Co myslíte tím, že atleti nejsou jen v profesionálním sportu?
Říkáme tak i našim zákazníkům, protože jde o někoho, kdo kromě zručnosti a vědomostí musí mít k práci i fyzické předpoklady. Třeba sílu, vytrvalost a koordinaci. V podstatě vše, co potřebují i sportovci. Je to dáno tím, že jejich práce je fyzicky náročná. Představte si, že někdo dělá technika na telekomunikační věži, a aby ji opravil, musí denně vylézt po žebříku či schodech i stovky metrů. Dělá to za každého počasí a nosí s sebou i těžké vybavení. No a pak jsou tu hasiči, jejichž výstroj může vážit i třicet kilo. Když navlhne, tak klidně i pětatřicet. I tak ale musejí být schopní se rychle pohybovat, šplhat po žebříku a zahraňovat životy.
Předpokládám, že kromě dobré fyzické kondice je v takových situacích výhodou i dobře zvolený oděv. Podobně jako u sportovců…
V obou případech musí být oblečení funkční, pohodlné a musí chránit, a to nejen před nepříznivým počasím, ale i proti některým ztíženým podmínkám – proti ohni, chemii či biohazardu. Kromě toho dotyčného nemůže zatěžovat a omezovat. Naopak mu musí pomáhat zmíněné problémy řešit. Jediný rozdíl je v tom, že ochranné oděvy musejí splňovat velmi přísné normy.
Jaké třeba?
Těch je kvantum. Na každý hazard v pracovním prostředí jich existuje několik. Například dělníci na silnici musejí mít reflexní prvky, aby byli vidět za tmy i nepříznivého počasí. Od toho se pak odvíjí norma týkající se vhodných materiálů. Roli hraje i to, jak materiál stárne, přičemž i během tohoto procesu musíme garantovat, že látka například nevybledne a reflexní prvek zůstane stále funkční i poté, co bude vystaven světlu a povětrnostním vlivům.
Chápu, že bezpečnost je u rizikových povolání na prvním místě. Je u ochranných oděvů a pomůcek tedy vůbec prostor pro nějaké módní trendy?
Ano, ale ,problém‘ je, že historie ochranných prostředků nesahá moc daleko. Nejdříve je používali bojovníci ve válkách, na začátku 20. století během první světové války se pak objevily první respirátory. Regulérní pracovní prostředky, jak je známe dnes, byly zadefinovány až v 70. letech ve Spojených státech a až pak se postupně rozšířily do ostatních částí světa. Milníkem v tomto ohledu byla popularizace hi-tech materiálu ve sportovním oblečení. Několik velmi speciálních hi-tech materiálů se vyvinulo třeba v 60. letech, kdy se připravoval kosmický let. Vznikl třeba Gore-tex a ten se následně rozšířil i do sportovního oblečení. A tak to bylo i se spoustou dalších materiálů.
Život zachraňují i módní trendy
Takže pokud jde o módní trendy, čerpají ochranné oděvy z těch sportovních?
Přesně tak. Často se inspirujeme trendy, které nastavují velké sportovní značky, navštěvujeme sportovní veletrhy, třeba ten největší outdoorový v Mnichově, a vidíme, jak se ty trendy hýbou. Samozřejmě je nejsme schopní měnit tak rychle jako v případě high street fashion, ale tak rychlé to není ani v případě sportovní módy.
A jak rychle se tedy mění?
Ve sportovní módě některé trendy přetrvávají i roky. Samozřejmě existuje i klientela, která módní trendy následuje, ale obecně ta zdrženlivost vyplývá z toho, že když si například kupujete výbavu na lyže, obvykle to neděláte každý rok, ale třeba jednou za pět let. Pro ochranné oděvy platí to samé. V jejich případě záleží také na tom, jakou mají životnost. Ale obecně, pokud jde o výrobky jako montérky na stavbu, které už dnes více připomínají sportovní oblečení, nebo boty, jež člověku nějaký ten rok vydrží, prostor pro trendy tam je. Ale u těch techničtějších, což jsou třeba ventilové obleky nebo jednorázové nemocniční overaly chránící před chemikáliemi a biohazardem, už trendy moc silně zastoupené nejsou. Tyhle produkty stojí hlavně na technologiích.
Jsou módní trendy u pracovních oděvů vůbec důležité?
Existují prostředky, které jsou vnímány jako velmi konzervativní, nemají za sebou dlouhý příběh a jejich primární funkcí je chránit proti nějakému riziku. V takovém případě pohodlí a vzhled hrají vedlejší roli. Na druhou stranu jsme dnes už tak ,rozmazlení‘, že když si koupíme zimní bundu, automaticky očekáváme, že bude nepromokavá, neprofoukne a izoluje nás od chladu. Stejně tak mají i zaměstnanci svá očekávání. Nechtějí nosit nepohodlné věci. Často se setkávám s tím, že si ochranné pomůcky v důsledku nepohodlí sundávají a vystavují se tak riziku. Častokrát i smrti. Takže v tomto jsou ty trendy opravdu důležité. Potřebujeme pracovní prostředky dostat na úroveň běžných věcí, aby se dělník nemusel převlékat, když si bude chtít odskočit do potravin nebo do města.
Jaký oděv je pro vás největším oříškem?
Nenavrhuji jen oděvy. Začínala jsem s nimi, ale postupně jsem je rozšířila o další měkké produkty z textilu. Věnuji se tedy i navrhování rukavic, respirátorů, doplňků k helmám a postrojům proti pádu, což je specifická oblast. U každého projektu, který jsem dělala, jsem nejprve musela prostudovat specifika, takže mám pokaždé pocit, jako bych začínala od začátku. Ale asi nejtěžší bylo začít s těmi postroji.
Ošoupanou podrážku prozradí vykřičník
Na svém kontě máte celkem 13 různých patentů platných v 62 státech světa. Dva z nich se týkají právě zmíněných postrojů proti pádu. V čem spočívají?
Jsou tam zastoupené dva druhy patentů. Designové, které jsou založené na speciálním vizuálu, jímž se chceme odlišit od konkurence, a užitkové. Ty jsou zaměřené na funkci, která je jedinečná, inovativní a nikdo jiný ji nemá. Konkrétně u postrojů jde o měkké části, tedy výstelky chránící kůži. My je chtěli udělat měkké a pohodlné, protože je na sobě zaměstnanci mají běžně i několik hodin. Chtěli jsme také předejít tomu, aby si je kvůli nepohodlí třeba rozepínali a riskovali úmrtí. Přišli jsme proto s prodyšnějším materiálem. Kromě designového patentu, který hovoří o tvaru a vzoru jednotlivých částí, pak naše postroje obsahují ještě funkční patent. Ten dělá výstelku flexibilnější.
Čeho se týkají další patenty?
Další máme třeba na boty. Do podrážky jsme zapracovali vykřičník, který se objeví v okamžiku, kdy je příliš ošoupaná. Má to signalizovat čas, kdy je boty nutné vyměnit za jiné. Je to jednoduché, ale v tom je ta krása. Nejvíc patentů pak souvisí s respirátory. Jedná se o projekt, na kterém jsem spolupracovala s kolegy z Ameriky.
V čem spočíval?
Zjistili jsme, že tradiční respirátory jsou nepohodlné a po dlouhodobém nošení způsobují zranění tváře. To jsme koneckonců během pandemie viděli na fotkách zdravotnických sester. Snažili jsme se proto přijít s designem, který tento problém řeší. Experimentovali jsme s materiály a střihem, bylo pro nás důležité, aby respirátor seděl na různé typy obličejů. Což bylo složité, protože ženské tváře jsou jiné než mužské.
Ještě předtím, než jste se přidala ke společnosti Honeywell, jste deset let pracovala pro módní a sportovní značky. Proč jste nakonec skončila u pracovních oděvů?
Celá móda funguje na kolekcích jaro, léto, podzim, zima. Je to neustály koloběh. Pořád chrlíte množství výrobků a nemá to konce. Takže jsme začala mít pocit, že je to naprosto neudržitelné. Už mi to i přestalo dávat smysl, tak jsem hledala nějakou alternativu něčeho, co by dávalo. Tehdy jsem měla štěstí, že mě oslovili z Honeywellu s tím, jestli bych nechtěla navrhovat ochranné pracovní oděvy. Totálně se mi to zalíbilo, protože je to něco, co chrání zdraví a život. Byl to najednou úplně jiný typ závazku.
Společnost Honeywell působí v Americe, Evropě, ale spolupracovala třeba i se zákazníky z Jihoafrické republiky, Austrálie a Číny. Jak jsou na tom se vztahem k pracovním oděvům Češi ve srovnání s ostatními?
V USA a Skandinávii je historie ochranných pomůcek delší, takže tam mají v tomto ohledu logicky vyšší očekávání a vyšší investice než na některých východoevropských trzích, jako je třeba Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko, kde se nakupující stále silně řídí cenou. Změnit tento přístup je pro nás koneckonců dlouhodobou výzvou.
