Noviny o francouzském chirurgovi Sergeji Voronoffovi psaly jako o dokonalé směsi geniálního vědce, úspěšného podnikatele a pouťového iluzionisty. V říjnu 1922 například dle Českého deníku ukázal nadšenému pařížskému publiku dvě fotografie. Nejdřív „starce věkem úplně sešlého“ a poté toho samého člověka, kterému transplantoval štěp z opičích varlat: „Zjev byl zcela jiný, nápadně omládlý.“ Nadšení pak vyvrcholilo v okamžiku, kdy na pódium vstoupil sám operovaný - 76letý Angličan James Evelyn Liardet, který „nyní činí dojem svěžího padesátníka“.
Věda mnohokrát zabloudila do slepých uliček a ty, které se týkaly prodlužování lidského života, byly jedny z vůbec „nejslepějších“. Každý, kdo by dnes vážně tvrdil, že lze zásadně prodloužit lidský život konzumací půllitru jogurtu denně (biolog Ilja Mečnikov), podvázáním chámovodů (fyziolog Eugen Steinach) či již zmíněnou transplantací varlat z mladých opičáků, by byl za blázna. Před 100 lety se však tyto teorie těšily mimořádné popularitě.
Vážně je brala značná část lékařů a tehdejší společnost - tedy až na bigotní křesťany, posměváčky a jiné vědecké kontrarevolucionáře - věřila, že prodloužení lidského života je na dosah. Voronoff si díky tomu mohl za operaci účtovat hezky kulatých deset tisíc franků a mezi jeho pacienty patřil třeba francouzský premiér Clemenceau či belgický básník Maeterlinck.
Věda v zemi Sovětů: omlazující transfúze, křížení člověka s opicí
Tehdy, stejně jako dnes, byli bohatí lidé ochotni za prodloužení života zaplatit skoro cokoliv. Jenže jak ukazují některé nové výzkumy, maximální věk, kterého se člověk může přirozeně dožít, není neomezený. Strop se zřejmě pohybuje někde kolem 115 let, a pokud chtějí lidé žít déle, nespasí je nic jiného, než nefalšovaná vědecká revoluce. Kdy a jestli vůbec přijde, je zatím ve hvězdách.
Až mě rozpitváte
Vraťme se ale do dob, kdy byl svět nalinkován podle pravítka a k úplnému lidskému štěstí stačil jogurt, přerušené chámovody a opičí varlata. Nejdřív k tomu jogurtu. Ilja Mečnikov patřil k zakladatelům imunologie a za své výzkumy dostal Nobelovu cenu.
Stárnutím se začal vědecky zabývat až ve zralém věku, zato však s neobyčejnou posedlostí. Tvrdil, že slepá, překotně pádící evoluce vybavila těla živočichů jen částečně funkčními orgány a vrcholem této disharmonie je u člověka tlusté střevo; zbytečně hypertrofovaný orgán z dob, kdy předkové člověka pojídali na travnatých pláních rostlinnou - na celulózu bohatou - potravu. Přebujelé střevní bakterie pak podle Mečnikova svými jedy otravují tělo a podněcují bílé krvinky (koneckonců byl to imunolog) k útokům na orgány, což působí jejich degradaci a stárnutí.
Přečtěte si více o současných trendech ve výzkumu nesmrtelnosti:
Sázka na nesmrtelnost: po faraonech a alchymistech je řada na byznysmenech
Mečnikov proto logicky doporučoval vyhnout se dalším jedům, jako jsou třeba alkohol či olovo. Navíc měl za to, že zločinné střevní bakterie lze držet na uzdě pojídáním jogurtu, jak už staletí činí - podle něj mimořádně dlouhověcí - Bulhaři. Budiž.
Zní to vcelku zábavně, ovšem Mečnikovova „střevní“ teorie stárnutí byla ve své době vysokou vědou, kterou lékaři a biologové citovali dlouho po jeho smrti. Také noviny se k ní opakovaně - a většinou s náležitou úctou - vracely, byť to na druhé straně poťouchlému fejetonistovi Národní politiky nezabránilo, aby se roku 1912 nezeptal, co že to ve střevech „nalezl neúnavný náš badatel Mečnikov?“ Mimochodem Mečnikova nehledě na všechen jogurt, který spořádal, sužovaly ve vyšším věku nejrůznější neduhy, což ho trápilo a vysvětloval to tím, že dietu nasadil příliš pozdě. Když v 71 letech umíral, adresoval prý poslední slova svému lékaři, kterého žádal, aby se při pitvě zaměřil na střeva.
Módní hormony
Steinach a Voronoff nebyli prvními, kteří se zaměřili na varlata a další žlázy s vnitřní sekrecí. Už na konci 19. století tvrdil francouzsko-americký fyziolog Charles Edouard Brown-Séquard, že sám sebe omladil injekcemi s výtažkem z drcených varlat morčat a psů, což prý v Paříži způsobilo takové očekávání, že musel před zájemci prchnout do Londýna. O hormonech toho zatím nikdo moc nevěděl, ale po první světové válce se z různých hormonálních omlazovacích kúr stala s přehledem nejmódnější větev medicíny. Voronoff i Steinach vycházeli z toho, že nástup stáří připomíná svými dopady na tělo kastraci (Voronoff měl možnost studovat eunuchy během svého čtrnáctiletého pobytu u dvora egyptského chediva), za což prý může věkem zesláblá činnost žláz, a tvrdili, že k omlazení starců proto postačí obnovit dodávku hormonů. V praxi na to šli každý úplně jinak: Steinach podvazoval a Voronoff měl svá opičí varlata.
Neschopné klony: korejští psi ze zkumavky na Sibiři kolabovali
Na Nobelovu cenu šestkrát navržený otec endokrinologie Eugen Steinach - slavné byly jeho pokusy, během kterých kastroval samce morčat a varlata pak přišíval samicím nebo dříve kastrovaným samcům - se držel teorie, že pokud má nějaký orgán v těle dvě funkce, musí se při potlačení jedné nutně posílit druhá. Podvazoval tedy mužům chámovody s pevnou vírou, že když „přiškrtí“ produkci spermatu, bude se vyrábět více hormonů. Nejdřív to údajně se skvělým výsledkem vyzkoušel na přestárlých krysách (omládly a začal je zase bavit sex) a poté s podobným efektem na jednom třiačtyřicetiletém, životem unaveném kočím. Těsně před druhou světovou válkou noviny odhadovaly, že „steinachovských“ operací se na celém světě odehrálo na 70 tisíc, přičemž mezi prominenty patřili podle historika medicíny Chandaka Sengoopty například irský básník (a nobelista) Yeats či psychoanalytik Freud.
Šplhající profesor
Jestliže Steinach mínil, že opakování jeho zákroku je možné jen do jisté míry a odhadoval, že délku lidského života lze prodloužit asi tak o 17 let, Sergej Voronoff se při zemi ani trochu nedržel. Tvrdil, že „muž stojí přesně za to, za co stojí jeho pohlavní orgány“, a dodával, že dokud fungují, není třeba umírat (mimochodem sám zemřel v hezkých, ale nikterak oslnivých 85 letech). Nebyl ani zdaleka tak uznávaný vědec jako Mečnikov či Steinach, zato se stal skutečnou popkulturní ikonou. Ostatně právě on inspiroval Doyla k sepsání „holmesovské“ povídky Šplhající profesor a pro Bulgakova se stal předlohou geniálního profesora Preobraženského v novele Psí srdce.
Také on prováděl pokusy nejprve na zvířatech, ale brzy „povýšil“ na zámožné staříky. Dařilo se mu tak znamenitě, že si už v polovině 20. let koupil na italské riviéře zámek Grimaldi, ve kterém si zařídil malý operační sál a velkou opičí farmu. Co chybělo Voronoffovi do skutečného vědce, to doháněl na tehdy ještě neoraném poli PR. Zjistit, čím v červenci 1930 uhranul „zvláštního zpravodaje Národních listů“, se nám už asi nepodaří, ale jeho reportáž z Grimaldi - hemžící se slogany typu „moderní zázraky“, „tajemství věčného mládí“ či „zřekněte se stáří všichni vy, kdož sem vstupujete“ - každopádně působí, jako by si ji „šplhající profesor“ napsal sám.
Přečtěte si: V Curychu začalo tlouct silikonové srdce. Změní medicínu budoucnosti?
Voronoff měl mimořádný cit pro senzace a pokaždé, když zájem upadal, vytáhl nějakou z rukávu. Slíbil třeba, že bude již brzy omlazovat ženy, jindy noviny po celém světě psaly, že voperováním třetího varlete stvořil obřího berana, a nakonec chtěl „tříkulčáky“ nadělat i z mužů.
„Člověk tří žláz bude mnohem větší než člověk nynější, bude tělesně i duševně pohyblivější a bude déle žíti. Tyto dobré vlastnosti podědí i jeho potomstvo,“ slibovaly okouzleně Národní listy. Placebo efekt toho sice zmůže hodně, ale výsledky operací byly všelijaké, a tak se od Voronoffa začala v průběhu 30. let přízeň publika odvracet. Už v květnu 1933 použily Lidové noviny ironického přirovnání „ještě větší umělci než Voronoff“, a Pestrý týden o rok později dokonce uvažoval, jestli je „lékař, nebo šarlatán“. Když se pak podařilo objevit a syntetizovat testosteron - přičemž se ukázalo, že ani čistý mužský pohlavní hormon život neprodlouží -, byli Voronoff se Steinachem zapomenuti a Peroutkova Přítomnost se v roce 1938 mnohoznačně ptala: „Před několika lety mluvilo se o omlazení velmi mnoho; dnes se o něm mluví velmi málo: bude se zítra o omlazení ještě vůbec mluvit?“
115 a dost
V následujících desetiletích se o omlazování skutečně moc nemluvilo (koho by taky takové řeči za světové války bavily?), jenže lékařská věda pádila v následujících letech zběsile kupředu a lidský život se jaksi mimoděk rapidně prodloužil. Tedy aspoň v průměru, jak ještě uvidíme.
Jestliže se například Francouzi v roce 1900 dožívali v průměru méně než 45 let, tak v roce 1950 to už bylo 65 let, a v roce 2014 dokonce 82 let (za 114 let tedy došlo k nárůstu o celých 82 procent), přičemž všechny ostatní vyspělé země na tom jsou hlavně díky objevu antibiotik podobně.
Maximální lidský věk se sice také zvyšoval, ovšem mnohem pomaleji. Díky pečlivosti nejpořádnějšího národa na světě - Švédů - máme dokonale přesné záznamy o všech tamních úmrtích již déle než 150 let, a tak víme, že v 60. letech 19. století se nejdéle žijící Švédi dožívali 101 let, kdežto v 90. letech 20. století 108 let, což znamená krajně neuspokojivých sedm procent.
Švédské záznamy zkombinované se statistikou nejdéle žijících jednotlivců v posledních několika desítkách let (122letá rekordmanka Jeanne Calmentová zemřela již v roce 1997, nikdo podobný se po ní neobjevil a věk těch absolutně nejstarších jakoby spíš klesal) vedly hned několik vědeckých týmů k formulování hypotézy, že maximální délka lidského života má přirozený - jen zcela výjimečně překročitelný - limit, který se pohybuje někde na úrovni 115 let. Jiní gerontologové to sice zpochybnili, jenže závěr, že zvednout maximální lidský věk dalším evolučním vylepšováním „běžné“ medicíny - tedy účinnějším potlačováním symptomů nemocí - už jaksi moc nepůjde, to nijak nenarušilo.
Smrtelníci všech zemí, spojte se!
Neznamená to, že by se onen limit nedal prorazit, nicméně vyžaduje to průlomové objevy v lékařství a biologii. A pokusy na zvířatech - kvasinkách, červech, octomilkách a hlodavcích - skutečně naznačují, že to není vyloučené. Už v 80. letech se podařilo jednoduchou genovou manipulací významně prodloužit život háďátka obecného (neškodný půdní červ z kmene hlístic). Podobně tomu bylo u myší, v jejichž případě dokázaly genetické zásahy prodloužit maximální věk o zhruba 20 procent.
Překvapivě velmi podobné účinky měla i obyčejná, byť velmi přísná dieta, jejímž základem bylo razantní snížení kalorického příjmu. Autoři jedné rok a půl staré izraelské studie proto optimisticky odhadují, že pokud by se všechny tyto metody použily v lidské medicíně, skokově by to zvedlo strop omezující život člověka o zhruba 30 let (ti absolutně nejstarší by tedy umírali ve 150 a ti průměrní ve 110 letech).
Představa je to krásná, ale dopusťme se pár poznámek na okraj. Když pomineme, že za celoživotní nízkokalorickou dietu, by vám většina lidí zaplatila leda tak klackem, zní nejvážnější výhrada, že lidé nejsou hlodavci, natožpak háďátka. Stokrát se o tom přesvědčili například onkologové, když zjistili, že na myších vyzkoušená kúra proti rakovině na lidi nezabírá.
Dva starší výzkumy prováděné na člověku mnohem bližších makacích například ukázaly, že omezení kalorického příjmu z nich sice udělalo mimořádně zdravé a čilé opice, ale prodloužení života se jaksi nekonalo…
Na případný úspěch se proto může čekat dlouhá léta, a to je pro všechny šarlatány, mastičkáře a Voronoffy tohoto světa skvělá zpráva. Nikdo navíc neřeší etické a společenské dopady podobných snah. Bude například omlazování tak levné, aby ho proplácela zdravotní pojišťovna? A pokud ne, co asi bude cítit 65letý dělník, který si prodloužení života nemohl dovolit ani na 85letou hypotéku, ke svému 130letému šéfovi, 140letému soudci a 150letému premiérovi?
Smrtelníci všech zemí, spojte se!
Přečtěte si také: