Dohoda Andreje Babiše s komunisty, která v rámci aktuálního obchodování s politickým vlivem má vést ke zdanění církevních restitucí, fascinujícím způsobem dokumentuje přirozený způsob myšlení našeho vítěze voleb.
Jemu vlastní neúcta k cizímu majetku, kterou prokazuje od ukradení Agrofertu po aktuální trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, je každému známa. Leč v Česku, kde se ukradne cokoli, co není přibité tlustým hřebíkem, se voliči zřejmě vyznačují v tomto směru značnou tolerancí. Stejnou toleranci pak mají k zištnému porušování jednou uzavřených dohod. Samozřejmě pokud se to porušení netýká jich samotných.
Dohody s Babišem si velmi dobře pamatuje třeba bývalý ředitel Kosteleckých uzenin Boček, který přišel o fabriku, či bratři Paříkové, které stála férová a podepsaná dohoda o prodeji United Bakeries stovky milionů korun. A najdou se i tací, které dohoda s Agrofertem dohnala k sebevraždě.
Babiš začíná plnit podmínky komunistů. Chce zdanit církevní restituce
Takže my všichni, kteří dohodu státu s církvemi o vrácení části majetku a vyplacení odškodného považujeme za definitivní tečku, bez ohledu na to, nakolik se nám libí či nelíbí, zdá výhodná nebo nevýhodná, se ocitáme v trochu jiném světě. Místo západní civilizace, kde platí i podání ruky, natož psaná a zástupci lidu schválená dohoda, jsme náhle někde v Africe či v Orientu, kde je rozhodující, kdo má větší klacek.
O Orientu kterýsi klasik prohlásil, že začíná za karlínským viaduktem, čímž zcela nepochybně nijak nenarážel na původ našeho nastávajícího premiéra. Dokonce i ti socialisté, kterým se zdálo tohle dodatečné zdanění jako dobrý předvolební nápad v roce 2013 od toho nakonec couvli. O čtyři roky později jsme však už jinde. V Babišstánu, kde je jen jeden největší klacek. Na všechny.
