Makroekonomika
Jestli se na něčem ekonomové i politici v poslední době shodnou, tak je to potřeba snižovat zadlužení. Nicméně i když panuje nebývalá shoda ohledně nutnosti krotit dluhy, velké rozpory lze najít v tom, jak nižších dluhů vlastně dosáhnout.
Nejjednodušší řešení, které by nejsnáze snížilo privátní i veřejné zadlužení, spočívá v sázce na to, že z dluhů jednoduše vyrosteme. Takové řešení by bylo nepochybně nejméně bolestivé, a proto by jej zcela určitě všichni rádi přivítali. Bohužel se ukazuje, že růstové možnosti vyspělých ekonomik jsou v současnosti po nejhorší recesi od druhé světové války přiškrceny. Neboli musíme se smířit s tím, že pokud nepřijde nějaká série zázračných technologických objevů, které posunou produktivitu, hospodářský růst Ameriky či Evropy bude podstatně nižší než před rokem 2008. V takové situaci je skutečně těžké sázet na to, že z dluhů snadno vyrosteme.
Druhou cestou, jak krotit dluhy, je cesta razantních úspor. Tou se v posledních třech letech vydala řada zemí, přičemž jejich výsledky jsou velmi rozdílné. Někde restrikce přinesla poměrně brzy ovoce – například v pobaltských zemích. Jinde, jako například v Irsku či Maďarsku, jsou zkušenosti s jednostranným utahováním opasků rozporuplné. Existují však také odstrašující příklady jako ten řecký, kde je evidentní, že s každým dalším utažením opasků ekonomika sestupuje stále hlouběji po dluhově-deflační spirále, na jejímž konci je státní bankrot a totální insolvence bankovního systému.
Kromě výše uvedených variant na zkrocení dluhů se nabízí i třetí možnost, která byla v minulosti často využívána. Jde o poměrně kontroverzní řešení, k němuž se odváží nahlas přihlásit jen několik ekonomů a prakticky žádný z politiků: popustit otěže inflaci a nechat jí požrat alespoň část z nahromaděných dluhů. Takové řešení dluhové krize navrhuje například bývalý hlavní ekonom MMF Kenneth Rogoff, který mimochodem jako jeden z mála ekonomů skutečně předpověděl příchod globální finanční krize, včetně toho, co po ní bude následovat. Rogoff centrálním bankám ve vyspělých zemích doporučuje, aby na čas zkusily zapomenout na stávající inflační cíle (nastavené vesměs na úrovni dvou procent) a umožnily inflaci rozběhnout se rychleji – řekněme na úroveň čtyř až šesti procent.
Britský příklad
Politikům, respektive veřejnosti, která je zvyklá v posledních patnácti či dvaceti letech na zanedbatelnou inflaci, se takové řešení může zdát radikální, avšak strach z nekonvenčnosti může rychle vyprchat. V současnosti již najdeme vyspělé země, které inflační krocení dluhů potichu aplikují. Například Velká Británie. Zde se inflace dlouhodobě pohybuje okolo pěti procent, přičemž centrální banka stále drží úrokové sazby v blízkosti nuly a veřejnosti se snaží namluvit, že s inflací hodlá i nadále bojovat a srazit ji k dvouprocentnímu cíli. Britští střadatelé, kterým vysoká inflace požírá úspory, pochopitelně trpí, avšak žádnou revoluci či nátlakové akce nechystají. Naopak i oni částečně profitují z toho, že proces redukce dluhů probíhá hladší (inflační) cestou, která nežene dlužníky rychle do insolvence.
Samozřejmě že vypustit z láhve inflačního džina může být z makroekonomického hlediska riskantní, navíc některé země jako kupříkladu Německo jej budou s ohledem na svoji vlastní pohnutou zkušenost z minulého století zcela principiálně odmítat. Na druhé straně, pokud velké vyspělé ekonomiky zasáhne nová recese, bude inflační cesta stále atraktivnějším příkladem následování.
