Měsíce plynutí ve stavu beztíže, rotace na zemské dráze a nekonečné smyčky v oběhu vesmírných těles. Z toho by se jednomu protočily panenky. A kosmonautům se to děje doslova. V prostředí s nulovou gravitací, kde se pohybují, se tekutina v jejich hlavách volně přelévá, a tak po čase začne tlačit na oční bulvy, což způsobuje problémy s viděním.
Ačkoli se to zdá jako banalita, ve skutečnosti se jedná o jeden z nejnebezpečnějších problémů, který by mohl astronauty dlouhodobě postihnout. Dokonce by to mohlo ohrozit misi na Mars a jiné ambiciózní projekty. Proto vědci na Zemi sestavili speciální spací pytel do vesmíru. Vypadá jako jako tuhý nepohodlný válec, ale jeho hlavním účelem je tvorba podtlaku, nikoliv líbivý design. Konstrukce vysává tekutiny z hlavy a táhne je směrem k nohám.
Za projektem stojí doktor Benjamin Levine, profesor interní medicíny v Jihozápadním lékařském centru na Texaské univerzitě v Dallasu, a svá zjištění publikoval v odborném časopise JAMA Ophthalmology. Vědec pracuje na tom, aby svůj spacák co nejdříve dostal na ISS, kde by mohly proběhnout ostré testy ve skutečném stavu beztíže. NASA totiž hlásí, že po šesti měsících na orbitě trpěla problémy se zrakem více než polovina astronautů. Někteří začali špatně vidět na blízko, nedokázali číst a často potřebovali při experimentech pomoc svých kolegů.
„Nevíme, jak zlé by byly tyto vedlejší účinky stavu beztíže při delších letech, například při dvouleté operaci jménem cesta na Mars,“ řekl BBC profesor Levine, který se zabývá vlivem vesmírných letů na lidské tělo přes třicet let. „Byla by katastrofa, kdyby měli astronauti tak vážné postižení, že by neviděli, co dělají. Mohlo by to zhatit celou misi,“ dodává lékař.
Vyložit náklad z lebky
V roce 2005 se na ISS vydal kosmonaut John Phillips. Při vzletu viděl jako ostříž, ale když se po půlroce vrátil, jeho zrak byl na 20 bodech ze 100. Ostatní jeho kolegy zhoršení zraku do takové míry nepostihlo, ale rovněž ho pociťují. Kromě toho přetlak v lebce působí i na mozek. Astronauti si často stěžovali na potíž, kterou nazývali „vesmírné zblbnutí“. Postupem času dělali na oběžné dráze čím dál více chyb, nicméně neexistuje reálný důkaz, že je to způsobeno tekutinou v hlavě.
Ta na Zemi klesne do těla pokaždé, když člověk vstane z postele. Ve vědeckém žargonu se tomu říká „vykládání“. Ve vesmíru však kvůli absenci gravitace zůstávají v hlavě téměř dva litry přebytečných tělních tekutin, které pak tlačí na oko. Pro symptomy, které to způsobuje, se dokonce vžil termín neuro-okulární syndrom spojený s kosmickým letem, označovaný zkratkou SANS. Může vést až k progresivnímu zploštění zadní části bulvy, otékání zrakového nervu a zhoršenému vidění. Tento problém zatím členové posádky ISS řešili brýlemi s polohovatelnou čočkou, které jim pomáhaly fungovat ve vesmíru, ale neřešily trvalé poškození oka a další kardiovaskulární potíže vyvolané SANS.
„Tlak v prostředí s nulovou gravitací bude vždycky nižší než tady, kde máme jedno g. Ale když stojíte, není až tak nízký, a to je právě problém – normálně trávíme třetinu dne, tedy osm hodin, vleže a zbylé dvě třetiny ve vzpřímené poloze. Astronauti NASA si během letu nemohou stoupnout,“ vysvětluje Levine. Ačkoli kosmonauti ve vesmíru mají v hlavě o něco menší tlak než ležící člověk na Zemi, na rozdíl od něj se ho nikdy nezbaví. Cítí jej neustále a jejich oči si nikdy neodpočinou prostým stáním. Nikdy si nemohou „vyložit“ mozek. A tak vědci začali pátrat po tom, jak jim alespoň na čas vrátit gravitační zrychlení.
Z chemoterapie do stavu beztíže
Spacák, který pomáhal vyrobit producent outdoorového vybavení REI, obepíná pas člověka pevným rámem a zakrývá spodní polovinu jeho těla. Zbytek funguje na principu vysavače. Ve schránce působí tlak, který vysává tekutiny směrem do dolní části těla, brání jim nahromadit se v mozku a působit tam škody.
Nicméně než astronauti začnou tuto podtlakovou komoru běžně používat, musí Levinův tým zodpovědět ještě mnoho otázek. Například kolik času mají astronauti ve válci strávit? A potřebují do něj lézt všichni, nebo jen ti, kdo mají předpoklady k rozvinutí SANS? Musí tam chodit, jakmile plavidlo protne Karmánovu hranici (hranice mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem), nebo to stačí začít řešit, až když člověk začne špatně vidět? „Dávkování musíme zkrátka ještě určit,“ uzavírá doktor proud dotazů. „Ale SANS už v době, kdy první dobrovolníci z NASA vyrazí směrem k Rudé planetě, nebude zdravotním rizikem,“ slibuje Levine.
Při hledání příčin syndromu sehráli klíčovou roli pacienti vyléčení z rakoviny. Tito dobrovolníci měli během pokusů v roce 2015 stále v hlavách porty, které jim lékaři zavedli kvůli chemoterapii a které vědcům umožnily měřit jejich nitrolebeční tlak během parabolických letů, jež vždy na pár sekund simulovaly stav beztíže.
„Bylo to těžké,“ vypráví CNN Wendy Hancock, pacientka uzdravená z leukémie. „Ale NASA je sakra úžasná, takže když jsem měla šanci jí pomoct, skočila jsem do toho po hlavě… Udělala jsem to pro astronauty,“ pokračuje. Žena měla po dobu testů periferně zavedený centrální katetr, PICC linku a poskytovala vědcům přístup ke svému portu. „Měla jsem na sobě připojené všechny tyhle věci a doktoři okolo mě doslova létali. Měřili mi oko, což bylo dost nepříjemné,“ vypráví Wendy. Nakonec jí prý ale vše vynahradili tím, že ji nechali chvilku vznášet o samotě. Žena tento pocit přirovnává k plavání ve vzduchu. Výsledky studie byly publikovány v roce 2017, následně začal vývoj spacího pytle.
Jak vydržet ležet ve vysavači
O několik let později deset dobrovolníků, jeden po druhém, otestovali samotnou technologii. Vědci provedli měření, když leželi ve spacáku i bez něj. A přišli na to, že po třech dnech strávených vleže tlak v mozkovně stoupne natolik, že začne deformovat oko, ale pokud osoba na osm hodin denně používala sací pytel, nic takového se nedělo.
Tým z Texaské univerzity již dříve zjistil, že mikrogravitace ve vesmíru může způsobit zmenšování srdce. To může vést k takzvané fibrilaci síní, při níž začne pumpa bít nepravidelně. Naštěstí se zatím zdá možné, že by spacák mohl pomoci i s nepřirozeným krevním oběhem, jenž riziko těchto zdravotních problémů zvyšuje.
Zpětná vazba od samotných astronautů zatím sestává hlavně z požadavků na to, aby Levinův tým vytvořil pohodlnější variantu přístroje. Nyní účastníci vesmírné mise spí v běžných spacácích. To by se ale mělo změnit, jakmile vědci vytvoří sací pytle, v nichž půjde odpočívat zcela nerušeně.
Ruská část vesmírné stanice ale už teď disponuje takzvaným Chibis oblekem, což jsou v podstatě vakuové kalhoty. Astronauti je ale používají jen krátce před návratem na Zemi, aby si připomněli gravitaci. Oblek je každopádně velice objemný, má těsná ramínka a rozhodně se v něm nedá usnout.
