Manažeři věří, že vláda vznikne
Myslíte si, že může vůbec za této vnitropolitické situace vzniknout vláda?
- ano 75,0%
- ne 22,7%
- nevím, nemám názor 2,3%
To jsme tomu my voliči zase jednou dali. Po osmi letech vlády sociální demokracie ukázala česká veřejnost, že touží po změně. Avšak velká remíza 100:100 (počet křesel ve sněmovně) ji jen tak lehce neumožní. Republika jakoby se barevně rozdělila. Zatímco Čechy nesou (až na ústecký kraj) modrou barvu ODS, Morava je pak nositelem barvy ČSSD, tedy oranžové. Bude vůbec v této situaci možné sestavit vládu? Účastníci Manažerského barometru se v drtivé většině 75 procent přiklánějí k názoru, že kabinet vznikne.
Jen ať levice ještě po čtyři roky vládne: „Ideální by byla vláda jakéhokoliv druhu s přesným mandátem: změna volebního systému na většinový a příprava nových voleb, které by se shodovaly s ostatními volbami na podzim (tak by nás to moc navíc nestálo). Síla na to u ODS + ČSSD je a nic tomu nemůže zabránit. Komunisty a malé vydírající strany by to definitivně vyřadilo. Ani by mi jako pravicovému voliči nevadilo, kdyby levice náhodou zůstala ještě čtyři roky u moci. Pak by musela složit účty bez možné výmluvy, že to či ono nemohla prosadit kvůli koaličnímu partnerovi. A pokud skutečně chce většina národa levicovou stranu, je demokratické se podřídit nebo zmizet jinam.“
To, co se zdá normálním smrtelníkům nenormální, je pro politiky standardem: „Politika je o všech možných 'nemožných variantách'. To, co se jeví na první pohled jako téměř nemožné, je většinou právě východiskem pro politický konsenzus. I za předpokladu, že se to nepodaří na první pokus. Koneckonců, kdo byl ochoten tipovat 'nemožný' výsledek voleb 100:100?“
Ze své prohry by podle mínění tohoto respondenta měl politik vyvodit důsledky: „Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Věřím, že si pan 'PaGottwald' uvědomí, co učinil, a přijme za to plnou odpovědnost – tedy odstoupí z postu předsedy ČSSD, což bude mít pozitivní dopad na zklidnění vnitropolitické situace a vytvoření podmínek pro sestavení vlády, případně i velké koalice.“
Pes je zakopán ve volebním systému, míní jiný dotazovaný: „Situace spěje k předčasným volbám. Ty však nic nevyřeší, pokud nedojde ke změně volebního systému. Čtyři nerozhodné volby za sebou jsou dostatečným důkazem toho, že česká varianta proporčního volebního systému nefunguje. Čistý většinový systém je asi nepřijatelný, ale existují i jiné varianty. Volební systém by měl být jednoduchý, srozumitelný a měl by produkovat akceschopné vlády i při minimálním rozdílů hlasů. Jedno z možných řešení je toto: 1) Strana, anebo předvolební koalice stran, která ve volbách získá nejvíc hlasů, dostane 110 křesel v parlamentu. 2) Zbylých 90 křesel bude rozděleno ostatním účastníkům voleb proporcionálně k jejich volebním výsledkům. 3) Do předvolební koalice mohou být přizvány i mimoparlamentní strany, avšak koalice musí v součtu získat nejméně 5 % hlasů na každého člena, jinak se do parlamentu nedostane. Jaké to má výhody: 1) Volební program je znám předem a po vítězství ve volbách nic nebrání jeho uskutečnění. 2) Vláda není závislá na jednom či dvou poslancích. 3) Postupně dojde k vytvoření dvou soupeřících politických bloků, avšak vznik nových stran a jejich vstup do parlamentu je možný. 4) Vliv malých stran bude více úměrný jejich významu, protože volební program se vyjednává před volbami, ne v povolebním stresu. 5) Velké strany budou motivovány ke spolupráci s malými stranami, neboť i jedno či dvě navíc získaná procenta mohou rozhodnout o vítězství celé koalice. 6) Nereformovaná KSČM ztratí vliv vzhledem k tomu, že s ní (pravděpodobně) nikdo do předvolební koalice nevstoupí. Podobný systém byl poprvé použit při letošních volbách v Itálii, a přesto, že rozdíl v počtu získaných hlasů byl minimální a vedl dokonce protestům a k přepočítávání hlasů, má vítězná koalice reálnou šanci svůj předem známý volební program realizovat.“
Daný stav není nijak jednoduchý, ale jistě vše dobře dopadne, věří tento ředitel: „Kdyby neexistovala pravděpodobnost, že vláda bude sestavena, tak by ani prezident, ani Topolánek nepodnikali kroky, které právě podnikají. Jsem optimista, i když řídit vládu za situace, kdy půl republiky je vlevo a půl vpravo, není pro žádného premiéra jednoduchá úloha.“
Teď je to opravdu jen záležitostí politického vyjednávání: „Šance, že kabinet bude sestaven, je reálná. Možností je několik: velkou koalici nevylučuji, ale z pohledu funkčnosti je nejméně vhodná. Jako nejfunkčnější se jeví kabinet složený ze zástupců ODS, KDU, zelených a komunistů, což je pro pravicové strany sice nestravitelné, ale pro voliče celkem šalamounské řešení. Jako třetí možnost přichází v úvahu vzájemné přetahování poslanců a mandátů, které je však velmi nestabilní.“
Patovou situaci má na svědomí volební systém: „Jsem přesvědčen, že vláda vznikne, ale ne pod vedením Mirka Topolánka. Předpokládám, že je i v zájmu prezidenta, aby byl znovu v roce 2008 zvolen, a tudíž je i on zainteresován na úspěšném jednání. Domnívám se, že vznikne velká koalice, jejíž trvání nemusí být celé čtyři roky, ale která alespoň změní volební systém tak, aby nebyl možný pat. Stačilo by zvýšit, případně snížit počet křesel v poslanecké sněmovně na 201, respektive 199. Dále buďto bude v programovém prohlášení, že kandidátem této koalice na prezidenta je Václav Klaus, nebo dojde ke změně prezidenta přímou volbou. Také předpokládám, že se změní vedení ODS.“
Politici jsou velmi přizpůsobivá komunita, a je proto pravděpodobné, že se řešení jistě v dohledné době najde: „Stačilo pár hodin, aby vyprchaly povolební emoce a nově zvolení poslanci v ODS i ČSSD si uvědomili, že v případě nových voleb se tak příznivý výsledek už nemusí opakovat. Je sice pravda, že předsedové ODS i ČSSD vylučovali vznik velké koalice, ale: co jsou dva straničtí předsedové proti 155 poslaneckým korýtkům. Paroubek si podřízl větev i ve vlastní straně tím, že se v sobotu nešel vyspat z emocí a řekl ve svém projevu věci, které by v neděli ráno už neřekl, zatímco Topolánkovi se - třeba - nepodaří na první pokus sestavit vládu, která by dostala důvěru, a bude muset dostát svému slibu, že dá v takovém případě svou funkci k dispozici. Při kreativitě našich politiků si lze představit různé formy spolupráce, které by neměly formální podobu předem zavržené velké koalice. Může to pár týdnů trvat, ale nějaké řešení se zcela jistě najde. V ODS je příliš mnoho lidí, kteří se po osmi hubených letech chtějí dostat k prebendám, a ČSSD ráda část výhod přepustí výměnou za to, že se hlavní kauzy z posledních osmi let zametou pod stůl poté, co se pár pěšáků předhodí supům.“
Život nové vlády bude v každém případě křehký a může mnohdy záviset na jediném hlasu: „Vzniknout musí, otázkou je, jak dlouho bude vládnout do předčasných voleb. Obávám se, že vrcholným paradoxem těchto voleb bude způsob, jímž Topolánkova vláda získá podporu při prvním hlasování parlamentu: bude chybět jeden komunistický poslanec. Umím si představit, že si komunisté tuto příležitost nenechají ujít („jsme státotvorná strana“) a zároveň tím pomohou jak sobě, tak PSDS (Paroubkova sociálně-demokratická strana) v další předvolební kampani.“
Bude to silový boj levice a pravice, které si budou muset vzájemně dělat ústupky: „ODS touží po obsazení ministerstev v prvním okamžiku více než cokoli jiného. Problém je spíše legislativní, neboť dokud neodstoupí současná vláda, nemohou fungovat dva ministři. Ta však může podat demisi jen novému předsedovi parlamentu a ten bude zvolen novým parlamentem jen tehdy, když se obě znepřátelené strany dohodnou. A to bude zřejmě prvním svárem, neboť se dá předpokládat, že levicové strany budou souhlasit jen tehdy, když dostanou požadovaná křesla nejen ve vedení sněmovny, ale i v důležitých výborech. Pokud se na tom dohodnou, vznikne nová pravicová vláda, které se však nikdy nepodaří prosadit svůj program. Její vládnutí bude bezzubé, což může přinést zisk pro nové volby ČSSD a KSČM.“
Autor následující odpovědi si myslí, že by ODS teď měla rychle jednat: „Kabinet sice vzniknout může, ale nemůže získat podporu v parlamentu pro programové prohlášení, které by skutečně vycházelo z programu vítězné politické strany. Příliš velkými ústupky by zase vítězné strany ohrozily spokojenost svých voličů. Takže se obávám, že nikdo se to neodvažuje ještě říct veřejnosti, ale polické strany začaly hrát o to, kdo se ukáže lépe v této situaci, a tím si zajistí lepší výchozí podmínky pro brzké předčasné volby. A také se bude jednat o nějaké drobné, neutrální změně volebního systému - například lichý počet členů sněmovny a podobně, aby nové volby měly smysl. Zopakovat si celou proceduru bez jistoty, že to pomůže, by byl totiž hazard. Z tohoto pohledu je Paroubkův tah, odchod do opozice, chytrý. Odpovědnost je na někom jiném, ale bez Paroubka nedojde k žádným rozhodnutím. Paroubek bude jen kritizovat a v tom je dobrý. Topolánek nyní riskuje, že udělá chyby a poškodí dlouhodobě pravici. Na druhou stranu pozice ve vládě nabízí také hodně manévrovacího prostoru - nejvíce ho vidím směrem k vyšetření korupčních afér ČSSD. To je prostor, který ODS musí rychle využít.“
Odpovídalo 132 manažerů
