Jestli existuje posmrtný život, duchové otců zakladatelů USA (Washington, Adams, Jefferson, Franklin, Madison) právě zažívají nejošklivější momenty od chvíle, kdy se odebrali na věčnost.
Na konci 18. století postavili velmi efektní stroj s mnoha brzdami, pákami a pojistkami, který se bezmála 230 let zdál být perfektně odolný proti všem pokusům o nastolení diktatury. V různých časech a nečasech se jej pokoušeli ovládnout různí šílenci (Jackson, Nixon), ale nějaká brzda nebo páka jim v tom vždy zabránila. To se prý teď mění – řeč je o americké ústavě a Donaldu Trumpovi.
V amerických tiskovinách (které však Trumpovi voliči nesledují) se to v posledních dnech hemží prognózami, za jak dlouho se Spojené státy změní v regulérní autokracii. Fňukání poražených liberálů – namítnou novodobí „realisté“, kteří mají sklon vnímat Trumpa jako užitečné koště, jež vymete Augiášův chlív (Washington) od všelijaké chamradi (lobbistů a finančníků) a nastolí pořádek. Před očima mají takového Jana Třísku z Obecné školy, nejspíše. Jenže nejchmurnější čtení ze všech (v týdeníku Atlantic) zatím nabídl David Frum, celoživotní republikán a někdejší pisatel projevů George W. Bushe.
V jeho podání není Trump žádný Tříska, nýbrž někdo jako Viktor Kožený. Sám pro něj našel nejbližší přirovnání v Hugo Chávezovi. Nejvyšší prioritou nového prezidenta je podle Fruma ještě více zbohatnout. Dosáhne toho nejlépe šířením cynismu mezi lidmi, hlavně skrze kanál Fox News, podle u nás dobře známého kréda „všichni kradou, ovšem s tím, že Trump se o část kořisti podělí“. Lidové bouře prezidenta nezastaví, naopak jej posílí, protože cynikům hněv odpůrců odjakživa slouží jako vítaná záminka k hecování, tvrdí Frum.
Na Watergate zapomeňte
Do poloviny ledna si liberálové slibovali, že zdivo Bílého domu pompézního narcise Trumpa nějakým kouzlem (asi zářením dobra z portrétů Washintona a Jeffersona) polidští – že tak nějak sleví ze vzteklého štěkání a nabere do plic státnický vzduch. Když Trump začal v úřadě dělat přesně to, co před volbami sliboval, tedy rušit a deportovat, liberálové vztáhli poslední naděje ke Kongresu. Ten má dost pravomocí k tomu, aby šílené ambice prezidentů účinně krotil. Jenže republikánský Kongres zapomněl na svou ústavní roli a chová se jako prezidentův rukojmí.
Trump chce učinit Ameriku velikou. Je to ale potřeba? Čtěte:
Esej: Jak veliká má být vlastně Amerika?
Do nebe volající nepotismus a konflikt zájmů – při rozhovoru s argentinským prezidentem Trump probíral i stavbu Trumpovy věže v Buenos Aires a jednání s japonským premiérem se zase účastnila dcera Ivanka, která má v Japonsku obchodní zájmy – Kongres nehodlá vůbec prošetřovat. Přesto, že mu to ústava nařizuje a přejí si to dvě třetiny voličů. Namísto toho kongresový Výbor pro dohled nad vládou hodlá vyšetřit nezávislý Úřad pro vládní etiku: patrně za to, že na konflikt zájmů až příliš horlivě upozorňuje. Kongresmani se očividně rozhodli strčit hlavu hluboko do písku a asi dobře vědí, co dělají.
Doufají, že prezident jim splní všechny sny a podepíše zákony (hlavně daňové), na kterých léta usilovně pracovali. Mají na to jen rok a půl, protože na podzim 2018 přijdou mezivolby a v těch už by nemuseli uspět. Noční můrou republikánských kongresmanů je, že do té doby se na Trumpa provalí nějaký strašný skandál, který legislativní proces zhatí. Udělají asi všechno, aby každý Trumpův přešlap ututlali. Mimochodem – kdyby se Kongres choval stejně i v minulosti, žádná aféra Watergate by ani nezačala.
Nezabiju vás
„Prezident Donald J. Trump si stěžoval na špatné zacházení ze strany autorů Ústavy Spojených států. Každý jeho exekutivní příkaz se prý ukáže být neústavním, skoro jako naschvál. ‚Amerika je velká země, ale ústavy psát neumí. Prezident Putin mi říkal, že on žádné problémy s ústavou nemá,‘ prohlásil Trump. Na autory Ústavy USA hodlá podat trestní oznámení. ‚Ještě nemám jejich jména, ale určitě se na to podívám,‘ sdělil.“
Tento satirický kousek z dílny Andyho Borowitze vypadá jako bohapustá legrace, ale ve skutečnosti se v něm skrývá celý problém, jemuž nyní Amerika čelí. Ústava je patrně napsána docela dobře, ovšem nepočítá se spolupachatelstvím kongresmanů při potlačování ústavních práv. Podle Ezry Kleina z portálu Vox Amerika ještě nějakou dobu ústavní zemí zůstane – dokud bude fungovat třetí pilíř demokracie, totiž soudy. Ty třeba účinně zastavily zákaz vstupu do země pro držitele víz a zelených karet ze šesti zemí na Blízkém východě.
Jak vypadá geopolitická konstelace v současném světě?
Nečitelný trojúhelník Putin, Trump, Kim Čong-un. Co čeká svět?
A proč je lidstvo nejblíže zániku od roku 1953? Čtěte:
Dvě a půl minuty do apokalypsy. Trump posunul hodiny posledního soudu
Trump může spasit svět, odhadují odborníci na jaderné zbraně
Pro současný systém razí Klein termín „partyocracy“ (čili stranokracie). Klouzavý pohyb směrem k diktatuře bude podle něj trvat přesně tak dlouho, dokud budou kongresmani strkat hlavu do písku a voliči je nechají na pokoji. Vina přitom podle Kleina nepadá na Trumpa, s uličníkem podobného typu otcové zakladatelé při psaní Ústavy počítali, nýbrž na stranický Kongres. A na republikánské voliče, pokud to kongresmanům u nich projde. Média zůstávají svobodná, nic hrošího než zrušení akreditací na tiskové konference jim prý nehrozí. Donald jim to slíbil.
„V Rusku prý zabíjejí reportéry. To se mi nelíbí. S něčím takovým absolutně nesouhlasím. Jen tak mimochodem – pár reportérů fakt nesnáším. Ale nikdy bych je nezabil. Nenávidím je. Ne, vážně ne – budu mluvit vážně. Myslím to vážně. Nikdy bych je nezabil. To bych neudělal. I když, podívejte se – ne, vážně ne. Nikdy bych je nezabil. Ale nesnáším je.“
PS: Poslední přímá řeč není z dílny Andyho Borowitze. Donald Trump ji pronesl před koncem roku na shromáždění příznivců v Michiganu. Nejeden reportér mu jistě v duchu děkoval za život.
Trump je jasně nejbohatším prezidentem USA v historii. Čtěte: