Autor Maršmelounu Zdeněk Fránek: Architekti jsou nežádoucí

Ještě před začátkem rozhovoru se mě Zdeněk Fránek v kavárně v Lucerně ptá, jestli může celý rozhovor zrušit, když se mu nebude líbit. Přední český architekt a děkan Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci nemá média moc v lásce. V některých prý cenzurovali jeho názory, zatímco na novinářích i ve zpravodajství pozná, jestli se jim jeho Maršmeloun líbí, nebo ne. Proto si náš rozhovor sám nahrává.

„Byla to škola života,“ říká o projektu domu, táhnoucím se sedmnáct let, který se stal terčem boje pražských politiků i aktivistů. Koncem loňského roku dalo stavbě zelenou ministerstvo pro místní rozvoj, v politice ale nikdy nebývá nic jisté. „Jestli se dům postaví, bude to výborné. A když ne, tak to je prostě život,“ říká lakonicky autor mnoha ceněných staveb v Česku i v zahraničí.

Na úvod se pro jistotu zeptám: můžu vašemu domu říkat Maršmeloun, jak je zvykem? Trochu hanlivě znějící jméno stavba dostala po růžových cukrových bonbonech marshmallow, když do médií unikla její vizualizace s bílo-růžovou fasádou.

Můžete. I my už mu tak říkáme, i když se mi to moc nelíbí; je to taková zkratka. Dneska je ale strašně jednoduché dát někomu hanlivou přezdívku, i když se mu to zrovna nelíbí. My domu říkáme „hlavový dům“.

Má okna ve tvaru lidského obličeje, což někteří také kritizují. Proč myslíte, že jim vadí zrovna výraz hlavy?

Dnes vadí jakýkoli výraz, v architektuře je teď prostě nežádoucí. Jen kdyby na domě byla řada oken zleva doprava jako na krabici, tak to nikomu nevadí. Stejně jako nikomu nevadí, že v sousedství vyrostl o dvě patra vyšší dům, než je pro tohle místo obvyklé.

Věříte, že se dům nakonec postaví?

Věřím.

Ptám se i proto, že jeho investor, italský architekt a developer Francesco Augusto Razetto, se projektu věnuje už sedmnáct let, zatímco vy dům projektujete přes dva roky. Prý jste zvažoval sedmdesát různých variant pouze u fasády.

Je to nejsložitější stavba, jakou jsem kdy dělal. Převzal jsem totiž vítězný projekt jiných architektů a musel mu dát novou myšlenku a udělat z něj novou věc. Musím ale říct, že je mi vlastně jedno, jestli se dům nakonec postaví, nebo ne. Mnohem důležitější pro mě je to, že jsem k domu našel klíč. Takže jestli se postaví, bude to výborné. A když ne, tak to je prostě život.

Dům stihlo snad všechno nejhorší, co dnes podobnou stavbu může potkat: boj mnoha politiků i úředníků z několika úřadů včetně ministerstev a také kampaň aktivistů a spřízněných politiků. Že v médiích nakonec skončila a způsobila poprask právě růžová varianta, to byla cílená manipulace?

Ne, nebyla. Měli jsme spoustu návrhů a ta růžová verze vznikla tak, že jsem vzal barvy okolních domů a udělal z nich koláž. Jenže v počítačové vizualizaci vypadají barvy trochu jinak, než když se pak přetisknou v novinách. Vždycky jsem ale v návrzích pracoval s barvami okolních domů.

Anežský klášter, u kterého by měl projekt vzniknout

Proti domu bojoval nyní už bývalý náměstek pražské primátorky a napůl stále aktivista Matěj Stropnický ze Strany zelených. Ti v posledních pražských volbách vyhlásili válku developerům. To je přece nesmysl, ne?

S panem Stropnickým jsem jednal a on mi řekl, že proti té stavbě nic nemá, že chce jen prověřit všechny příslušné papíry k domu.

Trochu pak zřejmě změnil názor, když proti domu najednou bojoval.

Ano, já ale tohle nedokážu posoudit. Jsem architekt a zabývám se jen architekturou, veškerá legislativa je na investorovi. Já jsem měl zajistit územní rozhodnutí a to bylo vydané a nabylo právní moci. Také jsem zajišťoval souhlas památkářů a i ten jsme dostali.

Stavbu nejdřív schválila Praha 1, její souhlas ale zrušil po předloňských pražských volbách a nástupu Stropnického do funkce pražský magistrát. Jeho verdikt ale pro změnu koncem loňského roku zrušilo ministerstvo pro místní rozvoj. Je tohle současná situace? Začíná být složité orientovat se v bizarní válce razítek.

Já se v tom orientuju ještě míň než vy, papíry jdou mimo mě. Já jen vím, že povolení získala architektura domu, protože já jsem architekt.

Vámi navržený dům schválili památkáři z pražského magistrátu a Národního památkového ústavu, chválí ho i přední architekti včetně historika architektury Zdeňka Lukeše. Přesto proti němu začali demonstrovat aktivisté, k nimž se záhy přidali i někteří politici, a začala se rušit povolení. Je tohle ještě demokracie, nebo už diktatura mediálně schopné menšiny?

Je to taková temnější stránka demokracie. Musíme si přiznat, že demokracie není jen to, co se nám líbí.

Aktivismus bez jakékoli zodpovědnosti, k němuž se rádi kvůli zviditelnění přidávají i politici, je dnes velmi módní. Nechybí nám nějaký zákon, který by investorům umožnil po aktivistech vymáhat zničené nebo prodražené investice, pokud už příslušné projekty schválila demokraticky zvolená většina?

To by určitě mohlo fungovat a jinde to i funguje. Třeba ve Švýcarsku je vstup veřejnosti do podobných projektů umožněn pouze na začátku, a ne i na konci, když už je po všem. Současně ale investoři i architekti musejí počítat s účastí veřejnosti a o svých projektech ji umět přesvědčit.

Problém je, když se několik lidí pustí do již schválených projektů a začnou zpochybňovat běžný demokratický postup.

Samozřejmě. Někteří lidé teď dům používají i k jiným účelům, než je architektura. Historie se vlastně jen opakuje, podobné protesty provázely v 90. letech i Tančící dům, jímž se dnes Praha chlubí ve světě. Mnozí ale říkají, že se situace dost zhoršila a že dnes by se Tančící dům nikdy nepostavil. V posledních pražských volbách někteří politici zneužili v kampani bourání rohového domu na Václavském náměstí, který podle odborníků nemá žádnou zvláštní architektonickou hodnotu.

Vizualizace projektu

V soukromí politici klidně přiznávali, že architektuře vůbec nerozumějí, ale že boj proti developerům dnes ve volbách prostě prodává stejně jako boj proti korupci. Já tohle ani nechci řešit. Chci jen u nás a potažmo v Praze prosadit dobrou architekturu, protože Prahu postavili developeři a architekti. Křik, abychom Prahu nenechali developerům nebo architektům, proto postrádá smysl.

Jak je na tom Praha z hlediska moderní architektury?

Praha má historickou architekturu nesrovnatelnou s žádným jiným městem na světě, to vidí každý. Velká krasojízda ohledně moderních staveb ale podle mě končí Federálním shromážděním; to je pro mě nejkrásnější, ale taky poslední moderní stavba v Praze. Je mimořádná i ve světovém kontextu; nádherně reaguje na historické prostředí, ve kterém je, současně je ale sebevědomá i velkolepá.

Federální shromáždění bylo dokončeno před čtyřiceti lety, to pro Prahu není nejlepší vysvědčení. Co si myslíte o blobu Jana Kaplického, jehož návrh stavby nakonec stihl ještě hanlivější název, než je váš Maršmeloun? Mně se vlastně nikdy moc nelíbil, vždycky jsem si ho ale v Praze přál. Jen krátký pohled na něj mě rozesmál a zlepšil mi náladu.

To je podle mě nejlepší názor. I já sám jsem se úplně lekl, když Jan Kaplický vyhrál soutěž. Ale to tak u nových věcí bývá vždycky. Když Beethoven složil Devátou symfonii, tak se lidé taky báli. Je podle mě škoda, že se Kaplického stavba nikdy nerealizovala.

Když si vezmete třeba barokní věže Chrámu svatého Víta, ty mají podobnou barvu i prohnutí, takže by Kaplického stavba na Letnou perfektně zapadla a vůbec tam nerušila. A za rok by měla už jen kladné ohlasy.

Není současný boj proti developerům extrémní reakcí na extrémní zástavbu vzniklou v posledních patnácti letech, kdy se často stavělo bez vkusu a někdy i bez příslušných povolení?

Určitě ano. Jde ale i o to, že u nás mnohdy panuje až slepá láska ke starým stavbám. Ani z památek nejde udělat ghetto, které úplně zavřeme. Ale máte pravdu, že po období, kdy bylo možné stavět téměř všechno, teď možná přišla doba, kdy se někteří pro změnu snaží zabránit úplně všemu.

Je potřeba dát developerům, kteří drží peníze a motivují architekty, přesné regule. To je úplně nejdůležitější. U nás pořád chybí systém přípravy stavebního území tak, aby developeři přesně věděli, do čeho jdou.

Možná by se politici měli věnovat spíš tomu než se poutat k domům a dělat politiku z architektury.

Samozřejmě. I když z našich škol ročně vyjde kolem tisícovky nových architektů, je u nás architektura obor, který téměř neexistuje. Architekti jsou u nás nežádoucí.

Fakt je to tak zlé?

Ano! Jen dvě procenta lidí si objednají stavbu u architekta, celý zbytek se dělá zcela mimo architekturu.

Proč?

Je to degradací oboru. Architektura je u nás degradovaná.

Kdo ji degradoval? Sami architekti?

Ti na tom samozřejmě mají velký podíl. Může za to ale hlavně přístup k architektuře za komunistů.

Zmínil jste naši slepou lásku ke starým stavbám. Je zajímavé, že v soukromí se chováme spíš opačně: většina lidí radši zbourá i starší stylový dům a místo něj si postaví fialovou haciendu. Geolog Václav Cílek mi nedávno řekl, že neúcta ke starému se stupňuje, čím dál jdete na východ.

To je nedostatkem citu. Lidé klidně otlučou i krásný neoklasicistní dům.

Je to paradox: lidé chtějí na jedné straně chránit staré domy, sami se ale houfně zadlužují, aby si koupili byt v nejošklivějších nových domech stojících mnohdy i na nejhorších místech. Populární bývají i bytovky v „zeleni“ stojící u nejrušnějších křižovatek.

Jsou to paradoxy a extrémy. Dnes se například začínají vyprazdňovat satelity, na což architekti upozorňovali už na začátku jejich výstavby. Lidé jdou ale jako stádo jedním směrem a chtěli tam bydlet. A vůbec jim nevadí, že mají obývák na sever a bydlejí ve špatně postavených domech. I to je tou degradací řemesla. Architektura jako by z našeho území vymizela.

Nelitujete, že jste převzal projekt Maršmelounu?

Ne, v žádném případě! Byla to pro mě škola života.

Architekti v sobě spojují racionalitu techniků a iracionalitu umělců, kteří mívají marnivá ega. Bojujete i vy s nutkáním postavit si v historické Praze pomník?

To je na mě správně mířený dotaz. Stavbu jsem prověřoval ze všech stran a konzultoval i s kamarády, kteří dělají minimalistické stavby. Místo, kde má dům stát, je pro mě křižovatkou kultur: najdete tam funkcionalismus, baroko i gotiku. Není vůbec problém postavit tam sterilní stavbu. Podle mě tady ale architektura má mít silný výraz, míra toho domu je proto správná. Můžu se ale samozřejmě mýlit, každý se může mýlit.

Čtěte také:

Czech Inn Hotels převzala hotel Don Giovanni, za stovky milionů

Krnáčová pošle audit na IPR, kvůli metropolitnímu plánu