Moderní vlády s menšími výdaji poskytují lepší životní standard
Když se rozděluje rozpočet státu v období ekonomického růstu, čím méně si stát vezme, tím lépe pro lidi. Na první pohled poněkud paradoxní tvrzení se opírá o seriózní výzkumy. Tyto informace jsem čerpala z článku Constantina Gurdgieva v květnovém vydání časopisu Business & Finance.
Ekonomové a politici rádi argumentují tím, že když dochází na vládní výdaje, méně je více. Méně vládních výdajů se zdá být dobrým předpokladem pro rychlejší růst ekonomiky, lepší produktivitu a rozmanitější trhy pro výrobky. Odpůrci této teze argumentují, že méně vládních výdajů sice může znamenat vyšší hospodářskou prosperitu, tvrdí ale, že tyto „spořivé“ vlády poskytují veřejnosti horší služby. Zastánci sociálního státu zdůrazňují údajný nedostatek veřejných služeb ve Spojených státech, což je ovšem mýtus, který je v rozporu s realitou. Druhou stranou stejného mýtu jsou i evropské blahobytné sociální státy „oplývající“ sociálními službami.
Štíhlí a tuční.
Ve Velké Británii byly nedávno švýcarskými výzkumníky zveřejněny dvě studie, které skýtají určitý náhled na obecnou argumentaci, zda jsou, či nejsou z hlediska hospodářského i hospodářsky sociálního blahobytu lepší menší vládní výdaje. Skupina výzkumníků z Institutu ekonomického výzkumu WIF v Curychu empiricky analyzovala v 74 zemích otázku, zda větší vlády přispívají k vyšší životní spokojenosti. Z výsledků je patrné, že životní spokojenost se snižuje s růstem vládních výdajů. Zpráva Centra politických studií (CPS) ve Velké Británii shrnuje údaje z různých zdrojů, aby ukázala, že moderní vlády utrácející méně, poskytují lepší veřejné služby, vyšší životní standard a vyrovnanější rozložení příjmů než vlády s vysokými výdaji. Zpráva CPS „Štíhlý, nikoli bídný: Jak funguje malá vláda“, využívá údaje nashromážděné z mezinárodních organizací, jako jsou WTO (Světová organizace obchodu), IMF (Mezinárodní měnový fond), Světová banka, OSN a OECD, aby porovnala výkonnost deseti zemí od roku 1980 ve dvaceti oblastech výdajů a měřítek sociální výkonnosti.
Jako štíhlé vlády, tedy ty s nízkými výdaji tvořenými daňovými příjmy představujícími přibližně 37 procent HDP, byly klasifikovány například vlády Kanady, Irska, Nového Zélandu, Španělska a Spojených států. Tyto země byly porovnány se státy s vysokým daňovým podílem na HDP, dosahujícím 45 procent – kategorie vysokých výdajů –, mezi něž patří Francie, Německo, Itálie, Portugalsko a Velká Británie.
Prosperita a spotřeba.
Studie CPS došla k závěru, že v zemích s nižšími výdaji byl příjem na hlavu v průměru o dvanáct procent vyšší než v zemích s větší státní správou. A co je ještě důležitější, propast mezi oběma typy ekonomik se rozšiřuje. Reálný HDP rostl rychleji ve štíhlejších zemích. V mezidobí 1997 až 2005 se zvyšovaly u první skupiny zemí příjmy ročním průměrným tempem čtyři procenta ve srovnání se dvěma procenty ve skupině druhé. Štíhlejší vlády snižovaly v průběhu posledních dvou desetiletí své daňové i další příjmy v poměru k HDP v průměru o 6,5 procenta, zatímco větší vlády zvyšovaly daňové zatížení v průměru o 4,8 procenta. „Nejpřekvapivějším zjištěním pozorovatelů bylo to, co nastalo ve veřejných službách. Ve skupině štíhlejších vlád se růst výdajů do veřejných služeb v letech 2000 až 2005 zrychloval na průměrné roční tempo 4,3 procenta, z 2,4 procenta v letech 1980 až 1990. Rostoucí podíl národního důchodu ponechaný v soukromých rukou stimuloval větší efektivitu a rychlejší růst soukromého sektoru, čímž urychlil daňové příjmy nehledě na nižší daňové sazby,“ konstatovala zpráva. Jako příklad uvedla Irsko, které je známé v ekonomické literatuře jako „expanzivní fiskální kontrakce“, v němž se snížené daňové zatížení státu projevuje ve výsledku zlepšením příjmů státního rozpočtu.
Zdravotnictví a školství.
.
Studie se rovněž zabývá efektivitou štíhlejších států v podpoře společenského a lidského rozvoje. Měřítko OSN indexu lidského vývoje měří průměrné výsledky v základních dimenzích, jako jsou předpokládaná délka života, míra gramotnosti dospělých, kombinovaná úroveň zápisů na základní, střední a vysoké školy a životní standard.
U předpokládané průměrné délky života a měření úmrtnosti neexistují mezi štíhlejšími a většími vládami žádné významné rozdíly. V celkových výdajích na zdravotnictví se však výsledky liší. Štíhlejší vlády utrácely v roce 2002 na zdravotnictví v průměru šest procent HDP, tedy o procento méně než druhá skupina zemí. Ale jejich populace měla větší prospěch z vyšších celkových přídělů (9,5 procenta HDP proti 9,2 procenta), protože v nich existoval vyšší podíl soukromého finančního zajištění zdravotní péče.
Spojené státy byly na vrcholu seznamu s celkovými výdaji na zdravotnictví ve výši 14,6 procenta HDP. Jelikož více než polovina výdajů na zdravotnictví v USA pochází ze soukromého sektoru, programy financované daňovými poplatníky se podílejí na HDP ze 6,6 procenta a jsou ve velké míře soustředěny na chudé a starší občany.
Stejně jako u výdajů na zdravotnictví vyplývají vyšší soukromé výdaje do vzdělání v zemích se štíhlejšími vládami do lepší výkonnosti školských soustav v těchto státech.
Proto nepřekvapuje, že z údajů CPS vyplývá, že země s menším stupněm přerozdělování veřejných prostředků měly rovněž lepší výkonnost v porovnání se státy s většími státními výdaji z hlediska úspor domácností (o více než 31 procent), investic (které v devadesátých letech ve štíhlejších státech rostly dvaapůlkrát rychleji!) a úvěrování soukromého sektoru. Od roku 1987 byla ve štíhlejších státech rovněž nižší míra inflace a vyšší růst mezd.
Silná ekologie.
Proti zažitým předsudkům byly lepší hospodářské i sociální ukazatele štíhlejších zemí spojeny rovněž s relativně silnou výkonností z hlediska ochrany životního prostředí. V roce 1990 státy s většími vládami vyprodukovaly přibližně 0,4 kg emisí oxidu uhličitého na jednotku příjmu. Do roku 2000 klesla tato hodnota na 0,3 kg. Porovnatelná měření ve státech se štíhlejšími vládami byla 0,5 kg v roce 1990 a 0,4 kg v roce 2000. Tato aritmetika ale opomíjí životně důležitou úlohu zachytávačů a likvidátorů oxidu uhličitého, jako jsou lesy, které jsou schopné vstřebat emitované znečišťující látky. Štíhlejší státy mají 11,6krát větší objem těchto zdrojů než větší státy. Jejich zalesnění se zvyšuje dvojnásobným tempem proti státům s většími vládami. Při úpravě o tuto hodnotu mají státy s většími vládami čisté emise oxidu uhličitého 0,25 kg na jednotku. To je méně než intenzita znečištění, v niž doufaly dle Kjótského protokolu.
„Zjištění, že země se štíhlejšími vládami utrácely na zdravotnictví a školství více než země s vládami většími (a i výdaje rostly vyšším tempem), že měly lepší životní úroveň, lepší zaměstnanost a podobné výdaje do podpory příjmů, může být překvapivé…“ uvádí studie. Vlády, které více přerozdělují daňové příjmy, zcela zřejmě svým občanům více berou, než jim dávají. To by si měli uvědomit voliči, když jim politici nabízejí štědrý sociální stát. Měli by totiž vystřízlivět a uvědomit si, že „když dochází na výdaje vlády, méně je více“, píše se ve zprávě CPS.
