Asi to bude barevnější

Vzrůstající preference staví zelené do centra zájmu

Nečekejte žádné žabičkáře. Do českého parlamentu letos poprvé vejde (zřejmě) zelená politická síla, která tam má už sedmnáct let rezervované bílé místo. Česká Strana zelených patří k nejmladší evropské politické rodině, jejíž předobraz se zrodil v třesku Molotovových koktejlů ve studentských bouřích „pařížského jara roku 1968“. Politické uvolnění, které Molotovovy koktejly na tehdejších západoevropských prudérních režimech vymohly, umožnilo zakládajícím stranám zelených vzít se za nejrůznější aktivity, jako je ochrana lidských práv, národnostních menšin, rovnoprávnost žen, úsilí za odzbrojení a tak dál, a taky za ekologické hnutí. Obdobný rozmach činností politicky pokrývá i současná česká Strana zelených. Přesto je v Česku stále bůhvíproč vnímána jenom jako prodloužená ruka ochránců přírody. Jeden z přispěvatelů Manažerského barometru (EURO 9/2006) se o ní dokonce vyjádřil jako o straně jednoho problému.

Přeplavaná krize.

Vzrůstající preference zelených vyvolávají překvapení. Na místě je však otázka, jak to, že strana nastupuje až teď.
V obdobně uspořádaných evropských demokraciích jsou totiž zelení již trvalou částí parlamentního politického spektra. Zelení v parlamentech těchto zemí velmi často vystupují týmově, protože se shodli na společném programu. Ovšem když se to nepodaří, není síly, která by je přiměla vystupovat na základě představ nějakého stranického orgánu. Straníci se rozhodují zcela svobodně, neexistuje žádná stranická disciplína. Dojdou-li do českého Parlamentu, pak si sotva lze představit zelené, jak volí dle pokynu lídra.
Navzdory svobodomyslným pravidlům se čeští zelení zmítali hlubokou vnitřní krizí, která umrtvovala veškeré aktivity a nepochybně brzdila i dřívější volební nástup. Krize skončila pardubickým sjezdem v září 2005. Před ním stranu opustily asi dvě desítky členů. Čerstvý předseda Martin Bursík měl však od první chvíle volné ruce. Zelení museli dozrát, aby se stali skutečně relevantní nabídkou pro občany.
Strana má nyní zhruba 1200 členů, ale od začátku volební kampaně se týdně o dvacet až pětadvacet členů rozrůstala. „Po televizní debatě Martina Bursíka jich přibylo dvacet za jediný den. Teď podal hlavní manažer raport, že za čtrnáct dní je součet přihlášek 210 a během dalších dvou dní jich přibylo devadesát,“ uvádí místopředsedkyně pro styk s veřejností Džamila Stehlíková.
Jací lidé to přicházejí do strany, která má reálnou šanci zasednout ve sněmovně? Ještě se nestačili projevit. „Zelení jsou magnetem pro lidi, kteří mají nějaké ideály a snaží se je transformovat do praktické politiky,“ pochvaluje si Bursík. „Budou samozřejmě přicházet i lidé, kteří svůj vstup vidí jako výtah k moci. Tohle se přihodilo všem politickým stranám a k politice to patří. Když rozeznáme nějaký problém, je třeba hned konat. Musel jsem už vyjet a promluvit s jedním člověkem a požádat ho, aby ze strany vystoupil. On to udělal,“ vysvětluje Bursík. „Strana zelených se neskládá jen z nějakých svatých lidí,“ dodává.

Zasíťované ženy.

Zelení dbají na rovné příležitosti mužů a žen. Na některých kandidátkách strany se muži a ženy pravidelně střídají. „Nejsme žádné feministky. Chceme se však podílet na rozhodování,“ říká Eva Tylová, která stojí v čele plzeňské kandidátky. „Žena obvykle mívá lepší empatii, lépe chápe smluvního partnera, snadněji se dohodne. Nápady však nedopilovává, takže stejně nakonec triumfuje muž,“ uvažuje Tylová. Už byla náměstkyní ministra a ředitelkou České inspekce životního prostředí, takže zná i stinné stránky vysokých funkcí. „Jak se člověk dostane do jistého postavení, musí večeřet s partnery, navštěvovat kluby zkrátka síťovat, aby nevypadl z povědomí, protože další velký post se nabízí jen těm, kteří jsou vidět,“ konstatuje Tylová, která by dle svých slov raději byla s rodinou. V kampani propaguje tři západočeské programy: Zelenou páru (výstavbu výtopen na biomasu), Ropu z našich polí (využití olejnin) a Stop dovozu odpadů.
Hradecká „dvojka“ Monika Štayrová věří v neúplatnost zelených kandidátů a chce se postavit proti korupci a klientelismu. Zejména tím chce odpovědět na veřejnou poptávku po změně zaběhaného politického systému. Zabývá se ekologickými kauzami, především sporem o výstavbu opatovické spalovny. Velice různorodě se na kandidátkách Strany zelených angažuje 117 žen, třetina celkového počtu kandidátů. Na čtyřech kandidátkách jsou ženy v čele.

Pytel zelených blech.

Lídry kandidátek strany zelených jsou různorodé osobnosti, často nestraníci. Například ochránce lidských práv Stanislav Penc, písničkář Jiří Dědeček, starosta Jindřichovic pod Smrkem a liberecký krajský zastupitel Petr Pávek. Projevují se tak rozmanitě, že ani není možné, aby dodržovali nějakou předepsanou stranickou linii. Každý to potáhne po svém, a nejspíše jinam, než si to bude představovat předsednictvo nebo republiková rada… „Já té názorové rozmanitosti říkám kvas a ten patří do politických stran, nota bene do zelené strany. Kdyby mohli čtenáři časopisu EURO nahlédnout nějakou kamerou do jednacího sálu evropských zelených, kde stále víří 33 evropských poslanců, tak by to viděli v přímém přenosu,“ popisuje Bursík. „Tam to žije, debaty jsou velmi vitální, přeskakují z jednoho jazyka do druhého, a právě dynamika posiluje politickou soutěž a konkurenci,“ dodává.
Bursík byl ovšem sám velice překvapen, jak vlídně a týmově vystupovali lídři při oficiálním startu volební kampaně. To ho povzbudilo: „Já si na to troufám, ale vždycky záleží na způsobu řízení týmu. Přirozeně že je jednodušší mít v týmu nějaké ovečky, honit je do stáda, ukázat jim směr a ještě je postrašit tím, že vlk je nablízku, ale to by mi přišlo trochu jednoduché a nudné. Je daleko zajímavější pracovat s lidmi, kteří jsou zralí, hotoví. Navíc to přinese větší přidanou hodnotu politice,“ je spokojen Bursík. Je přesvědčen, že zmíněné riziko je daleko menší než zisk.
Bedřich Moldan, stínový ministr životního prostředí za ODS, je však právě k tomu skeptický: „Připadá mi, že krajští lídři spolu nemají nic společného a integrita strany bude vážným problémem. Každý z nich bude hrát roli především sám za sebe. To nebude orchestr, ale sbor sólistů.“

Bursíkova cestovní mapa.

Jako včely med přitahuje program Strany zelených recenzenty zleva i zprava. Předseda komunistů Vojtěch Filip v něm našel modré shnilé melouny, Zbyněk Klíč z CEVRO Revue riziko ekodiktatury. Týž autor na základě programu soudí, že zelení jsou monotematickou stranou, zaměřenou dominantně spíše na levicově motivovanou ochranu životního prostředí, pro premiéra Jiřího Paroubka jsou hnutím pravičáků. Celkově nevítané dítko, které narušuje nudnou poziční válku mezi oběma politickými břehy. Musí to být trápení pro autory, když zelení jak na modrou a rudou, tak na pravou a levou odmítají hrát a nadávkám „Ty pravičáku!“, eventuálně „Ty levičáku!“ rozumějí.
Program je zajímavý tím, že se z pozic Strany zelených vyrovnává se všemi hlavními společenskými tématy, od ekonomie, přes dopravu, sociální politiku až po životní prostředí, které v něm přirozeně hraje významnější roli než v programech jiných stran.
Zvlášť nechápaví jsou političtí recenzenti k ekologické daňové reformě. Odmítají vzít na vědomí, že si evropská směrnice už za půldruhého roku vynutí zavedení spotřební daně na elektřinu a fosilní paliva, a že tedy daňové zatížení těchto komodit není Bursíkův rozmar. Místo trpného zdražení připravil Bursíkův tým návrh, jak fiskálně neutrálně odlehčit zdaňování práce. Tento návrh si navíc nespíchl doma v kuchyni, ale jako šéf týmu pověřený zadáním úřadujícího ministra životního prostředí Libora Ambrozka. Dá se očekávat, že hodnocení volebního programu Kvalita života bude mít ještě jedno dějství po volbách, až se bude hledat koaliční potenciál zelených.

Rodina a příbuzní

Vzácnou toleranci projevili k programu sami straníci. Poslanci za US-DEU Františku Pelcovi se líbí, že Bursík hlídá souvislosti a že program Kvalita života by mohl prolomit soustředění pouze na otázky životního prostředí. Soudí, že ekologické pasáže něj odrážejí velice moderní názory, nezabíhají do krajností a drží se liberálního středu.
Profesor Erazim Kohák (ČSSD) nikdy nebyl zastáncem stranického přístupu k otázkám životního prostředí. Vždycky zastával myšlenku, že zelení mají ovlivňovat všechny politické strany, celou společnost. A vytvářet ve společnosti politickou vůli k řešení určitých problémů. Nicméně považuje za velice užitečné, že Strana zelených má vysoké preference. „Myslím si, že sociální demokracie má velmi dobrý ekologický program, ale nemá k němu vůli. Jestliže nárůst zelených preferencí přiměje sociální demokraty, aby si začali všímat svého vlastního programu, bude to jenom pozitivní,“ soudí Kohák.
Bursík zaslechl, že sociální demokracie připravuje nějaký ekologický manifest: „Dokonce to se mnou pár lidí konzultovalo, protože je už taková tradice, že koncepční dokumenty se obvykle konzultují s Bursíkem. Není mi úplně zřejmé, zda cílem toho manifestu má být vykradení zelených, nebo naopak postavení nějakého mostu,“ říká Bursík. „Mně je vcelku jedno, zda působíme na politické strany tak, že pro ně toto téma přestává být okrajové a stává se jedním z rovnocenných. Že ČSSD není někde na vedlejší koleji, je jenom dobře, a chování politických partnerů je racionální. Dojde-li na jednání, tak nám samozřejmě bude na tématech spojených s kvalitou života záležet, protože to jsou naše priority,“ uvažuje Bursík.