Hnutí
Andreje Babiše stojí v čele ministerstva od 29. ledna 2014, čímž už si jeden
prim zajistilo - 82 měsíců v kuse dosud žádná jiná strana obranu nevedla. Vzali
tak rekord sociální demokracii, jež na přelomu tisíciletí držela obranu 73
měsíců bez přerušení (ministři Vetchý, Tvrdík a Kostelka). ANO má navíc
obrovské štěstí na ekonomický vývoj a relativně silnou vládnoucí koalici.
Mezi roky 2014 a 2020 se obranný rozpočet pohnul z 0,96 % na 1,25 % HDP. Růst o tři desetiny procenta, i s ohledem na stoupající hodnotu hrubého domácího produktu, je však velmi malý a ze všeho nejvíc se v něm odráží zásadní zádrhel, s nímž se resort potýká od ledna 2014 - tedy velmi pomalá příprava a následné rozjetí zásadních modernizačních projektů.
Ministerstvo
obrany v posledních letech rádo argumentuje desítkami tisíc uzavřených smluv
(například na tonery do tiskáren, pohonné hmoty, stravenky, software či opravy
automobilů). Ty jsou společně s rámcovými kontrakty, v rámci nichž se, aniž by
se soutěžilo znovu, navyšuje původní rozsah zakázek, skutečně velmi zásadní
položkou. Jenže pro správné fungování armády je nutné, aby investiční výdaje z
naprosté většiny každý rok končily v nové výzbroji a technice. Což je ukazatel,
v němž politika hnutí ANO na ministerstvu obrany selhává.
Důkaz je
jednoduchý a viditelný na první pohled. Za uplynulých sedm let se schopnosti
české armády nijak výrazně nezlepšily. Ba naopak. V některých parametrech,
kterými je třeba těžká pásová brigáda nebo dělostřelectvo, kvůli dalšímu
zastarávání technologií dochází k degradaci schopností vojska. Kvůli pomalému
zasmluvňování navíc - až na pár výjimek - není jasná přesná podoba budoucnosti
české armády.
Těmi
výjimkami, tedy dotáhnutými nákupy, jsou vesměs jen segmenty, které samy o sobě
nefungují a tvoří jen jeden z mnoha ostrůvků celého moderního systému. A tak
když ministerstvo obrany objednalo tucet nových helikoptér či nákup mobilního
radiolokátoru MADR, jde pouze o první krok, který se musí stát součástí ucelené
a rychle provedené modernizace.
Bez kompletního přezbrojení vrtulníkového letectva, respektive nákupu protiletadlového systému SHORAD, jsou oba zmíněné kontrakty pouze jen neukotveným mezistupněm. Podobným jakým byl třeba v minulosti nákup dělostřeleckého radaru Arthur, jenž naplno funguje pouze s moderním dělostřelectvem (to ale česká armáda stále nemá).
Že ani
jeden z Babišových ministrů obrany (Stropnický, Šlechtová & Metnar) nebyl
schopný využít rekordní doby, kdy resort „patří“ jedné straně a je tak
nejsnazší zavádět mnohaletá strategická řešení, dokládá absence koncepčních
dokumentů a materiálů, jejichž životnost by byla delší než několik měsíců. Řeč
je například o Koncepci výstavby Armády ČR do roku 2030 (KVAČR), jež sice má
představovat pro vojsko jakýsi „fahrplan“, avšak řada jejích důležitých
východisek se rychle stala neplatnými.
Už dnes
je pravděpodobné (pokud nedostane prostor úřednická vláda nebo neproběhnou
předčasné parlamentní volby), že na konci příštího června se hnutí ANO dostane
do pozice toho, kdo české obraně po roce 1993 mohl dát největší otisk (tehdy
překoná KDU-ČSL, která zatím ministerstvu v absolutním součtu šéfovala
nejdéle). Pokud si však odmyslíme nutné nákupy osobních terénních aut,
obrněných kolových vozidel, nových útočných pušek a balistiky, tedy ve všech
případech základní platformy pro fungování jakékoli armády na světě, žádné
zásadní modernizační nasměrování za uplynulých sedm roků nepřišlo.
O úplně
promarněných letech se mluvit nedá. Ovšem v lednu 2014 hnutí ANO nastupovalo na
ministerstvo obrany s obrovským očekáváním, které se doposud nenaplnilo. A s
přihlédnutím k letošní globální situaci se na tom už asi nic nezmění. Babišovi
obranní ministři splnili roli udržovacích manažerů. Česká obranná politika však
v uplynulých letech potřebovala úplně jiný přístup. Odvážnější, razantnější a
promyšlenější.
