Vláda by příznivé fiskální podmínky měla využít ke stabilizaci rozpočtu
Červencová statistika potvrdila, že to Babišovi do státní kasičky pěkně sype.
Rekordní daňová inkasa jsou do jisté míry překvapivá a zdá se jisté, že finanční správa překonala problémy, které s výběrem měla v minulých letech, kdy se přes velké řeči o boji s karuselovými obchody na účtech nic moc zvláštního kromě neoprávněného zadržování vratek DPH nedělo.
Není tedy nijak překvapivé, když se ministr financí bije v prsa a chlubí se opravdu pěknými údaji.
Nepřející oko komentátorovo ale nemůže přehlédnout, že některá čísla ukazují na to, že výsledky vlajkové lodě slavného boje s daňovými úniky vypadají zatím tak trochu jako blamáž. Kontrolní hlášení DPH evidentně generuje jen malý zlomek očekávaného navýšení příjmů. Za sedm měsíců stát vybral na dani z přidané hodnoty na úrovni veřejných rozpočtů, tedy včetně podílu krajů, o 8,2 miliardy korun více než vloni. To je nárůst o 4,3 procenta. Protože růst DPH v principu, pokud se nemění sazby, kopíruje růst celé ekonomiky, jehož tempo momentálně činí zhruba tři procenta, jdou dvě třetiny přírůstku na vrub vývoje ekonomiky a zcela mimo vliv ministerstva financí. Zbývá tak něco přes dvě a půl miliardy na ono zlepšení výběru.
K tomu navíc je třeba uvést, že se letos rozšířil režim reverse charge, tedy přenesená daňová povinnost, která je pro omezování oněch karuselových obchodů zásadní a o niž usilovali i dřívější ministři financí.
Jenže naráželi na nevstřícnost Evropské komise. Babišovi lze určitě přičíst k dobru jeho odhodlání, s nímž změnu postoje komise vyjednával a vyjednal. Zde ten efekt přijít musel. I kdybychom však celé dvouapůlmiliardové navýšení výběru přičetli k dobru kontrolním hlášením, dosáhneme v ročním vyjádření někam nad čtyři miliardy korun. To je sice milé, ale do těch dvanáct miliard, které jako minimální přínos nové administrativní šikany podnikatelů Babiš sliboval, to má daleko.
Když pak odečteme náklady, které má správce daně, jeví se efekt kontrolního hlášení na výběr daní zatím jako bezvýznamný ve srovnání se zátěží, kterou nová byrokracie způsobuje podnikatelům. A potvrzuje se, že daňová kázeň v Česku zdaleka není tak zlá, jak veřejnosti Andrej Babiš tvrdil a tvrdí.
Kritiky kontrolního hlášení tenhle výsledek nepřekvapil. Co však ale překvapilo asi každého, je famózní nárůst inkasa daně z příjmu právnických osob o neuvěřitelných téměř třináct procent. Zde je třeba určitě přiznat plusový bod úředníkům berňáků za jejich kontroly tzv. transferových cen, kdy zahraniční vlastníci českých firem manipulují s cenami vzájemných dodávek tak, aby se zisk realizoval buď v domovské zemi matky, nebo v nějaké daňově přívětivé destinaci.
Z těch více než sedmi miliard přírůstku ale jde za touto chvalitebnou aktivitou jen osm set milionů. Nárůst plateb firem je tak třeba hledat i jinde. Je možné, že firmám rostou zisky i proto, že dosud doznívá krizový útlum investiční aktivity. Staré investice už jsou odepsané a nové se ještě na výši odpisů neprojevily. A zapomenout bychom neměli ani na to, že se firmám stejně jako státu v posledních letech dramaticky zlevnilo financování. Podstatné je, že oba tyto faktory jsou jen dočasné a v příštích letech může být všechno jinak.
Takhle příznivé fiskální klima nebude trvat věčně, a proto je tragickou a navíc v nedlouhé historii opakovanou chybou to, že vláda nevyužívá mimořádné příjmy ke konsolidaci veřejných rozpočtů, ale v tradičním předvolebním rozhazování navyšuje mandatorní výdaje, zvedá počty státních zaměstnanců, utrácí za kdeco, s výjimkou produktivních investic. Zadělává tak příští vládě na slušné rozpočtové potíže. To samozřejmě není jen věc Babiše, ale celé téhle socialistické vlády.
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz
