Budouli vyslyšeni ti, kdo trvají na počítání bodů ve hře, USA ztratí schopnost vykonávat vůdčí roli
Dva hostitelé v lepší společnosti jsou soupeři. Oba si žárlivě střeží společenské postavení a hosta, který navštíví konkurenční večírek, mohou dokonce vytrestat odepřením dalších pozvání.
Čína a Spojené státy zřejmě na asijskotichomořské vztahy nahlížejí podobně: jako na hru s nulovým součtem. Hlásí se ta či ona země k čínské Asijské bance pro investice do infrastruktury (AIIB), nebo k americkému Transpaci? ckému partnerství (TPP)? Bude snaha Číny přesvědčit Mezinárodní měnový fond, aby do své měny, zvláštních práv čerpání (SDR), zahrnul ženminpi, přivítána, nebo potupně odmítnuta? Jsou USA stále největší světovou ekonomikou, nebo už je Čína v roce 2014 předehnala?
Zaměřit se na takové otázky může být sice lákavé, jedná se však o chybný způsob uvažování o globálním hospodářství. Neexistuje jediný důvod, proč by se některé země neměly připojit k čínské AIIB a zároveň k americkému TPP ani proč by se překryv členských základen neměl časem rozrůstat, ba dokonce proč by si hostitelé nakonec neměli docházet vzájemně na večírky.
Takto konstruovaná však dnes globální ekonomická správa bohužel není. Když se Velká Británie, Německo, Jižní Korea, Austrálie a další nečekaně v březnu rozhodly přistoupit k AIIB, všeobecně se o tom psalo (dílem kvůli chybám amerických tvůrců politik) jako o rozsáhlém zběhnutí amerických spojenců na stranu protivníka.
Na vstupu do AIIB ale není nic špatného.
Asie potřebuje víc pomoci s investicemi do infrastruktury, než kolik dokážou poskytnout Světová banka a Asijská rozvojová banka, Čína může sehrát užitečnou vůdčí úlohu a zapojení zemí s vyššími úrovněmi veřejné správy může pomoci předejít kamarádšoftům, korupci a poškozování životního prostředí, k nimž mají velké infrastrukturní projekty sklon.
Podobně se zase vyjednávání o TPP někdy označují za snahu USA dostat Čínu do izolace.
Vzhledem k velkým objemům obchodu v asijskotichomořském regionu a hustotě obchodních dohod ve všech směrech nemíří ovšem do izolace nikdo, ani Čína. A jelikož vyjednávání Světové obchodní organizace, do nichž by se mohly zapojit všechny země, už roky stagnují, je TPP a další regionální iniciativy (například Asijskopaci? cké hospodářské společenství a různé vnitroasijské zóny volného obchodu) lepší než nic.
Další oblastí, kde vítězí uvažování jako ve hře s nulovým součtem, jsou směnné kurzy. Ministerstvo ? nancí USA zveřejnilo 9. dubna pololetní zprávu, v níž z pověření Kongresu určuje země, které aktivně „manipulují měnu“. Provinění nebylo odhaleno u Číny ani nikoho jiného. Ministerští úředníci jsou ale přesvědčeni, že musejí dál vyvíjet tlak, jinak Kongres splní hrozby, že měnové manipulátory ztrestá, čímž by zhatil TPP a další obchodní dohody. Dále jsou tu SDR. Měnový fond každých pět let reviduje jejich složení, které je aktuálně de? nováno prostřednictvím dolaru, eura, jenu a libry. Čínské ženminpi teď do tohoto koše pravděpodobně přidáno nebude, protože není „volně použitelné“. Bude se o tom sice psát jako o porážce Číny, ale nemělo by se. Věc nemá velký význam.
Zdá se, že bychom nad tím vším mohli pokrčit rameny jako nad divácky atraktivním, ale neškodným mediálním sportem. Jenže ono to může napáchat skutečné škody, protože mylné zaměření na hodnocení země se může stát překážkou rozumné politiky.
Příkladem budiž váznoucí reforma kvót MMF, oblast, kde má umístění země v žebříčku jistý význam, ale ne ve smyslu hry s nulovým součtem. Podle všech měřítek ekonomického významu si Čína a další velké rozvíjející se ekonomiky už dlouho zaslouží mnohem větší podíl na kvótách MMF, z nichž plynou větší ? nanční příspěvky a větší hlasovací práva.
Zvýšení jejich podílu ale nemusí jít na úkor USA. Neúměrně velké zastoupení totiž mají evropské země. Americkému prezidentovi Baracku Obamovi se v listopadu 2010 na summitu G20 v Soulu navzdory evropské zdráhavosti ustoupit podařilo takovou úpravu alokace kvót MMF dojednat. Pět let nato Kongres USA reformu kvót MMF stále odkládá – ne proto, že by přinesla ztrátu moci či náklady pro americké daňové poplatníky, ale proto, že řada kongresmanů nechce udělat nic, o co žádá Obama.
KAPITALISTICKÁ ČÍNA Před třiceti lety Západ nechtěl nic víc, než aby se Čína stala kapitalistickou ekonomikou. Dokázala to, a to pozoruhodně úspěšně. Pravidla hry teď vyžadují, aby se Číně dostalo většího podílu na správě mezinárodních institucí.
Když jí uděláme místo u stolu, nám všem ostatním ve „hře“ to pomůže s tím nejdůležitějším: světovým mírem a prosperitou. Jestliže Kongres neschválí reformu kvót MMF, USA mohou stěží dávat Číňanům za vinu, že iniciativy jako AIIB uskutečňují na vlastní pěst.
Často slýcháme o tvrdé moci (vojenské) a měkké moci (přitažlivosti idejí země, kultury, ekonomického systému a tak dále). Je tu ale ještě další typ moci. Od konference v Bretton Woods mají USA moc globálního vůdcovství. V meziválečném období (1919 až 1939) nebyli Američané připraveni tuto úlohu na sebe vzít, ale druhá světová válka je poučila o ceně izolacionismu a v roce 1944 se úkolu ujali.
Sedmdesát let nato i po obřích zahraničněpolitických chybách Ameriky v Iráku a jinde a poté, co čínský HDP údajně dohnal americký, svět je připraven nechat se vést USA, a to i v zásadních obchodních tématech a reformě MMF. Budouli vyslyšeni ti, kdo trvají na počítání bodů ve hře, USA ztratí schopnost vykonávat vůdčí roli, již svět potřebuje. A svět se začne poohlížet jinde.
O autorovi| JEFFREY FRANKEL, Z angličtiny přeložil David Daduč profesor tvorby kapitálu a r stu na Harvardov univerzit
