Přestože je nám výbuch černobylské jaderné elektrárny časově vzdálen už více než 34 let, práce běloruské autorky Světlany Alexijevičové nabývá stále více na aktuálnosti a naléhavosti. Třeba i proto, jak v knize Modlitba za Černobyl přes vzpomínky a rozhovory s obyčejnými lidmi popisuje drolení Sovětského svazu.
Velkou roli v tomto zásadním historickém zlomu sehrálo i rozčilení obyčejných Bělorusů, které pramenilo ze ztráty důvěry v „mírové využití atomu“ a především v politickou reprezentaci. V prvních dnech a týdnech po výbuchu, kdy nad proděravělým čtvrtým černobylským blokem stoupal do vzduchu radioaktivní mrak, slyšeli od svých lídrů, ať dál na trzích kupují maso a mléko z venkova, ať se dál procházejí venku a ať se ženy nebojí o své muže, protože jsou do černobylské oblasti povoláváni jen proto, aby pomohli hasit lesní požáry daleko od elektrárny. A že se za pár týdnů vrátí.
Mezitím ti samí komunističtí vůdci dostávali příděly neškodných potravin z jiných zemí, produktů běloruského zemědělství se ani netkli, svým rodinám zakazovali vycházet ven a sháněli jód pro své nejbližší.
A právě ta chvíle, kdy se provalilo, že mocní dávali řadovými občanům záměrně špatné rady a vymýšleli pravidla, která sami porušovali, znamenala konec jakékoli důvěry ve stát a s velkou pravděpodobností uspíšila rozpad Sovětského svazu.
Byť v České republice naštěstí žádná jaderná elektrárna nevybuchla, i my se v posledních měsících a týdnech dostáváme do situace, kdy státníci ztrácejí elementární důvěru svých občanů. A to i v řadách důchodců, kteří vždy bývají tou nejposlušnější skupinou.
Vidět to bylo třeba předminulý týden, kdy premiér Andrej Babiš lidi vyzval, ať o víkendu zůstanou doma, ať se šíření koronaviru zpomalí, nákupní centra ovšem zahltily tisícovky lidí.
Káže vodu, pije víno
Problém ale není nutné hledat u (mladých) českých občanů a opozice, jak se ve svých veřejných vystoupeních snaží tvrdit někteří koaliční politici. Hlavní potíží, která komplikuje jakékoli rozumné epidemiologické kroky proti šíření viru, je bláznivé chování vládnoucích činitelů. Tedy přesněji jejich překotné rozhodování, změny čerstvě zaváděných pravidel, nejednotný hlas a – co je zřejmě nejdůležitější – obcházení pravidel. Těžko od plebsu vyžadovat kázeň, když samotná reprezentace porušuje nařízení záhy poté, co je zavede, neboli káže vodu, pije víno.
Naprostou jedničkou v této strategii všemocných je Andrej Babiš. Právě premiér je vzorovým příkladem toho, jak se nechovat na veřejnosti. Jeho výstupy z poslední doby se dají, bohužel, odbýt hláškou z komedie Jáchyme, hoď ho do stroje: „Jen ať si pindá, na to my jsme zvyklí.“ A s tímto přístupem se proti atakům čínské chřipky bojovat skutečně nedá.
Babiš sice nikdy nebyl charismatickým politikem, za nímž by davy vkročily i do rozbouřené řeky, ovšem plytkost a nelogičnost jeho slov vždy dokázal přebít draze placený a velký marketingový tým. Ten se však kvůli několikaměsíční krizi dostal za hranu svých možností a četná Babišova veřejná vystoupení obyvatelům České republiky dobře ukazují, kým premiér ve skutečnosti je. Zatímco na začátku července apeloval na Čechy, aby prázdniny trávili doma – „já říkám, utrácejme peníze doma, jeďme na dovolenou v Česku,“ –, jeho manželka po pár dnech vyrazila do Chorvatska a on sám pak zamířil na Krétu. (Nutno dodat, že Babiš nebyl jediným, na Jadranu si léto užívala například i dřívější epidemiologická superstar Rastislav Maďar a do Chorvatska nakonec zamířily i tisícovky Čechů.)
Od té chvíle se Babišovy přešlapy začaly množit. Ač byl ještě na jaře schopný zavřít do karantény školku s jedním dítětem s teplotou, v létě najednou bylo vše dovoleno.
Zavirované OKD – navrch patřící státní firmě Prisko – nikdo neřešil, natož aby je uzavřel.
A když by měl Babiš jako každý jiný smrtelník zamířit do domácí karantény poté, co několik desítek minut jednal s nemocnou hygieničkou, český premiér byl najednou proti uhranutí chráněn respirátorem. „Já chci jen dodat, že nosím respirátor dvojku, téměř všude. A měl jsem ho i na tom jednání. V místnosti bylo větráno a jsou tam vysoké stropy. Takže od rána normálně pracuju, program se nijak nemění,“ ukázal 2. září všem občanům, jak se to má v Česku s dodržováním pravidel.
Eroze důvěry
To všechno jsou natolik rozporuplné a nepochopitelné zkraty, že si jich Češi nemohli nevšimnout. A projevilo se to nejen ve výsledcích krajských a senátních voleb, ale lze to vidět i každý den na ulicích. Obyvatelé na rozdíl od jara nyní nemají tolik vůle řídit se vládními opatřeními a jakkoli s establishmentem spolupracovat.
Vláda, včetně Babiše a jeho vicepremiéra v červeném svetru Jana Hamáčka, zkrátka prohospodařila důvěru lidí. Její varování tak působí jako prázdná slova. A nezmění to ani stále ostřejší slovník a výtky, kterými kabinet naopak ještě víc lidí popuzuje.
Kdyby se přitom marketingoví poradci ministerského předsedy na přelomu jara a léta nesoustředili jen na ulítlou chválu toho, jak dobře Česko první atak čínské chřipky zvládlo a že jsme „best in covid“, na začátku července si mohli všimnout přínosné studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Ta zkoumala informování o koronaviru a jeho dopady v členských zemích.
Mimo jiné zjistila, že „scestnou a proměnlivou komunikací dochází k erozi důvěry a stává se kontraproduktivní; vlády a instituce mohou nedostatečnou komunikací a zadržováním informací způsobit větší škody a zesílit efekt dezinformací“. Ač je to nemilé, to jsou přesně ony věci, jež můžeme vidět v chování Andreje Babiše připomínajícího při krizové komunikaci hyperaktivního chlapečka na písku, jemuž zrovna pod zadkem ujela jeho plastová tatrovka.
Česká vláda se jednoduše řídí naprosto opačnými pravidly. Jako by nevěděla, že na druhé straně obrazovky je více než deset milionů lidí, kteří potřebují srozumitelné a uvěřitelné vůdce, díky nimž získají optimismus, že současná situace je zvládnutelná, když všichni budou respektovat daná – a možná i tvrdá – opatření.
Ostatně i dobrá nálada je potřebná k rychlému překonání jakékoli nemoci, respektive krize.
Proč ale nyní poslouchat premiéra, jak apeluje, aby lidé o víkendu zůstali doma a pokusili se pracovat v režimu home office, když to byl právě on, kdo v létě odjel k moři, přestože národ nabádal k využití tuzemských hotelů, penzionů a kempů?
Místo ukazování fotek mladých lidí, kteří i po osmé večerní zůstávají na chodníku kolem hospod, by Andrej Babiš a jeho PR tým mohli vyrazit – teď už ofi-ciálně – přímo mezi ně a zeptat se, proč vládní opatření nedodržují. Tímhle bonzáctvím totiž jen dál podkopávají důvěru v úřady a nařízení.
Kdyby to radši vzal někdo jinej
A důvěru demolují především rozdílná a překotná vyhlášení. V tom se česká vláda topí už od jara. Mikromanažer Babiš nedokáže ani po deseti měsících dát rozhodnutím jasnou formu, a než člověk pochopí, co vlastně kabinet nařizuje, musí si informace několikrát ověřit.
Protože z premiérových slov není nikdo moudrý.
Bolestné jsou i několikadenní rozestupy mezi fází „čísla jsou špatná, musí přijít tvrdší opatření“ a „něco bude platit od dnešní půlnoci, něco od zítřejšího večera“.
Česká vláda by si zkrátka měla rychle uvědomit, jak rychle a poměrně nepostřehnutelně pozbyla důvěru občanů v boji s neviditelným nepřítelem. Aby ji získala zpět, už nestačí jen navléct rudý svetr a svolat krizový štáb, jak se stalo letos na jaře. A nestačí ani odvolat ministra zdravotnictví a povolat vojáka s úzkou vazbou na Pražský hrad, který několik měsíců na svou hvězdnou chvíli čekal zaparkovaný ve vládní trafice.
Nejrychlejším řešením by zřejmě mohl být odchod Babiše z čela vlády. Jenže kvůli personální krizi svého hnutí nemá zkorodované žezlo komu předat. Ministerský předseda se zkrátka dostal do situace Františka Koudelky, hlavního hrdiny zmiňované veselohry Jáchyme, hoď ho do stroje: „Když myslíte, teda. Do počtu jako myslíte teda? Tak, jestli jako myslíte, že v zájmu celku snad. Tak já bych to teda do počtu, kdyby to radši vzal někdo jinej.“
Kdyby aspoň Babiš nechal komunikaci na odbornících, jak už několikrát slíbil.
Ani to ale nehrozí. Čínská chřipka nás proto sráží i kvůli němu.
Vlády a instituce mohou nedostatečnou komunikací a zadržováním informací způsobit větší škody a zesílit efekt dezinformací. Místo ukazování fotek mladých lidí, kteří i po osmé večerní zůstávají na chodníku kolem hospod, by Andrej Babiš a jeho PR tým mohli vyrazit – teď už oficiálně – přímo mezi ně a zeptat se, proč vládní opatření nedodržují.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU