Schválení nové vlády by mohlo přinést i plnohodnotnou opozici
Téměř osm měsíců od voleb bude mít Česká republika konečně plnohodnotnou vládu. Podle Jiřího Paroubka „je postavena na dvou zrádcích, to znamená, že nemá potřebný kredit ani politický, morální, ani potřebnou politickou sílu, aby cokoli prosazovala, co bude v zájmu převážné většiny občanů země“. Poslední položku nechme stranou. Mezi „převážnou většinou občanů země“ a volební matematikou danou parlamentní většinou byl přece i v případě Paroubkovy vlády podstatný rozdíl. Jinak ale na Paroubkově „šprochu“ kus pravdy bude! Poslanci Michal Pohanka a Miloš Melčák buď vyjednávali s Topolánkovými emisary dlouho a ČSSD, jež z Pohanky dvakrát učinila náměstka ministra zdravotnictví, podváděli, nebo prodělali bleskurychlý „názorový přerod“. Příkladem morálního jednání není ani jedno, ani druhé.
Leč premiér Topolánek míní, že „to, co udělali, mi připadá velmi odvážné a znamená to spíš zlepšení politické kultury než opak“. Jestlipak by si myslel totéž, kdyby uzavřel podobnou dohodu Jiří Paroubek se dvěma poslanci ODS? Možná že v politice platí morální kritéria jenom omezeně, ale tím, že se z nich bude dále slevovat, se politická kultura nezlepší.
S politickou silou Topolánkovy vlády už to nemusí být tak vachrlaté, jak se zdá nejen Jiřímu Paroubkovi. Heretici Pohanka a Melčák sice neslíbili tolerovat vládu po celé volební období, ale premiér a vláda se v pátek podepsané dohodě zavázali „projednat s oběma nezařazenými poslanci veškeré významné zákonné i podzákonné změny, a to před jejich předložením s cílem v maximálně možném rozsahu dosáhnout shody pro jejich prosazení“. Není to sice institucionální dohoda s ČSSD, jež by Topolánkovu vládu vyztužila spolehlivěji, ale lepší něco než nic. Dá se sice očekávat, že Pohanka s Melčákem budou kvůli svému „socanskému“ původu po příkladu Jozefa Wagnera s vládou laškovat a že sem tam bude muset před nimi někdo z ODS pokleknout, ale sebevraždu nespáchají. Před příštími volbami si je totiž už žádná strana na kandidátku nenapíše, takže Topolánkově vládě do hrobu asi nepomohou a předčasné volby nepřivodí. Suma sumarum, zkrotí-li vláda svoje reformní choutky, jakože s Pohankou a Melčákem to jinak nepůjde, může být vládou docela stabilní. Ostatně k vyjádření nedůvěry vládě je zapotřebí nejméně 101 hlasů, jež protihráči trojkoalice nyní nedají dohromady.
S plnohodnotnou vládou máme konečně také plnohodnotnou opozici. Komunistům jde Topolánkova vláda proti srsti a jejich ujišťování, že nevylučují podporu těm návrhům zákonů, jež nejsou v rozporu s programem KSČM, je povýtce propagandistické povahy. Vstřícnost k Paroubkově vládě a před čtyřmi lety podpora prezidentské kandidatury Václava Klause se přece KSČM nevyplatila. Od loňského 3. června nemá 41, nýbrž jen 26 poslanců. Expředseda Miroslav Grebeníček činí za tento úpadek zodpovědným svého nástupce Vojtěcha Filipa, jenž je částí strany tlačen k distanci od „oportunistické“ a nespolehlivé ČSSD.
Soutěž o to, kdo je „autentickou opozicí“, Jiří Paroubek podstupovat nemusí. S narážkou na kdysi neúspěšnou taktiku ODS jménem sociální demokracie sdělil, že „stupidní politiku nulové tolerance prosazovat nebudeme“. V pátek ve sněmovně nicméně nenechal na Topolánkově vládě suchou nit. „Jsem dalek toho si myslet, že tato vláda chce škodit (zemi) promyšleně, jen to trochu neumí,“ pravil šibalsky. Jedním dechem však označil demagogicky vládu za protilidovou a protinárodní. Inu opozice jako řemen, dalo by se ze sněmovního defilé Jiřího Paroubka a řady jeho kolegů soudit o příští roli ČSSD.
Pravidlo budou ale nejspíše potvrzovat výjimky. Jiří Paroubečk ví, že jistý počet poslanců ČSSD si tak jako heretik Miloš Melčák myslí, že pro stranu je teď lepší zůstat v opozici. Je-li jich až čtrnáct z dvaasedmdesáti, jak zaznívá z ODS, pak téměř osm měsíců Paroubkovy nátlakové hry bez finálního úspěchu sociální demokracii vysílilo a organizovaný odchod na opoziční „střídačku“ je nutností. „Já si… myslím, že to pozice sociální demokracie posílí,“ míní už i Paroubek s dovětkem, že porážka ČSSD jeho vlastní pozici upevní, „protože strana se kolem mne semkne“.
Bývá to tak, ale být to tak nemusí. Po osmi letech sociálnědemokratických vlád je to Jiří Paroubek, který sice stranu povznesl k rekordnímu volebnímu výsledku, avšak zároveň ji odstavil od moci. Stovky, ne-li tisíce sociálních demokratů se nyní obávají, že přijdou o posty, jež jim strana obstarala ve státní správě a jinde. Teprve koncem března na brněnském sjezdu ČSSD se uvidí, zda se strana vskutku semkne kolem Paroubka, čili zeslábl-li už vliv Miloše Zemana do té míry, že neprosadí do jejího čela někoho jiného. Chce-li ale Paroubek zůstat lídrem, nehodí se, aby ve sněmovně zůstal „řaďákem“. Až hlavy vychladnou, asi se ČSSD pokusí domluvit pro něj funkci předsedy sněmovny. Odkud se sice nedá zařídit to, co ze Strakovy akademie, ale vahou čtvrtého nejvyššího ústavního činitele v zemi se přece jen něco pro poraženou strany zachránit dá. Z ODS už ale zazněly hlasy, že získá-li Topolánkova vláda důvěru, měla by prosadit svého člověka i do čela sněmovny. Proč ne, pokud trojkoalice nabyla přesvědčení, že si prosadí svou opozici navzdory?
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
