S pilkou na větvi. Česko neochotně chystá přelomový zákon

15. 6. 2019

Autor: čtk

Konec bankovního tajemství, konec anonymních akcií a teď i registr konečných vlastníků. Kabinet Andreje Babiše musí připravit jeden z nejzásadnějších protikorupčních zákonů. Důvodem je snaha Evropy omezit špinavé peníze, a právě podle jejích pravidel vznikne v Česku veřejný registr konečných vlastníků firem.

Donaha půjdou třeba firmy z daňových rájů a také svěřenské fondy, jejichž majetek oficiálně nemá vlastníka. Týdeník Euro získal detaily toho, jak má novinka fungovat. A ukazují se i první slabá místa.

Zpoždění na startu

Registr konečných vlastníků je jedním z důkazů, proč by Andrej Babiš udělal lépe, kdyby nebyl premiérem. Nemůže se totiž stoprocentně vyhnout podezření, že pravidla registru budou ohebná právě kvůli tomu, že je to on, kdo vložil miliardový majetek do svěřenských fondů, přičemž panuje podezření, že na svých bývalých firmách stále participuje. Je to také on, jehož hnutí zodpovídá za resort spravedlnosti, který zákon připravuje. A ve finále to bude on, premiér vlády, která má většinu ve sněmovně, jež bude zákon proti praní špinavých peněz schvalovat.

Jako první potíž normy se ukazuje čas. Hotova měla být v dubnu, vláda ji ale dostane na stůl až nyní v červnu. Jde o to, že zákon musí začít platit od ledna příštího roku a časová tíseň je tím nejlepším argumentem pro to, odmítat jeho úpravy, aby prošel parlamentem co nejrychleji. Přes léto mají poslanci volno, od září řeší rozpočet a času opravdu není mnoho.

Česko už jeden registr vlastníků má. Je ale neveřejný a údaje v něm zřejmě nebudou vyhovovat evropské směrnici proti praní špinavých peněz. Jinak řečeno, není vůbec zřejmé, jak přesné jsou. Jiří Skuhrovec, který stojí za spolky Datlab či EkonLab, jež analyzují data o veřejných zakázkách, se oficiálně zeptal Lesů ČR, jestli znají skutečného vlastníka společnosti Uniles, když už jí dávají zakázky. V podniku se podívali do registru a poslali odpověď, která nedává moc smysl. Za skutečného majitele Unilesu lze podle ní považovat buď společnost Agrofert, nebo Zbyňka Průšu, svěřenského správce fondu AB privat trust I. „Takto ten registr ale vypadat nemá. Skutečným majitelem je fyzická osoba na konci řetězce,“ oponuje Jiří Skuhrovec.

Hlavně opatrně

Pokud budou data ve veřejném registru stejně nepřesná, může trvat poměrně dlouho, než dojde k nápravě. Čili další slabina. Celý proces bude probíhat následovně: Na začátku bude čestné prohlášení vlastníka o struktuře firmy a prostá důvěra v jeho poctivost. Soud nebo notář poté zápis do registru vloží. Prohlášení musí alespoň provázet písemnosti, které dokládají zapisované údaje, proč je daná osoba konečným vlastníkem.

Kontrola pak bude dost obtížná. Na starost ji budou mít už tak přetížené rejstříkové soudy, které už mají na bedrech třeba správnost účetních závěrek ve sbírce listin. Pokud na problém vůbec přijdou, zahájí se řízení s možností odvolání. Případnou sankci nebude ale udělovat soud, nýbrž správní orgán, který také uváží, v jaké výši pokutu stanovit. Podle ministerstva spravedlnosti se počítá se sankcemi v řádech desetitisíc a statisíc korun.

Babiši, Romane, ukažte se! EU chce skoncovat se skrytým vlastnictvím firem

Ministerstvo se zatím neobává, že by soudy měly práce nad hlavu. „Nová právní úprava zahrnuje různé mechanismy, které by měly činnost soudů zefektivnit. Například řada zápisů proběhne automaticky,“ říká mluvčí resortu Vladimír Řepka.

Některé sankce ještě visí ve vzduchu a není jisté, jestli se v zákoně objeví. Ministerstvo uvažuje například o tom, že by nebyla možná výplata podílu na zisku neevidovanému skutečnému majiteli. Absence údajů by také mohla být důvodem pro vyloučení z veřejné zakázky.

Pro majitele firem a svěřenských fondů bude ale také klíčová definice toho, kdo bude podle zákona konečným vlastníkem. Jak zapeklitá to může být hádanka, už tušíme z příkladu Unilesu. Ministerstvo spravedlnosti možná i proto zatím přesnou definici nezveřejnilo. Uvedlo s odkazem na evropskou směrnici, že skutečným majitelem je člověk, který může mít přímo nebo prostřednictvím jiné osoby významný prospěch z právnické osoby nebo v ní může uplatňovat rozhodující vliv. A nepůjde prý o to, jestli tak činí na základě právních skutečností, nebo fakticky.

Čtěte také:

Příliš brzy na vítězství

Podle informací týdeníku Euro se v pracovní verzi nakládá s tezí, že konečný vlastník bude ten, kdo má na konci struktury firem nejméně 50 procent hlasovacích práv nebo nejméně 25 procent ze zisku. Pokud by zákon takto prošel, bylo by zřejmé, že sítem by propadla řada těch, kteří mají zdánlivě menší vliv nebo zisk. Mohou mít pak mezi sebou dohody, které benefit nasměrují jinak, než struktura firmy na první pohled vypadá. O síle dozoru tu již řeč byla.

Naopak potěšitelný je vznik takzvané mapy vztahů. Ač o tom ministerstvo v první fázi neuvažovalo, nyní chce po vzoru Slovenska zapsat také popis pomyslného řetězu mezi právnickou osobou na jedné straně, jejím skutečným majitelem a jednotlivými články, které zprostředkovávají vliv, na straně druhé.

Světlo v zakázkách

Zatímco Evropa po zákonu volá kvůli praní špinavých peněz a financování terorismu, v Česku může mít zcela zásadní efekt směrem k veřejným zakázkám. Podle studie Datlabu, která se zaměřila na zadávání veřejných zakázek v celé Evropské unii včetně Česka v letech 2006 až 2017, končilo necelých sedm procent veřejných zakázek v Česku u firmy z daňového ráje typu Švýcarska nebo Bermud. Celkem je to zhruba 18 miliard korun ročně. Česká republika je tak na nelichotivém čtvrtém místě v mezinárodním srovnání. Svá data má i poradenská společnost Bisnode. Podle ní byl počet českých společností, které mají vlastníka se sídlem v daňovém ráji, ke konci loňského roku lehce pod 13 tisíci. Majitelé z destinací považovaných za daňový ráj kontrolovali 2,59 procenta českých firem a do jejich základního kapitálu investovali 326,6 miliardy korun.

Chyť mě, když to dokážeš. Pátrání po skutečných vlastnících zůstává složité

Důležité je také říci, že mít firmu v daňovém ráji nebo jinak zakrýt vlastnickou strukturu není automaticky ničím špatným. Firmy tak mohou celkem pochopitelně chránit svůj majetek nebo vlastníky například před vydíráním nebo zneužitím údajů v konkurenčním boji.

Na druhé straně směrem k veřejným zakázkám by se odkrytím majetkové struktury vyřešilo v minulosti hned několik zamotaných kauz. V letech 2011 a 2012 například policie zkoumala obchodní vazby ČEZ a Škody Power. Šlo o Martina Romana, který stál postupně v čele obou firem. Nepodařilo se ale zjistit, že by byl se Škodou majetkově propojen v době, kdy již vedl ČEZ, nebo že by ovlivňoval zadávání zakázek. Roman tedy vyšel čistý.

V minulosti se objevilo i několik velkých zdravotnických zakázek s otazníkem. Šlo například o tendr za 1,8 miliardy korun na nákup zdravotnických pomůcek pro IKEM. Vyhrála ho neznámá firma bez zaměstnanců Kardioport založená jen několik měsíců předtím. Vlastníci byli tehdy skrytí za anonymní akcie, které byly ještě tehdy v Česku legální.

Stát jsem já. Babiš je uprostřed dotačního chaosu

Do třetice jednou z velkých kauz se skrytými vlastníky firem byl i projekt Opencard. Přestože po nátlaku své akcionáře zveřejnil hlavní dodavatel tehdy působící pod jménem Haguess, na projekt bylo napojeno i několik dalších anonymních firem, které vlastníky nikdy neukázaly. Anonymní firmy stály také v pozadí projektu elektronických zdravotních knížek, do kterého VZP během deseti let poslala 1,8 miliardy korun. Audit ve společnosti IZIP ukázal, že je firma jen prázdná schránka, přes kterou tečou peníze do dalších firem.

Jak může být zákon klíčový, ukazuje i příklad Slovenska. Právě díky podnikání Babišových bývalých firem v této zemi je jeho jméno uvedeno coby „konečného uživatele výhod“ svěřenských fondů. A i tento fakt stál za dotační stopkou, kterou kvůli prověřování jeho vlivu prozatím vystavila Evropská komise.

Že bude Andrej Babiš u toho, až se ve vládě a později ve sněmovně začne probírat podoba českého veřejného registru, je dost nešťastné i z jeho pohledu. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se rozhodl podřezat si pod sebou větev.

Čtěte také: