Reportáž z neobvyklého večírku se svatbou viselců
Perex místo podtitulku
Byla sobota 19. dubna, kolem osmé hodiny večerní. Televizní diváci usazení ve svých křesílkách měli na výběr ze tří romantických programů. Nova dávala zamilovanou komedii 50x a stále poprvé, Prima kontrovala rozněžněnou Julií Robertsovou a ČT1 připomínala herecké „hvězdy vašeho srdce“. V pražském klubu Abaton se schylovalo k zahájení rozverné show pořádané tetovacím studiem Hell.cz. Romantika však visela ve vzduchu i tam (doslova), četní svatebčané by mohli vyprávět…
Moje babička by se v Abatonu v onen sobotní večer chvílemi i bála. Ne, že by se v něm sešli lidé zlí či snad agresivní, naopak, ale rozhodně je nepotkáte běžně na ulici. A když, určitě ne v takovém množství a tak pěkně „načančané“. Chvíli před oficiálním zahájením postáváme s fotografem a grafikem týdeníku EURO u baru. Kolem nás prochází klasická domina s bičíkem a se svým „psíkem“ na obojku. Odhadem každý druhý třetí je oděn v černém, v kůži, nebo má alespoň nějaký ten fetišistický doplněk. Dívky volily pro tento večer goticko-vampirický make-up, některé vyčesaly své vrkoče do šokujících výšek. Lidé, jejichž tělo se holedbá nějakým tím trvalejším krášlením (nebo hyzděním), ho vystavili na odiv. Pivo teče, „panáky lítaj“, z reproduktorů hraje tvrdá hudba. Takřka přesně ve 20.00 hodin oficiálně začíná čtvrtá Hell Party, údajně „nejhrubší párty ve městě“. Krátký proslov, a už se řeže.
„Adeptům, zesláblým hladem, žízní a čtyřmi dny bez spánku, byly nožem vyříznuty otvory do masa ramen či prsou. Pomocí řemenů a špalíků byli za otvory vyvěšeni z ústředního sloupu medicinského stanu. Pomocníci s dlouhými bidly roztáčeli visící těla velkou rychlostí, dokud adept, pokrytý prýštící krví, neomdlel, jeho kouzelný váček nevypadl z bezvládné ruky a tělo nezůstalo viset viditelně bez života…“ Popis slavností prérijních indiánů Mandanů (antropolog Peter T. Furst)
Ti, kteří vyznávají extrémnější formy zdobení těla, jako jsou třeba branding a cutting čili pálení nebo vyřezávání obrazců skalpelem, si v Abatonu (což mimochodem značí egyptské posvátné místo) přijdou na své. Odborníci z Hellu jsou specialisty na „personality tuning“, ale skrze připevněné háčky, háky a kroužky vytvoří zájemcům na zádech i korzetovou šněrovačku nebo vás za ně pověsí až ke stropu. Jde o takzvané suspensions. Kůže je pevná a pružná, vydrží. „Takto jsem pověsil už desítky lidí, odhaduji třicet čtyřicet,“ říká Jiří Sedláček vulgo Fousage, kytarista, skarifikátor a jedna z vůdčích osobností pražského salonu. „Osobně jsem visel asi desetkrát. Největším mým zážitkem bylo zavěšení na vyhlídce na Řípu s dokonalým panoramatem a také, když jsem upadl do bezvědomí při vytváření českého rekordu ve štafetovém závěsu sedmi lidí s průměrným časem 23 minut na jednoho,“ dodává Fousage.
A proč se tak vůbec děje? Důvodů může být množství: od touhy překonat sám sebe, zažít nepoznané, až po pátrání v temnějších a tajemnějších zákoutích lidské osobnosti a sexuality, jak by řekli psychologové. Sociologové zase někdy shrnují takové mladé lidi do škatulky Modern Primitives. Tento termín použil roku 1967 jistý Fakir Musafar, bývalý reklamní pracovník z Jižní Dakoty, když tak definoval „nekmenovou osobu, která reaguje na prvotní nutkání a provádí něco se svým tělem“. Jako ono „něco“ mínil rituální tělesné modifikace (branding, piercing, skarifikaci nebo tetování), které se mělo stát drastickým prostředkem v duchovní transformaci a základem pro větší spirituální citlivost.
Při řezání a propichování se pochopitelně dodržují hygienické postupy: sterilní rukavice, nástroje, háky i gázy. „To je pro všechny naše radovánky základ,“ upozorňuje Fousage, jenž jedním dechem připomíná, že tetování a „vytunění“ vlastního já už není jen záležitostí psychicky nezralých jedinců.
„Byl přivezen v popravčí káře, nahý jen v košili, drže hořící voskovou pochodeň o váze dvou liber… Na popravišti, které tu bylo uchystáno, jeho tělo bylo na prsou, pažích, stehnech a lýtkách trháno kleštěmi… Do míst, kde bylo jeho tělo trháno kleštěmi, bylo lito zároveň roztavené olovo, vroucí olej, horká smůla, roztavený vosk a síra a poté bylo jeho tělo vlečeno a roztrháno tahem čtvera koní a jeho údy i trup spáleny v ohni, rozdrceny na popel a tento popel rozprášen byl ve větru…“ Popis popravy královraha, které přihlížely v 18. století fascinované davy (filozof Michel Foucault)
Ve chvílích, kdy jsou dobrovolníkům na pódiu vpraveny do těl ocelové háky a ti se klimbají ve vzduchu podobni padajícím andělům, propukají hloučky přihlížejících v jásot. Tleskají, povzbuzují a hlavně – koukají jako přikovaní. Anebo zařezaní. Bolest jiných stejně jako jimi ceděná krev fascinuje. Na jevišti se míhá rej pekelně zmalovaných a potetovaných lidí, velkolepé a obskurní divadlo v čele s mistrem katem a oddávající divokou ďáblicí Mishou.
Pak už následuje jeden z vrcholů večera: Hell Show, teatrální performance s ústředním motivem věšení na háky. Za zvuků příznačně pojmenované skladby Hellraiser od belgické EBM skupiny Suicide Commando jsou „nevěsta s ženichem“ zavěšeni a vytahováni do výše. Cukají se, třepotají jak motýli a natahují se k sobě. Jsou svoji.
Hell party se uskutečnila už počtvrté. Premiéra byla vlastně srazem uzavřené „body-mod“ komunity z internetového diskusního serveru Nyx.cz, na který přišlo 150 lidí. Na druhý ročník se dostavily již čtyři stovky zájemců – více se jich nevtěsnalo –, na třetí pokračování do klubu Bordó zavítala půltisícovka fandů. „Do Abatonu se čtyřmi prostory se už vešli všichni, kdo přišli, to znamená na 900 lidí. Jsme velice spokojeni, zejména z velmi pozitivních zpětných vazeb. Kvantita není vše,“ říká Aneta Vojtěchová alias Annie, koordinátorka akce. Příští ročník se má konat opět v dubnu a je pravděpodobné, že zájem o něj bude pekelný.
Největším domácím podnikem pro tuzemskou pořezanou a propíchanou komunitu však zůstává i nadále komerčnější Tattoo Convention, jež se letos koná už podesáté. V pražském Edenu – sportovní hale Slavie – nabídne ve dnech 16. až 18. května přehlídku salonů, prodej doplňků i lecjaké druhy bodyartu. Soutěžit se bude také o nejlepší na místě vytvořenou kérku. A to v mnoha kategoriích: noha, portrét, záda, překrývka… Tradiční perličkou bývá takzvaná Freak Show, kdy jeden podivín provádí podivné věci k podivu přítomných mas. Crazy White Sean, hrdina minulých let, jenž dráždil svou dutinu ústní bruskou, zdobil se injekčními jehlami a týral své genitálie, bude nahrazen jiným „umělcem“: přijede jistý Captain Howdys.
„A to nejpotupnější bylo, že jsem ve své žalostné situaci pod Apollonovým bičem a při krutém smíchu mé Venuše pociťoval jakési nadsmyslné vzrušení, ale Apollon ze mě poezii vymlátil, ránu za ranou, až jsem nakonec v bezmocném vzteku zatínal zuby a proklínal sebe, svou neřestnou fantazii, ženu a lásku.“ Popis slastného ponížení z románu Venuše v kožichu (spisovatel Leopold von Sacher-Masoch)
Ale zpět do pekla, Hell Party pokračuje. Kromě hlavního pódia, které nabídlo řezání do těl, skotačení pekelníků i Hair Show s bizarními účesy, se lascivní věci děly i pod zemí… Ve sklípku, jenž byl zasvěcen S/M, bondážím a fetišistickému dovádění, dostávaly mladé dívky rákoskou přes holou a voskem na ňadra, čemuž přihlížely hloučky postávajících. A až roztomile nezúčastněných. No řekněte: kde jinde můžete postávat v davu s kelímkem piva a kochat se přibývajícími jelity na mladičké zadnici?
Koho už ale nebavilo očumovat lehoučký spanking (bití rákoskou), mohl se osvěžit hudební produkcí. Na výběr byly skupiny Workshop, Discrimination, Wu Wei nebo industriální Immunology, která do své lomozivé techno-karboflexní symfonie zakomponovala i sólo na rozbrušovačku.
„Hell parties jsme začali dělat proto, že u nás nebyl mejdan pro lidi vymykající se normálu. Takže jsme si ho museli pro sebe a ostatní devianty vytvořit zkrátka sami,“ vysvětluje Fousage. Byť se akce v něčem podobá tetovacím conům, sadomasochistickým sešlostem nebo zavěšovacím performancím, nějaký konkrétní a hlavní vzor prý neexistoval. „Naším primárním záměrem je bavit lidi a rozšířit jejich obzory v oblasti body-modifikací. Proto pravidelně začleňujeme do programu ukázku piercingu, skarifikace nebo třeba věšíme dobrovolníky,“ dodává Sedláček, inženýr ekonomie, pod jehož skalpelem skončil i jeden topmanažer, „jo jo, řezal jsem i staršího týpka starajícího se o běh celé společnosti, ale jinak netuším, zda byli i další řezanci součástí managementu svých firem…“
Ekonomické smýšlení naznačili i sami organizátoři Hell Party během „půlnočního překvapení“. Za letošní zdražení piercingových služeb ze 600 na 666 korun se dva majitelé Hellu nechali na těle potrestat šedesáti jehlami a šesti závěsnými háky. A skrze co byli oba mužští věšenci propojeni, psát netřeba.
„Lidské tělo je dnes v první řadě orgánem spotřeby, konzumu a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat a přijmout všechno, co konzumní společnost nabízí. Postmoderní tělo je především odběratelem prožitků. Konzumuje i stravuje zážitky. Je nástrojem rozkoše, protože využívá přirozenou schopnost reagovat na podněty.“ Citace z knihy Úvahy o postmoderní době (sociolog Zygmunt Baumann)
Subkultura? Mísení hodnot? Moderní primitivové? Podivíni? Úchyláci? Soudit, nálepkovat a paušalizovat není nutné, sociologové a antropologové to udělají za nás. Jeden z nich, Michel Maffesoli, dokonce píše přímo o takzvaném neotribalismu, o vzniku nových kmenů, které spojuje osobité prožívání každodennosti: „Móda, hédonismus, kult těla, převaha imaginace, obrazu; to všechno se proměňuje ve formy společenského sdružování.“ S ideou, že v naší společnosti vznikají uskupení podobná domorodým kmenům, přišli jako první filozofové Felix Guattari a Gilles Deleuze. Ti považují „nepřiměřený růst narcismu a cynismu“ za odpověď na neúprosný technicko-ekonomický racionalismus a přesycenost politikou.
Vznikají nové mytologie, lidé utíkají k obřadnosti, drogám a ezoterice, psychedelii, druží se v potřebě vřelého dotyku a pospolitosti, oživují pradávné rituály či způsoby meditace. Je tu návrat archaismu. A jak píše český sociolog Miloslav Petrusek: „Estetické a etické v neotribalismu splývají: mravní normy se utvářejí a stvrzují v estetických aktivitách.“ Podívejte se na fotografie!
Večer v pražském infernu byl svědectvím, že i v Česku existuje – a můžeme říci, že stále početnější – skupina mladých, kteří mají svébytné názory, žijí bez předsudků a radují se zkrátka po svém. A když se nad ránem rozcházeli, měli za sebou opravdovější zážitky než za zdmi spící spoluobčané, kteří se nechali kolébat šumem televizní pseudoromantiky.
