Kvůli vyšší regulaci se budou zvyšovat i ceny auditorských služeb Málokterá profese vyvolává u běžného smrtelníka zmatenější představu o tom, čím se vlastně zabývá, než auditoři. Zcela běžně se setkáte s představou, že statutární auditor by měl přijít na nevýhodné smlouvy, které protřelý management uzavřel, aby se obohatil. A jestli na to nepřišel, a „dal výrok bez výhrad“, měl by být za to potrestán.
Potkáte se naopak i s názory, že když měla daná firma za sebou sérii povinných auditů, které rok co rok konstatovaly, že je účetnictví ve všech podstatných ohledech v pořádku, pak je v pořádku úplně všechno. I záměrně nevýhodné obchody bývají profesionálně kamuflovány a perfektně zaúčtovány. Nepřijdete na ně v rámci standardního auditu účetní závěrky, a jestli by měl být někdo schopen předem identifikovat rizika selhání, pak tedy interní auditoři.
Vyhozené peníze za audit
To ale nejsou externisté, nýbrž vnitropodnikový specializovaný útvar, který by na případná zjištění měl upozornit management a kontrolní orgány společnosti. Když k tomu přidáte vysvětlení, že podezření na kriminální jednání bílých límečků se vyšetřuje prostřednictvím „forenzního auditu“, což je zase úplně jiná disciplína, je to pro laiky obtížně uchopitelné. Vše splývá v jednom matoucím termínu audit a je už jen krok k tvrzení, že povinné audity jsou „k ničemu“ a výdaje s nimi spojené jsou „vyhozené peníze“.
Od dob firmy Enron, jejíž spektakulární pád s sebou stáhl i svého auditora – tehdejšího člena „velké pětky“ Arthura Andersena –, nároky na povinný audit a statutární auditory neustále stoupají. Obzvlášť to platí pro „podniky veřejného zájmu“, tedy firmy, které vydaly obchodovatelné cenné papíry (akcie či dluhopisy) nebo působí ve finančním sektoru. V Česku se to navíc týká i veřejnoprávních zdravotních pojišťoven. Pro tuhle skupinu klientů se od léta 2016 chystá další přitvrzení: mimo jiné povinná rotace auditorské společnosti po deseti letech a další zpřísnění požadavků na jejich nezávislost, včetně ekonomických testů.
To je velmi podstatné, neboť auditorské firmy obyčejně více než na povinném auditu vydělávají na jiných službách: od daňového poradenství až po rady v oblastech s auditem nijak nesouvisejících, jako je třeba optimalizace provozu.
Sofistikované obcházení zákona
Dříve si i členové „velké čtyřky“ přilepšovali vypracováním velmi dobře honorovaných stanovisek či studií k projektům, které v podstatě nebyly ničím jiným než sofistikovanou obhajobou pokusů o obcházení zákona (například zákona o veřejných zakázkách). Kdo se kdy k podobným dílkům dostal, musel si všimnout nejen nejrůznějších ochranných právních kliček, ale i přímého upozornění, že poradci naplňují zadání klienta, které by však bylo možné řešit i jinde a hospodárněji.
Obezlička sem, reputace tam, včera není dnes. A dneska by to bylo nejen daleko za hranou všech etických standardů. A zároveň by to perfektně naplňovalo definici toho, co je „zakázaná neauditní zakázka“. Byl by to i velice troufalý hazard.
Brutální cenová soutěž o zakázky za holé náklady, běžná kolem roku 2013, sice patří minulosti a odměny za povinný audit se zotavují, ale – jak se uvnitř týdeníku Euro dočtete – jsou pořád podstatně nižší než před krizí.
I v Česku si dnes dávají statutární auditoři velký pozor na nezávislost. Když se po nich bude chtít, aby se vyjádřili k auditované společnosti z hlediska going concern, tedy udržitelného pokračování její existence, jsou auditoři ještě opatrnější. Nejen z hlediska pracnosti, ale také právní odpovědnosti včetně případných žalob na náhradu škody. Připravme se na rostoucí rozdíly v odměnách podle klientely. Podniky veřejného zájmu, zvláště ty s náročnou konsolidací, si připlatí. l
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
