„Myslíš, že bude pršet? Mám si vzít deštník?“ ptám se zpoza volantu do ticha. Na místě spolujezdce prázdno, vzadu jen odhozený batoh. „V lokalitě Ondřejov je 19 stupňů, žádný déšť,“ odpoví znenadání ženský hlas. Plynule, bez sekání, žádný robotický paskvil. Batoh to nebude, ubezpečím se v duchu, nejeví známky života. To mluví to auto! „Dobrý, díky, mám tě rád…,“ rozesměje mě mercedes. „To mi zlepšilo den,“ odvětí algoritmus přívětivě a zase ztichne.
Stojím na lesní cestě pár desítek kilometrů za Prahou, předešlých pár vteřin mi v uších zní jako sci-fi. Jenže on se skutečně píše rok 2019, nejlepší mozky planety stále pracují na vakcíně proti HIV, vrcholní politici si pořád poměřují svaly v ringu na Blízkém východě a lidstvo zatím marně pátrá po tom, zda je ve vesmíru samo. Kočár na čtyřech kolech už sice nějaký pátek netáhnou dva uondaní valaši, ale čím dál častěji ani spalovací motor. Nespočet senzorů, laserů a kamer hlídá, abyste nevyjeli z pruhu a netrefili svodidla.
Když budete líní, auto za vás zaparkuje. A rádo si s vámi popovídá jako Kit s Davidem Hasselhoffem v seriálu Knight Rider.
Býval to kus plechu s nápravami a volantem, dnes je automobil chytřejší než váš mobil. Lidé touží po řízení bez námahy.
Chtějí vůz s automatickou převodovkou, automatickými dálkovými světly, automatickým… vším. Zeptejte se dealerů. Prototypům čistě samořiditelných aut ale zatím moc nefandí, v Česku by se ovládání auta nechtěly vzdát tři čtvrtiny řidičů. Vyplynulo to z nedávného průzkumu pojišťovny Uniqa. Podle něj polovina z 3200 oslovených lidí nicméně věří, že samořiditelné vozy do budoucna uleví dopravě a zachrání životy.
Je proto na automobilkách, aby řidiče přesvědčily, že jejich technologiím mohou plně důvěřovat.
ULEHČEME ŘIDIČŮM ŽIVOT
Bude to ale těžké. Přece jen každý má na paměti loňskou smrtelnou nehodu autonomního volva společnosti Uber nebo několik fatálních kiksů kalifornské Tesly. Ostatně jméno Elona Muska si s chytrými mašinkami a autopilotem spojujeme asi nejčastěji.
Byl to on, kdo před pěti lety provedl autonomní maturitou svůj model S. Teď slibuje, že příští rok by mělo být možné cestu v autě klidně prospat.
Nejde ale jen o Teslu nebo Uber, na samořiditelných autech dělá kdekdo. Od dodavatelů chytrých senzorů, jako je firma Bosch, přes počítačové firmy (jako třeba Intel) až po klasické automobilky, které celé 20. století pilovaly řízení a ovladatelnost, vlastnosti, které do budoucna zřejmě nebudou vůbec potřeba. Ani pro Česko, zemi automobilům zaslíbené, to není vzdálené téma, vždyť třeba BMW si v Karlovarském kraji staví vlastní polygon pro testování aut bez řidičů. Také Škodovka nezastírá, že až bude autonomní řízení funkční a dostupné, ani ona nezůstane stát jen tak opodál.
O tom, že by toho řidič neměl mít na bedrech příliš, jsou přesvědčeni i na ČVUT v Praze. Vyvíjejí tu systém nazvaný drive by wire. „My chceme, aby řidič byl uživatel, nikoli absolutní výkonná jednotka,“ vysvětluje Tomáš Haniš z tamní elektrotechnické fakulty s tím, že řidič je dnes přetížený a nemůže reagovat na všechny nástrahy rušné dopravy 21. století. Díky připravovanému systému by už řidič jen vysílal impulzy do řídicí jednotky, která by pak ovládala auto de facto za něj. „Je to nutná podmínka pro další evoluci aut,“ podotýká Haniš.
Inspirací jsou moderní letadla, kde létání s elektronickým prostředníkem už dávno funguje. ČVUT svůj projekt nicméně nepovažuje za žádný předstupeň k autonomnímu řízení, a takové označení je podle Haniše dokonce zavádějící, ve finále jde ale inženýrům a programátorům o to samé – ulehčit práci řidiči a sejmout z jeho ramen díl zodpovědnosti.
ZACHRAŇ DÍTĚ, OBĚTUJ KOČKU
Zatímco i v systému drive by wire zůstává hlavním mozkem na palubě řidič, vývojáři autonomních aut musejí pracovat s tím, že neuronové synapse můžou existovat i ve světě jedniček a nul.
Přestože je na vývoji dokonalého digitálního mozku auta stále hromada práce, technologicky to zřejmě není nemožné. Problém je jinde – v samotném myšlení. Úvahy nad auty bez řidičů zaměstnávají i přední filozofy.
Etické otázky, jak by se mělo takové auto na silnici chovat, inspirovaly vědce z Massachusettského technologického institutu v minulých letech k tomu, aby zjistili, co považují lidé v mezních situacích za rozumné řešení. Jinými slovy, jak by mělo auto reagovat na krizovou situaci, když půjde posádce nebo třeba chodci o život. Když auto dostane smyk, když mu do cesty vběhne znenadání zvíře.
„Měl to být psychologický experiment,“ řekl před časem Českému rozhlasu výzkumník Edmond Awad, kterému přišlo na 40 milionů odpovědí z celého světa. „Lidi upřednostňují záchranu člověka před zvířetem, větší skupiny lidí před menší a mladších lidí před staršími,“ dodal s tím, že nejčastěji by lidé zachraňovali dítě v kočárku, zatímco za oběť by v nejvíce případech padla kočka. Výsledky ale citelně variovaly podle části světa, ze které do Spojených států dorazily. Třeba v Japonsku se na nich odrazil celospolečensky zvýšený respekt ke starším ročníkům. Jak něco takového naučíte auto? A je to vůbec správně?
Samotní programátoři zatím jasno úplně nemají, mnozí razí přesvědčení, že každý lidský život má stejnou hodnotu, a samořiditelná auta by si takovou premisu měla vzít za svou.
Pořád je toho ještě hodně co udělat, než se do provozu pustí první takové auto. Jisté je, že s každou další generací jsou stroje pořád chytřejší a co úspěch, to u výrobců malá oslava. Je to jako s malým dítětem: už chodí, už mluví… Stejně jako své potomky, i stroje by měli lidé nejenom přivést na svět, ale také je naučit, jak přemýšlet nad světem a okolím, ve kterém se nacházejí.
Musejí je naučit „myslet“ a k tomu bude ještě hodně dlouhá cesta.
O autorovi| Matěj Skalický @skalimaty
