Barack Obama přebírá zodpovědnost za zemi, kterou sužují problémy olbřímých rozměrů
(od našeho spolupracovníka z Bostonu)
Ví to celý svět: do Bílého domu vstoupí 20. ledna 2009 Barack Hussein Obama. Když jsem šel den po volbách do práce, byly ulice Bostonu plné tichounce se usmívajících lidí. Nešlo jen o to, že zvítězil Obama, „náš kandidát“ na úřad prezidenta Spojených států amerických. Měli jsme dobrý pocit z voleb všeobecně. Například z toho, jak velkoryse John McCain přijal svou porážku, jak upřímně svému přemožiteli nabídl pomoc do budoucna a s jakou pokorou mu blahopřál. Přes všechny rozdíly mezi demokraty a republikány proběhly tyto volby slušně, a v dalších letech spolu proto budou Obama a McCain spolupracovat bez větších problémů. Americká ústava, dnes už přes 220 let stará, znovu prokázala, že je nejlepším politickým dokumentem všech dob. Pravě v jejím rámci a s její pomocí se z voleb stala oslava americké politické kultury.
Představme si, kolik bariér právě americké prezidentské volby 2008 prolomily. O to stát se kandidátem jedné ze dvou hlavních politických stran – Republikánské či Demokratické – se v primárkách ucházeli i první mormon, první hispánec, první žena, a dokonce i McCainův věk (je mu 72) patří mezi rekordy. A pak je tu samozřejmě černá barva pleti vítězného Obamy. Stačí připomenout, že ještě v roce 1860 byly v USA skoro čtyři miliony otroků. Prezident Abraham Lincoln jim dal svobodu až o tři roky později a teprve 13. dodatek k ústavě z roku 1865 otroctví formálně zrušil. Částečně i proto je výsledek voleb k neuvěření. Je tak překvapující, jako kdyby si Česká republika zvolila prezidentem občana, jenž má vietnamské rodiče, kdyby se ministerským předsedou Spojeného království stal člověk indického původu nebo si ve Francii zvolili hlavou státu Araba a německým kancléřem byl zvolen Turek.
KÁMOŠ BUSH
Isaac Newton si prý povzdechl, že sice dokáže vypočítat pohyb nebeských těles, nedokáže ale předvídat chování lidí. Poslední tři americké volby to potvrzují. Před osmi lety si voliči vybrali prezidenta, o kterém všichni tušili, že je – jinak to říct neumím – hloupý. Vyhrál proto, že na veřejnost působil jako „kámoš“, s nímž by si každý u piva rád popovídal o sportu. Jeho rival Al Gore naopak působil školometsky a voliče tím znejišťoval. Než se nechat poučovat Gorem, vybrali si Američané raději sympaťáka Bushe. Jak se dalo čekat, nový prezident od začátku působil bezradně. Po invazi do Afghánistánu a Iráku se navíc ukázalo, že je též naivní a nebezpečný. V roce 2004 byly již výsledky Bushova konání naprosto jasné. Země se ocitla ve dvou zničujících válkách, ztráty na životech rostly a naděje na řešení byla v nedohlednu. Bush odcizil i tradiční spojence v Evropské unii. Symbolem Ameriky už nebyla demokracie, ekonomická prosperita a odvaha občanů ke svobodě, ale Guantánamo, Abú Ghrajb a simulované topení. Pevně jsem věřil, že politik s takovými výsledky nemůže být zvolen k druhému období. Bush ale znovu vyhrál, prý díky hlasům křesťanských fundamentalistů z jakési jiné planety.
Volby 2008 jsou po dvou letem úsilí konečně za námi. Nepatří ale jen těm, kteří 4. listopadu stáli ve frontě před hlasovacími místnostmi. Nerozhodovalo se totiž jen o budoucnosti Ameriky: byly to volby, které patří všem. Důležité je, že po osmi letech Spojené státy americké tentokrát ve zkoušce uspěly (tedy přinejmenším z pohledu voliče demokratů).
MCCAINOVA „MISSION IMPOSSIBLE“
Řekněme rovnou na začátku, že republikánský kandidát John McCain se ocitl v těžké situaci. Měl vystřídat svého partajního kolegu, a proto jako přirozené téma jeho kampaně by se nabízelo sdělit voličům: Amerika je silná a úspěšná; ve světě nás respektují spojenci i protivníci; ekonomika je zdravá a na dobré cestě; držme se vyzkoušeného – volte republikány!
McCainův problém tkvěl v tom, že více než osmdesát procent voličů si myslí, že USA na dobré cestě nejsou a Bush je nejméně populárním prezidentem všech dob. Co s tím, když republikánským pravidlem číslo jedna je, že jeden republikán nikdy veřejně nekritizuje druhého?
Arizonský senátor se musel před voliči pokoušet o nemožné: měl se jednak představit jako člověk, který provede změny v zahraniční politice, doma všem sníží daně, zachrání finanční trhy a přitom ještě zatočí s rozpočtovým deficitem. Tohle všechno měl slibovat, aniž by se nějak kriticky dotknul svého prezidenta, i když právě ten je osobně zodpovědný za velkou část problémů amerických občanů. McCain se sice nakonec od Bushe distancoval ve třetí (a poslední) televizní debatě, ale to už bylo pozdě.
Zkrátka řečeno, Bush by jako mlýnský kámen strhl ke dnu i toho nejlepšího olympijského plavce. Když se tohle všechno vezme v úvahu, je jasné, že McCain mohl zvítězit jen zázrakem. Jeho porážka proto neznamená nic světoborného. Snad jen to, že se republikánský zázrak nekonal, protože McCain celkem přirozeně nedokázal překročit Bushův stín.
ZÁHUBA JMÉNEM PALINOVÁ
To ale neznamená, že ke své porážce sám nepřispěl. Stačí jen zmínit dvě slova: Sarah Palinová. Už dlouho se o McCainovi říká, že někdy nepřemýšlí a rovnou jedná. Nevím, osobně ho neznám. Připadá mi však, že mladý muž, který se rozhodne stát stíhacím pilotem (McCainův případ) něco z těchto vlastností mít musí. Avšak jedna věc je odvaha stavět si velké cíle a druhá řítit se do záhuby, a to s otevřenýma očima. To se stalo, když McCain americkým voličům představil Sarah Palinovou. Už po týdnu bylo vidět, že pod celkem sympatickým povrchem je to žena až legračně jednorozměrná a o světe za horizonty Aljašky naprosto neinformovaná. Její jediná televizní „debata“ se zkušeným demokratickým rutinérem Joem Bidenem potvrdila očekávání kritiků. Sarah se za krátkou dobu dokázala nabiflovat pár údajů o současné mezinárodní scéně a vypravit ze sebe, že „miluje Izrael“. Když ale mluvila o domácí situaci, její povrchnost byla do nebe volající. S monomaniakální fixací rozdělovala národ na jakési „chlapáky“ (ti jsou jí sympatičtí, to jsou skuteční Američané) a elitáře (pro ty v její Americe není místo). Demokratický protivník Palinové, senátor Biden, vedle ní vypadal jako princ Metternich, kterého během Vídeňského kongresu požádala neznámá dáma o vysvětlení, jakže se dělá politika.
Paní Palinová se pokusila přispět k republikánské kampani roztleskáváním pomenších davů politických troglodytů v malých městech, kterým lichotila tím, ze oni jsou prý ta pravá Amerika. I tenhle bezvýznamný příspěvek k letošnímu prezidentskému klání ale zkrachoval, když se ukázalo, že jen její garderoba stála McCainův tým 150 000 dolarů. Neznám jediného člověka, jenž by při zmínce jména „Palinová“ nezakroutil hlavou: Jak se tohle mohlo stát? Proč McCainovi poradci tak sebevražedné rozhodnutí přijali bez odporu? Konzultoval je vůbec? Jak si vlastně mohl McCain představit, že zvítězí, když si do boje vybral tuhle osůbku, z níž se promptně stala oběť televizních komiků?
Z ŘEČNÍKA KANDIDÁTEM
Ani Obama to z počátku neměl lehké. Jeho demokratičtí protivníci ho kritizovali z celé řady důvodů. Především řekli, že je nezkušený. Na tomto tématu jeho soupeřka v primárkách Hillary Clintonová dokonce založila svou volební reklamu: začínala zvoněním telefonu, načež oznámil vážný hlas, že jsou tři hodiny ráno, došlo k mimořádné situaci a služba v Bílém domě volá prezidenta Spojených států amerických, aby učinil zásadní rozhodnutí. Hillary by to dokázala, Barack ne. Ukázalo se ale, že mluvit o zkušenosti byla za dané situace dvousečná zbraň. Zkušenost totiž implikovala dlouhý pobyt ve Washingtonu, a to právě voliči v těchto volbách nehledali. Přáli si změnu.
Hillary poté obvinila Obamu z toho, že je vlastně jen řečníkem. Neřekla to tak doslova, ale chtěla navodit dojem, že je hluboký pouze na povrchu, zatímco uvnitř je povrchní. Možná ale inspirovat a dát naději je jedním ze základních úkolů politika. V nejtěžších chvílích to dokázali George Washington ve Valley Forge v roce 1778, Lincoln po bitvě u Gettysburgu (1863), Franklin D. Roosevelt po svém zvolení v roce 1933 a Winston Churchill po pádu Francie. Naopak senátor Joe McCarthy a prezidenti Richard Nixon a George W. Bush voliče systematicky zastrašovali, aby jim pak nabídli, že je otcovsky před vnějším nebezpečím ochrání.
Clintonová také Obamu obvinila z elitářství. V tomto případě ale vskutku „padla kosa na kámen“. Vždyť bývalá první dáma sama pochází z bohaté rodiny a je absolventkou nejpřednějších škol pro budoucí vládce a vládkyně světa. Obamu vychovala babička, protože jeho otec brzo po svatbě zmizel v Africe, kde pak i zemřel, zatímco jeho matka cestovala po světě, načež zemřela na rakovinu. Na dobré univerzity se Barack dostal tvrdou prací. Stručně řečeno – Obama přestál všechny kritické útoky a přes všechna očekávání vyhrál demokratické primárky.
EKONOMIKU NAPRAVÍ OBAMA
V souboji s McCainem nastala ale nová situace. Republikán je válečným hrdinou a uznávaným odborníkem na otázky národní bezpečnosti. Dokud byla ve středu volebního boje otázka Blízkého východu, McCain bodoval a Obama vedle něj zpočátku vypadal jako diletant. Pomohl si ale při široce sledovaných televizních debatách. Dokázal, že i v největším presu umí chladně uvažovat. McCain proti němu rozehrál celou škálu debatních triků – od ironie přes agresi až po humor. Obama přesto konzistentně reagoval klidně a racionálně. Usmívat se i ve chvílích, kdy musel mít pocit, že mu jeho protivník podsouvá názory, které nikdy nesdílel. Vzal si pak ale slovo a trpělivě věci vysvětloval. Nebylo diváků, včetně lidí z McCainova tábora, kteří by jeho chování neobdivovali.
K zásadní změně došlo po kolapsu finančních trhů na Wall Streetu. Po 26 letech v Kongresu se McCain oprávněně považoval za odborníka na zahraniční politiku, obranu, zpravodajství a globální oteplování. Problémy ekonomické ale s radostí přenechával jiným – nezajímaly ho. Během kampaně se sice rychle doučil, ale nebylo těžké vycítit, že ho ekonomická sféra nijak zvlášť neinspiruje. Problém byl v tom, že když v létě začaly kolabovat finanční trhy, přesunul se zájem amerických voličů z otázek národní bezpečnosti právě k tématům ekonomickým. A tady se ukázalo, že veřejnost měla větší důvěru ve schopnosti Obamy než jeho protivníka. Ať republikáni dělali co dělali, tento názor veřejnosti nevyvrátili. V klíčovém státě Ohio, kde Obama vyhrál, považovalo 61 procent voličů za nejdůležitější ekonomiku a jen jedenáct procent si totéž myslelo o Iráku.
POWELLŮV POVEL
Do této pro Obamu příhodné situace 19. října 2008 vstoupil generál Colin Powell. Od toho dne bylo vítězství demokratického kandidáta v boji o Bílý dům skoro jisté. Powell odešel do penze se čtyřmi generálskými hvězdami a ztělesňuje solidnost, inteligenci a rozvahu. Je to muž, který váží svá slova a činy velmi opatrně, a vše, co řekne nebo učiní, má tím pádem zásadní hodnotu. Navíc sloužil v Bushově vládě jako ministr zahraničních věcí.
Když mu prezident nařídil, aby v předvečer války s Irákem v roce 2003 lhal v Radě bezpečnosti OSN, Powell jako správný voják rozkaz splnil, ale to ponížení nikdy nezapomněl. Obamovi Powell dodal legitimnost a zároveň zablokoval ty, kteří se chystali tlouct kapitál z Obamova prostředního jména Hussein.
Svým typicky klidným hlasem nejprve smetl ze stolu Sarah Palinovou jako neseriózní: „Nevěřím, že je připravena stát se prezidentkou Spojených států amerických,“ řekl Powell. Pak prohlásil, že Obama je kandidát, kterého on, Powell, bude volit. Ohradil se proti útokům na jeho pověst, zejména proti falešným zprávám o tom, že Obama je muslim. Powell přitom vysvětlil, že nedávno viděl fotografii matky objímající náhrobní kámen svého syna, jenž padl v Iráku. Jmenoval se Kareem Rashad Sultan Khahn a byl to muslim, který (kromě jiných řádů) získal i bronzovou hvězdu. Powell pak s hořkostí přiznal, že diskutoval s několika lidmi z vedení Republikánské strany, kteří mu opakovali, že Obama je muslim a radikál. Ve skutečnosti je Obama aktivním křesťanem a jeho radikalismus tkví jen v jeho černé pleti. Od toho nedělního rána 19. října jsem věřil, že příštím prezidentem USA bude Barack Hussein Obama.
KDO MILUJE, NEVNÍMÁ VAROVÁNÍ
Tady ale romance končí a začíná tvrdá realita. Nový prezident přebírá zodpovědnost za zemi, která vede dvě války a v zahraničí má víc nepřátel než spojenců. Na domácí frontě čeká Obamu konflikt mezi slibem snížit daně 95 procentům Američanů a nutností snížit rozpočtový deficit. Je tu též bankrot finančních institucí, katastrofální krize týkající se půjček na nemovitosti a řada dalších krizí, včetně velmi vysokých dluhů na úvěrových kartách milionů daňových poplatníků. Dostat zemi z nesnází těchto rozměrů nebude vůbec jednoduché. Obama to ví a už ve své povolební řeči na to upozorňoval. Milující dav sice jeho varování slyšel, ale nevnímal ho. Jde o to, jak hluboká je láska Obamových příznivců k jejich novému prezidentovi. Nevypaří se po pár týdnech, když se každodenní realita nezbytně ukáže být v rozporu se sny?
BOX (k mapce výsledků)
Vítěz prezidentských voleb, demokrat Barack Obama, vyhrál podle neoficiálních výsledků hlasování v 27 amerických státech. Jeho rivala, republikána Johna McCaina, podpořili voliči většinově ve 23 státech. Obama díky tomu získá v konečném výsledku pravděpodobně 364 takzvaných volitelů a republikán McCain 174 volitelů. Pro celkové vítězství ve volbách bylo třeba získat nejméně 270 volitelů. Podle odhadů k volbám dorazilo 136,6 milionu Američanů, což odpovídá volební účasti 64,1 procenta. Jde o nejvyšší hodnotu od roku 1908, kdy k volbám přišlo 65,7 procenta voličů.
