Čekají nás hry o tučné zakázky a pozemkové spekulace.
Na každý kilometr slušné silnice, neřku-li dálnice, čeká český řidič jako na smilování. Cesty přískokem z Prahy do Liberce, či kolony zamořující Plzeň jsou vizitkou české silniční sítě. Možná je to špatně, ale aut přibylo, přibývá a přibývat v dohledné době bude. V roce 1985 jezdilo u nás něco málo přes dva miliony osobních a dodávkových vozů. V loňském roce jich bylo zhruba tři miliony sedm set tisíc. U nákladních aut je trend ještě zřetelnější. Ze 138 tisíc vozů se jich za stejné období namnožilo 312 tisíc.
Ekologové křičí, blokují magistrálu v Praze a o dalších kilometrech betonu a asfaltu nechtějí ani slyšet. Jejich argumenty je nesporně nutné poslouchat. Trávu, vodu a vzduch potřebujeme určitě víc než svoje plechové a nablýskané miláčky. Jenže vše má svá úskalí a meze. Nejde jen o to, že těžko dnes kdokoli, kromě krvavého diktátora, prosadí návrat k přídělovým lístkům na motorová vozidla a na benzin. Počet se bude zvyšovat přinejmenším stejně rychle jako dos ud, možná s rostoucí životní úrovní i o něco rychleji. Doprava, a do značné míry právě ta automobilová, je nezbytnou podmínkou fungování jakékoli ekonomiky založené na efektivní dělbě práce. V Mladé Boleslavi asi nikoho v automob ilce nenapadne, že by si měl sám tkát potahy na sedačky, válcovat plech na karoserii a syntetizovat kaučuk na pneumatiky. Platí, že tráva je krásná, ale lidé se jí bohužel nenajedí.
Přesto, když nyní ekologická hnutí a jejich ministr Miloš Kužvart blokují výstavbu dálnice přes České středohoří či kolem Plzně, je třeba brát jejich argumenty vážně. Ochrana přírody musí mít svou prioritu a stát musí mít sílu ji uznat. Ne vžd y však musí mít pravda zelenou barvu. Někdy nastane okamžik, kdy je třeba se rozhodnout pro menší ze dvou zel, a tím může být právě rychlá výstavba dálnice. Jenže ten okamžik u nás trvá příliš dlouho. Pak se stane, že si zúčastnění kladou otázk u, zda má jeden kopec u Plzně větší cenu než zdraví Plzeňáků trpících hanebnou dopravní situací.
Protahování stavebních řízení a dlouhé spory lidem ani přírodě nic nepřinášejí. Pouze živí stovky úředníků, mimochodem množících se mnohem rychleji než kilometry dálnic. Za posledních šest let se jejich stav na centrálních úřadech zvýšil o čtv rtinu a v místní správě téměř o polovinu původního stavu. Jim komplikace jistě pomáhají obhájit vlastní existenci a zdůvodní vyplacené mzdy.
Pro ně je vládou plánovaný rozvoj dálniční a silniční sítě pravým požehnáním a asfalt jim voní jako čerstvá jitrnička. Vždyť jde o 350 miliard investic, které z velké části zinkasují soukromé stavební firmy. Ale ani na venkově nepřij dou úředníci zkrátka. Další miliardy se otáčejí v pozemkových spekulacích. Dálnice je totiž to nejúčinnější hnojivo, které přemění ornici v ceně pěti korun za metr čtvereční na pozemky s mnohamilionovými hodnotami. I o tohle jde a lobbování je pak spíš eufemistickým pojmenováním toho, co se děje v zákulisí. A ani ekologické iniciativy nemusí stát stranou výnosných her zájmových skupin.
Jestliže vláda chce, aby její plán výstavby dálnic byl uskutečnitelný, musí nejprve srovnat krok svých úředníků a zvládnout to, co má státní aparát běžně zvládat, tedy stavební a správní řízení. Musí dosáhnout toho, aby úředníci z jednoho ministerstva nekopali do kolena úředníky z ministerstva druhého tak, jak se to děje v případě Peltrámova a Ku žvartova úřadu.
Pak se mohou začít odpovědně rozhlížet, čím ambiciózní plán zaplatit. Těžko ještě někdo bude věřit vizím Miloše Zemana o desítkách a stovkách miliard dřímajících jak blaničtí rytíři ve Fondu národního majetku a čekají cích, až bude zemi a jejímu premiérovi nejhůře. Podle některých předpovědí již dnes splátky budoucích závazků dosahují úrovně příjmů, které lze dosáhnout v případě, že se bude dařit prodávat podle představ. Jenže jsou zde ještě různé záruky za firmy a požadavky rozpočtu, který potřebuje zaplatit důchody, učitele, akademiky a tak dále. I ty jdou již dnes do desítek miliard. Je sice možné z fondu vytáhnout peníze, ještě než dojde k zúčtování. A po nás potopa. Závazk y fondu přejdou na státní rozpočet už za jiného premiéra. To je ale trochu podobný postup, jaký zvolil před pár lety Vlado Mečiar, když vymýšlel hladové zdi a přišel na dálnice. Jejich financování zahraničními půjčkami láme krk dnešní slovenské mini stryni financí a expremiér se může smát, jak dělníci z dálnic protestují proti současnému kabinetu zápasícímu s nevídanou nezaměstnaností.
Zdá se velmi zřejmé, že dálnice mít musíme. Možná se ukáže, že nebudou muset být tak dlouhé, a přispěje na ně také Evropská unie. Vždyť jde i o zisky jejích dosavadních členů. Osudu ale neutečeme, i menší sumu někdo z aplatit musí. Opět bude třeba otevřít diskusi o úloze soukromého kapitálu a metodách vybírání mýtného, i když se to leckomu z politiků bude zajídat, jako se to zajídalo Václavu Klausovi, když toto téma před pár lety přišlo i u nás na přetřes.
Řeč bude i o nákladech na údržbu. Například možná odpovědným dojde, jak moc se vyplatí taková váha pro kamiony na hraničním přechodu. Škody napáchané přetíženými zahraničními náklaďáky ještě nikdo nespočetl.
Pak zjistíme, kolik k našemu překvapení skutečně stojí pohodlná doprava, a její cena bude motivovat i k jejímu rozumnějšímu užívání. Nakonec by i ti ekologové mohli být spokojeni.
