Atentát 2007

Mlčením se ODS povedlo normalizovat své neobjasněné financování

Jak známo, historii vždycky píší vítězové. To je důvod, proč si v těchto dnech nepřipomínáme desáté výročí vzpoury ve jménu skoncování neprůhledných finančních machinací v ODS, nýbrž památku „sarajevského atentátu“ či „vnitrostranického puče“ v ODS. Z desetiletého odstupu se dokonce zdá, že historie dala přeživším obětem „atentátu“ - Václavu Klausovi a jeho věrným spolupracovníkům - za pravdu natolik, že nějaké vzpomínání nebo slavení je úplně zbytečné. Rozhodující je vždy výsledek, takto lapidárně pojmenoval optiku vítězů od Sarajeva pro týdeník EURO někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek (doslova řekl Haupt ist immer der efekt.). Zlatá slova. Výsledek událostí z přelomu let 1997 a 98 je tak jednoznačný, že nepotřebuje obhajobu. Proč koneckonců jitřit staré, bolestivé rány, jestliže voliči už na prožité trauma téměř zapomněli? Stačí hřejivé vnitřní uspokojení, že trucpodnik nazvaný Unie svobody totálně zkrachoval, že Václava Havla vystřídal na Hradě Václav Klaus, že ODS je dnes znovu hegemonem vlády a že jména Jan Ruml, Josef Zieleniec, Ivan Pilip, Josef Lux, Jan Stráský, Jiří Honajzer a další skončila v politickém propadlišti.
To všechno je bezesporu realita, na které stojí konstrukce celé současné politické scény. Mají však vítězové kromě moci i pravdu? Omílané přirovnávání někdejšího apelu Jana Rumla a Ivana Pilipa na Klausovu rezignaci k hanebnému atentátu odvádí pozornost od mnohem důležitějších věcí, nad kterými se však už úplně zavřela voda. Lajos Bacs, Radžív M. Sinha, Pepa z Hongkongu, Třinecké železárny a především švýcarské konto. Pamatujete? Třináctá komnata ODS, jejíž význam se ve vzpomínkách proklausovských aktérů deset let staré krize rovná téměř nule. Opak je však pravdou. Právě sponzoři a konto byli hlavní příčinou tehdejší revolty v ODS, nikoli nějaká osobní averze části strany ke Klausovi a jeho stylu či zrada pravicových ideálů. Spory o podobu transformace, mezilidská ponorka a závrať z úspěchů sice občanskými demokraty cloumaly, ale samy by k podříznutí vládní větve nestačily. A že se z těchto svárů rozhodl těžit šéf konkurenčních lidovců Josef Lux, podporovaný tehdejším prezidentem Václavem Havlem? To byla normální politická soutěž.
Policejní vyšetřování finančních nesrovnalostí a machinací skončilo v roce 2001 do ztracena - naznačilo však velmi temné pozadí. V roce 2000 přece švýcarské úřady potvrdily existenci konta v bance Credit Suisse, odkud skutečně chodily peníze na účet úředníka z centrály ODS. Komu však švýcarské konto patří, kdo na ně posílá peníze a kdo je naopak odesílá do Prahy, se nezjistilo. I podezření, že mělo jít o peníze ulité z privatizace, jak dodnes tvrdí někdejší vzbouřenci ODS, zůstává v rovině dohadů. Případ sponzorů se dostal dokonce k soudu, který sice konstatoval machinace s penězi, otázka viny však zůstala nezodpovězena. Jediným obětním beránkem se stal bývalý výkonný místopředseda Libor Novák, který si dokonce odseděl čtyřicet dní ve vazbě. Později však byl osvobozen. Dnes už panuje o těchto věcech ticho: Psí štěkot ustal a karavana jde dál. „Byl to evidentní pokus zlikvidovat ODS, zlikvidovat její pozici v naší zemi,“ zformuloval v Lidových novinách už před pěti lety jakési poučení z krizového vývoje Václav Klaus, který vždycky tvrdil, že o financování své strany nic nevěděl a nezajímal se o ně.
Jakkoli to srovnání kulhá, zažíváme vlastně další svého druhu normalizaci. Realita válcuje svědomí. „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné,“ vytyčil před osmatřiceti lety doktor Husák politiku úprku od udušené reformy. I tehdy následovala po partajním rozpadu konsolidace a zapomnění, na jakých hliněných nohou nový monolit vznikl. Přesto nebo spíše proto, že mnozí dobře věděli, v čem byl kdysi zakopaný pes. Klíčovým svědkům dnes není trapné s úsměvem mlžit do očí, jak to bylo v září 1997 s údajnou nabídkou peněz pro ODS ze zahraničí. Prostě si nevzpomínají, a je to. Důkazy přece nejsou. Raději nabízejí krkolomné varianty, jak nepřátelé Václava Klause tak dlouho hledali klacek, až ho našli v podobě fám o švýcarském kontu. Nevyřešené, ututlané pozadí politické krize před deseti lety neměl ospravedlňovat ani nesporný fakt, že Klausovi tehdejší vyzývatelé postupovali naprosto amatérsky a pokazili, co mohli. Vždyť Unie svobody si nakonec sama dobrovolně pověsila na svůj kabát cedulky s nápisem „kolísavá“ či „oportunistická“, když se dobrovolně ocitla ve vládě Stanislava Grosse. Být na místě vzbouřenců nápaditý Miloš Zeman, třeba by onoho osudného 28. listopadu vyhlásil „deratizaci partaje“ - minimálně proto, aby chytlavým označením mediálně přebil pláč zhrzené a politováníhodné oběti „atentátu“. Prohráli to rumlovci na celé čáře už tenkrát.
Jinou kapitolou je, že podivný restart ODS před deseti lety, následovaný vykutálenou opoziční smlouvou, zahájil v Česku éru tutlaných skandálů, které vylézají na povrch postupně dodnes. Jako by tehdy vydupaná stabilita a normalizace byly na úvěr, který stejně jednou budeme muset splatit. Okamžitý efekt možná přece jen není vždycky nejdůležitější.