Malíř picassovsko-fillovské linie posmrtně v Mánesu
Historik umění a rektor Akademie výtvarných umění Jiří T. Kotalík zahájil 12. dubna v pražském Mánesu průřezovou výstavu profesora Arnošta Paderlíka (1919–1999), který významným způsobem přispěl k podobě českého poválečného umění. Do známé výstavní síně se tak po letech vrátil autor, který zde vystavoval již od roku 1943 se Spolkem výtvarných umělců Mánes. Arnošt Paderlík se narodil v Nučicích a v letech 1937 až 1943 studoval na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora Františka Kysely. Současná první větší posmrtná výstava v Mánesu představuje základní rysy Paderlíkovy mnohostranné tvorby. Prošel různými disciplínami od olejomalby přes grafiku k výtvarným realizacím v architektuře. Patrně nejstarším dílem na výstavě je zapůjčený obraz „Lidé z roku 1941 a hned za ním následuje nevelké plátno „Z válečného cyklu z roku 1942. Tyto práce spolu se slavným dílem „Lidé u ohrady patří k výrazným hodnotám českého umění a Paderlík je vytvořil ještě jako mladý začínající umělec. Dodnes ovšem neztratily nic na své působivé a citlivé výpovědi o lidské tragédii i touze. Někteří znalci, kteří jsou skeptičtí k Paderlíkově malířské tvorbě především ze sedmdesátých a osmdesátých let, považují figurální díla z tohoto období vůbec za to nejlepší, co umělec vytvořil. Lze proto důvodně očekávat, že i ze sběratelského hlediska mohou být tyto práce žádané. To se týká také obrazů s malířským a sochařským zátiším z počátku čtyřicátých let, v nichž je velmi sugestivně vyjádřeno téma ohrožení. Je třeba ovšem připomenout, že Arnošt Paderlík vytvořil v šedesátých letech řadu pozoruhodných nefigurativních a strukturálních objektů, zcela v duchu tehdejšího modernismu. Tato v některých případech až konstruktivistická díla, která autor sám považoval spíše za cvičení, zůstala převážně v jeho pozůstalosti a je otázkou, dostanou–li se vůbec kdy na trh s uměním. Arnošt Paderlík, který se v celé své tvorbě průběžně zabýval především tématem zátiší, je zastoupen téměř ve všech významných státních sbírkách včetně Národní galerie, kde však není vystaven. Je tím ovšem zatajována jedna výrazná picassovsko–fillovská vývojová linie českého umění jenom proto, že Paderlík patřil v druhé polovině minulého století k takzvaným oficiálním umělcům. Jako dlouholetému profesoru na AVU v Praze prošlo ale jeho ateliérem značné množství dnes již významných a uznávaných umělců starší i střední generace. Jeho v obraznosti nepřehlédnutelné dílo zůstalo až na malé výjimky vždy kompaktní a stabilní v názoru i kvalitěa prozrazuje soustředěnou mnohaletou tvůrčí práci. Paderlík šel i jako velký obdivovatel Picassa cestou osobního uměleckého hledání a přitom zůstával věrný tradici české moderní malby. Řada prací je i v dnešních trendech současného umění mimořádně působivá a jeho dílo stojí před znovuobjevením.
Výstava JIŘÍ SOPKO. Ve své domovské galerii Nový Svět představuje na prodejní výstavě obrazy z poslední doby jeden z předních českých umělců starší generace. Sopko se stal počátkem osmdesátých let legendou pro část nastupující mladé výtvarné generace, která své vzory hledala mimo oficiální reprezentanty a ateliéry vysokých uměleckých škol. Již jeho starší figurativní díla jsou výrazně barevně expresivní a v humorně hořké nadsázce se vyjadřují k otázkám lidského údělu. Jiří Sopko je významným protagonistou takzvané české výtvarné grotesky a sběratelsky vyhledávaným autorem. Galerie nabízí k prodeji několik děl v cenách kolem dvaceti tisíc a některá větší plátna kolem osmdesáti tisíc korun. Výstava potrvá v galerii Nový Svět, Praha 1, do 13. května 2001.
