V Evropě se trochu popletly jazyky
Pravicový liberál Dominique de Villepin se stal francouzským premiérem s programem, který odkládá snížení daní, protože je prý třeba bojovat s nezaměstnaností!!! Nejvážnějším kandidátem na prezidenta je v téže zemi Nicolas Sarkozy, další liberál, jehož programem je stanovení minimální úrovně korporátních daní v Evropě. To Gerhard Schröder raději položí vládu, než by ustoupil od reforem, které sice jen mírně, ale přece jen zpružňují neuvěřitelně kamenný trh práce v Německu. Italská pravicová Liga severu volá místo po reformách po znovuzavedení liry a řešení ekonomických problémů země devalvací a český prezident Klaus to zcela právem označuje za hloupý populismus.
To se nám trochu v té Evropě popletly jazyky. Když se to naposledy stalo v Babylóně, spadla kvůli tomu jedna velká věž. Nepovede tohle zmatení jazyků náhodou k tomu, že se zhroutí jedna velká idea, které se říká eurozóna? Čert ví. Společná měna prochází první velkou zkouškou. Není pochyb o tom, že její zavedení bylo od počátku myšleno jako krok k politické integraci, po němž už není cesty zpět. Po krachu euroústavy tak celkem logicky vyvstává otázka, zda se moře nerozestupuje a návrat k národním měnám není náhodou na pořadu druhé poloviny tohoto desetiletí.
Je jistě pravda, že množství nainvestovaného politického kapitálu značně převyšuje síly okrajových politických seskupení, které by se mohly o takový krok pokusit, ale i zde platí: nikdy neříkej nikdy. Skepse k evropskému projektu není novinkou posledních dnů. Jeden ze čtenářů týdeníku EURO například napsal: „Evropa se zhroutí tak či tak, a to ekonomicky, i kulturně a nepomohou žádná opatření ani socialistů ani liberálů.“ Dle těchto úvah má totiž všechno své limity. „Pouze naivní ekonomové si myslí , že vše může pořád růst, ačkoliv se touto vlastností nevyznačuje žádná entita ve vesmíru, ani samotný vesmír ne,“ tvrdí čtenář.
Argumentace je to silná, ale na takovou skepsi je ještě několik let času. Pád evropské ústavy není možné jednoduše a okamžitě promítnout do současného osudu společné měny. Její vznik totiž nebyl doprovázen pouze politickými motivy, ale také nadějí ekonomů, že povede k ozdravení evropských ekonomik a dá vládám argument pro prosazování nezbytných reforem. Přestože v době rozhodování o euru staré evropské země poměrně dynamicky rostly a jejich obyvatelstvo bylo optimisticky naladěno, tížily je obrovské státní dluhy a nákladné sociální systémy směřovaly nevyhnutně k dlouhodobým deficitům. Státní dluhy byly řešeny mimořádnými operacemi, například prodejem či přeceněním zlatých rezerv centrálních bank a dalšími účetními triky. S podstatou fungování ekonomiky však optické reformy neudělaly vůbec nic.
Naopak zavedení společné měny je časově pozoruhodně shodné s počátkem potíží evropských zemí s hospodářským růstem a nezaměstnaností. Pro řešení problémů však klíčoví politici nenašli a nejspíše ani nehledali společnou řeč. Problém, zda je Evropa se svými značně diferencovanými ekonomickými systémy a s rozhozeným hospodářským cyklem skutečně vhodným prostorem pro zavedení společné měny, zůstává nezodpovězen i dnes. Za šest let fungování eurozóny opravdu mnoho reforem neprošlo. Tou nejvýznamnější bylo zřejmě zcela nedávné rozvolnění Paktu stability, kdy se největší hříšníci dohodli co všechno do rozpočtových deficitů nebudou počítat a nastavili velmi volně pravidla pro trestání těch, kteří se jaksi nevejdou ani pod hodně pružnou laťku.
Co ale dělat teď, když se matka eura Francie vzbouřila proti racionální hospodářské politice a Itálie toho využila k tomu, aby si přiostřila své šídlo, jímž se chce bránit připravovanému řízení pro rozpočtovou nekázeň. Jsou základy společné měny opravdu natolik pevné, aby bez úhony přestály tuto situaci? I když třeba nakonec zvítězí myšlenka, že ratifikace nepopulární ústavy má pokračovat a další referenda nadále zhorší nedobrou politickou situaci uvnitř unie? Lze se domnívat že ano.
Nakonec náklady byly vynaloženy a žádné zisky z případného rozdělení nelze v žádném případě očekávat. Naopak. Prudký růst úroků by brutálně zatočil s veřejnými finacemi právě Itálie a dalších zemí s vysokým státním dluhem.
Nicméně politické rozhodování se zdaleka ne vždy řídí racionální ekonomickou úvahou. A emocí je nyní v evropské politice mnoho. Pro budoucnost společné měny by mohlo být vážným ohrožením například rozhodnutí pro takzvanou vícerychlostní Evropu. Tento pojem by nejspíše znamenal, že část zemí, které nejsou schopné politicky prosadit nezbytné reformy, by pokračovala v politické integraci, a naopak posilovala protekcionistická opatření vůči dalším zemím, nejspíše i z Evropské unie. Pokud by šlo v tomto případě o rozdělení unie na eurozónu a zbytek, nic moc by se nedělo. Dnes je však jasné, že hranice by vedla uprostřed eurozóny, a to by nejspíše opravdu mohlo směřovat k zániku společné měny a jejímu nahrazení něčím, čím by se platilo pouze v tom tvrdém integračním jádru. Jenže vzhledem k potížím těchto ekonomik by tato měna asi nejtvrdší nebyla. A to už by nebyl návrat o deset, ale spíše o šedesát let zpět.
