Když už má budoucnost patřit elektrickým samořídicím vozidlům, pak je českým národním zájmem nestát jenom u montážního pásu.
Není to tak dávno, co půjčit někomu mimo nejbližší rodinu vlastní auto bylo cosi téměř nemyslitelného. A to i v zemích s nepoměrně vyšší motorizací než u nás. Tím spíše byl žadatel odkázán do nejbližší autopůjčovny, což je mimochodem také byznys starý sto let. Mravy se mění, i když stále existují pozoruhodné geografické rozdíly.
Vlastní auto by podle průzkumu, který si objednal Ford, za úplatu neznámému člověku půjčilo 61 procent Španělů a 58 procent Italů, ale jenom polovina Britů a pouze 48 procent Němců. S klesajícím věkem přitom ochota ke sdílení roste, u obou pohlaví ve věku 25 až 34 let až na 68 procent.
To je samozřejmě příležitost pro vznik platforem, které sdílení majitelům aut nabízejí, ať už jde o aplikace, jež provozují automobilky (pokus o transformaci z výrobce hardwaru do „poskytovatele služeb mobility“), nebo nezávislé projekty. Výhodou je z hlediska zájemce o službu především fakt, že širší nabídka je jak z modelového, tak prostorového hlediska a služba je relativně levná, protože nejde o rozpouštění plných nákladů na pořízení a provoz vozu.
Sdílení vlastních aut? Jen přechodová fáze
Jenže bariér ve sdílení aut ve vlastnictví fyzických osob není zrovna málo a z psychologického i věcného hlediska jsou zásadní. Klubové členství se dejme tomu dovede postarat o prověření bezúhonnosti, solventnosti a existence pojištění, ale co třeba problémy úklidu, tankování a údržby? Sdílet jízdu je fajn, ale také žádná velká inovace: v řadě zemí bylo vždycky zvykem za autostop platit.
Tvrdit, že vlastnictví auta je neefektivní, je nošení dříví do lesa. Zvláště v případě plně autonomního vozidla, které jaksi z definice nemá cenu „mít“, protože si kupujete službu mobility. Vlastnictví či dlouhodobý pronájem auta jsou ve velkých aglomeracích v podstatě za zenitem.
Pokud nabídnete obyvatelům dostupnou veřejnou dopravu, stání pro sdílená vozidla na každém rohu, cyklostezky, pak kolik zůstane těch, kteří chtějí platit nejen amortizaci a servis auta, ale i parkování a často i poplatky za vjezd do centra? Odpověď zní - velmi málo. Starší syn momentálně bydlí v londýnské čtvrti Hackney, kde nemají auto dvě třetiny rodin a 15 procent jich jezdí do práce na kole. Miléniálové ve velkých městech jsou vůbec noční můrou automobilek. Tedy alespoň do té doby, než si pořídí děti.
Obejmi nepřítele
Plánování investic pro automobilky se tím nijak nezjednodušuje, což je ještě ten nejmenší problém. Kdyby byla náběhová křivka doopravdy ostrá, znamenalo by to znehodnocení velké části jejich majetku, ať už jde o výrobní zařízení, nebo celou zásobu know-how a patentů spojených s klasickými automobily. Co však děsí šéfy automobilek nejvíc, je pokles rentability.
Mercedes-Benz ústy svého viceprezidenta pro finance a controlling Franka Lindenberga počítá s „dočasným“ poklesem marží u elektrických aut o polovinu v porovnání s modely se spalovacími motory. Prémiová značka má z čeho brát, ale pro masové výrobce s beztak nízkými maržemi je tahle perspektiva tristní. Škoda je s provozní marží 8,7 procenta skoro pětkrát ziskovější než koncernová matka VW s 1,8 procenta, což je strašně málo i bez „Technologiewende“.
Auta budoucnosti: (bez)nadějné vyhlídky
O co by mělo jít Česku s jeho závislostí na automobilovém průmyslu? Jak napsal jistý Florenťan jménem Machiavelli, „nemůžeš-li nepřítele zničit, pak ho obejmi“. Takže když BMW postaví zkušební okruh pro autonomní vozidla na bývalých výsypkách na Sokolovsku, což je velká zpráva posledních dní, a nezůstane osamocen, je to přesné vystižení téhle adaptační strategie. Technologické změně nezabráníme, tak dělejme všechno pro to, aby nás neobešla obloukem.
Dále čtěte:
