Taneček, který předvedl premiér v demisi Andrej Babiš kolem Sýrie, vypadá jako nějaká trapná komedie
Není divu, že se Babišových názorových veletočů kolem spojeneckého útoku na cíle v Sýrii chytila opozice a proprala to na parlamentní půdě. Více než nakolik trapně vypadá takováto změna postoje premiéra, je důležité uvědomit si, co to fakticky znamená.
Podle ústavy zahraniční politiku Česka určuje vláda a prezident republiky je vykonavatelem této politiky. Už tradičně zde vznikaly třecí plochy. A bylo jedno, zda na Hradě seděl Václav Havel, Klaus nebo Zeman. Obzvláště druzí dva byli a jsou u našich spojenců, nebo spíše u spojeneckých politiků, nepříliš oblíbení. Nicméně i oni už si zvykli rozeznávat, kde se skutečně rozhoduje, a Česko pro ně bylo celkem předvídatelným a srozumitelným, jakkoli občas obtížným, partnerem. Že proruský prezident v Praze odsoudí útok na Sýrii, asi očekávali. Ale očekávali i to, že česká vláda spojence v takovou chvíli tradičně podrží. A to se nejprve jednoznačně stalo, ale pár hodin nato po pohovoru Babiše se Zemanem to bylo úplně jinak a ministři obrany a zahraničí dostali za podporu spojenců mokrým hadrem přes čuňu.
Podřízení se Hradu v zahraniční politice je novinka, která musí naše partnery notně znejistit. Bude teď českou politiku tvořit Zeman po recepcích na ruské ambasádě? Děsivá představa. A nejen pro spojence.
Problém je i v tom, že Andrej Babiš zahraniční politice příliš nerozumí, a navíc pro západní politiky momentálně není zrovna salonfähig. Jejich voliči je netouží vidět s člověkem stíhaným pro čachry typu Čapího hnízda, na něž měli přispět ze svých daní. Pro české voliče ANO je to možná špatně pochopitelné, ale Němci dobře chápou, o co jde.
Ten názorový veletoč je sice možné přičítat momentální vnitropolitické situaci s komplikovaným sestavováním vlády. Nicméně spojence to jistě neuklidňuje, zvláště když je jasné, že ta vláda se bude opírat o KSČM. A i kdyby nakonec Babišovým parťákem byli sociální demokraté, nelze nevidět, že i oni se kamsi posouvají, jak je zřejmé ze zvolení protizápadního Foldyny do vedení strany. Jak se vláda stojící na této vratké konstrukci postaví k zahraničním misím české armády, které měly během letoška a příštího roku značně posílit?
Mimochodem, minulý týden za neutrálního postoje vlády schválila sněmovna zrušení zákona, který zakazoval českým firmám dodávky pro íránskou jadernou elektrárnu Búšehr. Ne že by šlo o cosi dramatického. Jenže ono se to odehrává v poměrně dramatické době růstu napětí mezí Íránem, silně se vojensky angažujícím v Sýrii na straně prezidenta Asada, a Izraelem, pro nějž jsme dlouhodobě a z nějakých poměrně srozumitelných důvodů byli nejbližším spojencem v Evropě.
Vliv Česka v mezinárodní politice – a to i v rámci Evropské unie – nikdy nebyl a ani nikdy nebude valný. Nicméně jsme malá otevřená ekonomika, která má své zájmy a musí je umět prosazovat. K tomu je ale potřeba, abychom byli pro každého jasným a čitelným partnerem, což přes všechny peripetie a kiksy dosud platilo a nyní kvůli zájmům vítěze posledních voleb platit přestává. A škody, které tak vzniknou, mohou být značné.
Bude teď českou politiku tvořit Zeman po recepcích na ruské ambasádě? Děsivá představa. A nejen pro spojence.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
