO Nerses Jeritsjan, arménský ministr hospodářství. Podle čerstvých údajů Národního statistického úřadu se v prvním čtvrtletí vývoz surovin zvýšil meziročně 3,6násobně.
Čeští finančníci už v minulosti za zlatem do exotických zemí vyrazili. Skupina PPF drží čtvrtinový podíl v ruské společnosti Polymetal, která žlutý kov netěží toliko na Čukotce, ale dle listu Kommersant se loni vydala i do Kazachstánu – na naleziště Varvarinskoje. Již dříve – v roce 2006 – zamířil významný český šperkařský producent 1. Primossa Corporation do Mongolska, kde s místním partnerem rozjel těžbu. Tak proč ne arménské zlato?
Dějiny třpytem dlážděné
Historii v těžbě mají kavkazské země bohatou. Loni v říjnu přišli archeologové s tvrzením, že důl, který byl objeven v hloubce 46 metrů pod povrchem nedaleko gruzínské metropole Tbilisi, je nejstarším zlatým dolem na světě. „Podle radiokarbonového datování spadá nález do třetího tisíciletí před Kristem,“ řekla čínské televizi Irina Gambašidzeová, vedoucí výkopových prací. Důležitost přikládaly zlatu starověké civilizace, Egypťany počínaje a Římany konče. Dle historiků se právě z Arménie a Anatolie vozilo zlato i stříbro do říše. V oblasti Metsamor, kde je dnes arménská jaderná elektrárna, vznikla prý i nejstarší hornická organizace vůbec. Už před šesti tisíci lety, tvrdí dějepisci.
„Dnes je v Arménii asi 480 nerostných ložisek s velkým potenciálem. Co se týče zlata, existuje zatím 23 dolů, ale ne všechny běží. Může za to krize… Naplno jede pouze Kadžaran; největší zlatý důl Sotk svůj provoz omezil. Dalšími jsou doly v Alaverdi, Kapanu nebo Azateku,“ řekl týdeníku EURO analytik Hajk Mežlumjan, jenž se zabývá využitím ICT v těžařském průmyslu. Své služby nabízí i Čechům. Nepřehlíží ani stinné stránky – největší potíží v arménském byznysu je prý neschopný management. Naopak u těžby vyzdvihuje nový trend: důraz na péči o životní prostředí. „Ekologické standardy se zvyšují. Nové společnosti už automaticky užívají nejmodernější a nejšetrnější technologie. Musíme se o vlast lépe starat,“ tvrdí Hajk o odvětví, které dává práci dvaceti tisícům Arménů.
Molybden, měď, zlato...
Nahlédneme-li do nejnovější ročenky U.S. Geological Survey (a nehledejme v ní nyní pod písmenem A jen Afghánistán a odhady jeho zásob lithia), nalezneme následující charakteristiku: „Arménie vlastní významné zdroje mědi, zlata, železa, olova, molybdenu a zinku… Zlaté zásoby v nalezišti Sotk/Zod činí odhadem 80 metrických tun.“ Stejný zdroj také uvádí, že před pěti lety bylo v zemi získáno 2100 kilogramů zlata, což v minulých letech kvůli krizi kleslo na 1400 kilogramů za rok. To nevypadá jako nějaký velký zázrak, ale na zemi, která je dle ročenky CIA „trochu menší než Maryland“ a rozlohou patří až na 142. místo mezi státy světa, to není vůbec špatné. Pro srovnání: celé Rusko, jež má dle agentury Interfax druhé největší zásoby třpytivého kovu na světě, vytěžilo během loňska 205 tun. Premiantem je Jižní Afrika, přední příčky zaujímají USA (hlavně Nevada), Austrálie, Rusko a Kanada. Těží se povrchově, ale i hlubinně (v JAR až ze čtyř kilometrů!), přičemž oba způsoby se užívají i na Kavkaze.
Čína jako zlatý magnet
„Mohlo by se u nás těžit více. Během krize se provoz utlumil, protože těžba kovů vyžaduje značné prvotní investice,“ říká Mežlumjan. O příležitostech se mezi odborníky ví. Letos by měly obnovit činnost další zlaté doly. Investic přibývá i s tím, jak se kavkazská země snaží přiblížit západním strukturám. Od roku 1995 láká arménská vláda zahraniční investory nabídkou licencí k těžbě. „Investoři přicházejí kromě Ruska i z Kanady, Rakouska, Německa, Austrálie, Jižní Afriky a velmi přibývají i zájemci z Číny,“ uvádí vládní úředník, který si nepřál být jmenován.
Právě Čína na sebe upozornila zvýšenou poptávkou po zlatě. V dubnu překvapila Říše středu přiznáním vlastnictví 1054 tun zlata jako státních rezerv, což je oproti roku 2003 zvýšení o tři čtvrtiny! Dlouhodobě se spekuluje, nakolik Číňané skupují zlato a třídí jej i z použitých počítačů nebo rozbitých mobilních telefonů. Podle společnosti Asekol, jejímž posláním je sběr a recyklace elektroodpadu, se v kilech zlata „topí“ i Češi, aniž to však vědí: asi osm milionů nevyužívaných mobilů v ČR prý obsahuje asi 300 kilogramů zlata a 2700 stříbra.
Díra, již vám nevezmou
„Přineste nám kávu a koňak,“ vybízí svou ladnou sekretářku šéf nejmodernějšího dolu Arménie, který vzniká v Armanisu. „Otevřeme zde úplně první nový zlatý důl od pádu SSSR. Jsme blízko města, ale zase ne příliš, takže to mají pracovníci rozumně daleko. Nejsou tu problémy s přívody elektřiny a vody. A hlavně: nemáme potíže s ekologií, že bychom snad ničili životní prostředí. Je to opravdu šťastné místo,“ řekl týdeníku EURO Vartan Papjan, ředitel dolu firmy Sagamar. Práce započaly v červnu 2008, ale výstavba dolu není rozhodně během na krátkou trať.
Naleziště bylo objeveno roku 1968, detailní průzkum ložiska začal před více než dvaceti lety. Všechny doly patří v Arménii státu, lze si je pouze pronajmout na určený počet let a objem těžby. „My můžeme těžit 300 až 500 tisíc tun rudy ročně. Není to nejvíce, ale jde o slušná čísla. Velikostí patříme ke středně velkým dolům,“ říká Papjan, jenž navštívil Prahu, Brno, Ostravu i Košice. „Češi jsou vážnější než Slováci, máte v sobě cosi německého,“ směje se vystudovaný geolog. Většinu moderních technologií dodaly do Armanisu firmy z Německa, Švýcarska nebo Skandinávie. Z Čech prý dorazil skener od firmy GraphTech.
Pět gramů zlata na tunu!
Doby, kdy zlatokopové zkoušeli štěstí, už dávno minuly. Dnes se jde najisto. K těžbě patří podzemní mapy, sondy, datamining, 3D modely a chemické analýzy. Opravdová věda. Vždyť i proto je důl vybaven vlastními laboratořemi, vzniknou také ubytovny pro desítky lidí. „Uvítáme tu specialisty ze všech zemí, se dvěma výjimkami: kromě Turků a Ázerbájdžánců,“ říká ředitel v nadsázce, ale myslí to smrtelně vážně. Tureckou genocidu z roku 1915 ani stále doutnající spor se sousedem o Náhorní Karabach, kde jsou mimochodem také zlatá ložiska, prostě Arméni nezapomínají.
Kolik lze z místní rudy získat zlata? „Poměr je tajný, jde o komerční informaci. Ale mohu říci, že máme velmi dobrou kovnatost. Obecně se za výborný poměr považuje zisk pěti gramů zlata na tunu rudy,“ připomíná Papjan extrémní pravidla zlatého byznysu. „Vždy také záleží na druhu rud a množství investic do technologií. Celý náš projekt stál zatím 40 milionů dolarů (asi 840 milionů korun), ale i kdyby zájem trhu o zlato klesl trojnásobně, zaplatíme investice za čtyři pět let,“ tvrdí ředitel. A světe div se, pochvaluje si probíhající krizi. „Pro nás je v této fázi výhodná. Firmy dělají, co si řekneme, kupujeme nyní potřebná zařízení levněji a firmy jsou, řekněme, flexibilnější,“ usmívá se Papjan.
V úplně novém dole
Je čas na obhlídku. Vystupujeme z gazíku. Kousek od dolu, kde už nyní jezdí obří vyklápěčky a bagry, které se zarývají do panenské půdy, je zpracovna zlaté rudy. Asi nejnákladnější zařízení, jež k dolům patří. „Nyní tu máme 25 hlídačů. Ale až bude důl plně funkční, přibudou další,“ říká strohý šéf ochranky, který jako by vypadl z vojenských jednotek Specnaz. Přece jen, jde tu o zlato. Balvany, jež nakouskuje drtička přímo v dole, jsou odvezeny do mlýnice, kde se dodrtí. Suť je uložena, rozemleta a několika procesy se pak oddělí koncentrát. „Ten už obsahuje jedno až 25 procent zlata,“ vysvětluje dělník. S koncentrátem se už obchoduje. Odečtou se poplatky za zpracování a „výcuc“ míří do továren. A do světa. Podle odborníků se k těžbě v Hajastánu brzy přidá i pokročilejší zpracovatelský průmysl.
Armanis se naplno rozjede během půl roku.„V arménské těžbě je potenciál, skutečně mohou být otevřeny desítky dolů. Ale pochopitelně – jde o riskantní byznys. Je to pěkně drahé – na začátku vždy musí být investovaný kapitál,“ tvrdí ředitel Papjan. Pro české byznysmeny má následující vzkaz: „V Arménii je málo kapitálu, takže je dobře, když přicházejí investoři. Zájmu Čechů jsem si zatím nevšiml, ale pokud budou mít peníze, jsme připraveni ke spolupráci.“
Největší? Stále Sotk
Česká stopa už je ale zlatou žílou protkaná. „Tatry jsou vynikající auta,“ chválí Armén, když ukazuje vozový park. Daleko běžnější jsou sklápěčky značek Kraz nebo Caterpillar. A v největších dolech jsou k vidění i pověstní obři Belaz z běloruského Žodina, vedle jejichž pneumatik se cítíte jako trpaslíčci. Vždyť poslední model je vysoký sedm metrů a uveze nepředstavitelnou masu 320 tun! Právě takové „příšery“ jezdí v dole Sotk.
Ruská GeoProMining Group (GPM), která drží licence, v loňském roce vytěžila 476 tisíc tun rudy, což dalo v součtu 944 kilogramů ryzího zlata (30 362 troyských uncí). To je zhruba polovina veškerého zlata, které se v Hajastánu vytěží. Letos se má produkce ještě zvýšit. „GPM Gold (arménská pobočka GPM – pozn. red.) plánuje navýšení těžby v roce 2010 na 575 850 tun rudy, což by mělo přinést 1190 kilogramů zlata,“ napsala v únoru agentura ArmInfo. Největší „zlatařská“ firma v zemi, která vlastní i zpracovatelský závod v Araratu, hodlá v nejbližších letech produkci zlata ztrojnásobit. Pomoci mají investice do moderních technologií a hlavně: k povrchové těžbě přibude i hlubinná exploatace.
Auri sacra fames...
Přestože se těžařský průmysl probouzí z útlumu, jak tvrdí ministr Jeritsjan, nemá vyhráno. Kromě omezených financí na rozvoj je pro cizince překážkou také příliš „východní“ prostředí či vliv ruských finančníků. A přes oficiální proklamace o ekologičnosti nejsou všechny standardy naplňovány. Nejnovějším případem, který hýbe veřejností, jsou plány GPM Gold na zbudování zpracovatelského závodu zlatých rud poblíž jezera Sevan, z něhož získává vodu 90 procent Arménů. Továrna s rezervoáry kyanidu, chemikálií a odpadu z loužení má ležet jen deset kilometrů od místa, kde žijí i raci – místní pochoutka. Ekologové se obávají dopadů na okolní ekosystém, který obstarává většinu místní zemědělské produkce. „Pakliže bude jezero znečištěno, přestane existovat i Arménie,“ uvedla exministryně životního prostředí Karine Danielianová. Přestože výstavbu zakazuje zákon o jezeru Sevan z roku 2001, stavět se asi bude.
Prokletý „hlad po zlatě“ – aneb jak říkají latiníci „auri sacra fames“ – zasáhl i obyvatele v okolí dolu Kapan. V roce 2005 věnovala Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) firmě Dundee Precious Metals 4,5 milionu eur na vylepšení ochrany životního prostředí, leč peníze šly asi jinam. „Jsme nemocnější, toxické látky k nám vanou od dolu… Je tu i vyšší míra rakoviny, do nemocnic je daleko,“ zlobí se lidé ve vsi Geganuš, kde vznikla petice s devadesátkou podpisů proti rozšiřování dolu. Některé firmy zase neplatí dělníkům za noční a přesčasy, jiné falšují doklady, dle BBC si další dokonce dovezly levnější pracovní síly z Indie a četné korporace si jdou až moc na ruku s politiky.
Zlatý svět v Jerevanu
Bez zlata se však lidé neobejdou. Zvláště v turbulentní době, kdy se těžká cihla cení více než pochybné deriváty. Celosvětově je v horninách ještě uloženo asi 50 tisíc tun zlatého šílenství, které by mělo světu vydržet na dvě dekády. Poptávka se logicky navýší. A možná přibude i míst, jako je obrovský trh World of Gold v několikapatrové budově na jerevanské třídě Movses Chorenacu. Aby byl největší market v kavkazském regionu stylový, má fasádu pobitou zlatavým plechem. Vstupujeme. Vnitřní prostor je napěchován desítkami stánků a stolečků, za nimiž postávají dámy perského a ruského střihu. Před nimi jsou vyloženy prsteny, náušnice, náramky a jiné třpytivé tretky. A kalkulačky. Na stěnách visí gumové vzorníky šperků, v dílničkách pracují klenotníci s drahokamy. Ideální místo pro chmatáky! „Se zloději potíže moc nejsou, máme přes dvacet hlídačů,“ odtuší nemluvný šéf hlídačů.
Až 97 000 šperků měsíčně
„Před krizí zde pracovalo 2500 obchodníků se zlatem, nyní jsme se dostali na 300 klenotníků a tisíc prodejců,“ řekl týdeníku EURO viceprezident jerevanského zlatého trhu Armen Bagdasarjan. Měsíčně se prodávalo 250 až 400 kilogramů ryzího zlata, tedy průměrně asi 97 tisíc šperků. Po krizi čísla klesla na 50 až 120 kilogramů měsíčně. „Nejlepším měsícem bývá prosinec,“ připomíná manažer období, kdy si křesťané – v Arménii velmi věřící – dávají nejvíce dárků. Asi šestinu nakupujících tvoří místní. Zbytek jsou prý cizinci, nejčastěji z postsovětských republik, desetina z Íránu a asi pět procent prý přijíždí z USA.
„Trochu tu obchodují Poláci, ale Češi skoro ne. Nejsou moc odvážní a schopní obchodníci. Bývají chladní, neumějí příliš vyjednávat,“ vypráví Bagdasarjan. A klade si otázku, proč mu České aerolinie, které létají do Jerevanu čtyřikrát týdně, neumožňují posílat zlato mezi Evropou a Arménií, čímž by při rychlém vývoji cen ušetřil. Viceprezident zlatého trhu uzavírá: „Lidé investují do zlata tehdy, když přestávají důvěřovat stávajícím finančním strukturám. To, že ceny zlata rostou, nás těší, nicméně by se to nemělo dít takhle výkyvově až nepředvídatelně… Je to hukot.“
