Pojmenovat frekventovanou tramvajovou zastávku jménem „firmy“ je vskutku geniální marketingový tah. V Praze se to podařilo Švandovu divadlu. Lidé, kteří jezdí některou z linek přes Náměstí Kinských, slyší jméno divadla stále dokola. Otázkou je, kolik pasažérů nakonec do divadla opravdu najde cestu.
Švandovo divadlo na pražském Smíchově lze ještě stále považovat za nové. Přesto se už do kulturní mapy Prahy otisklo natolik, že je možné podrobit analýze úspěšnost či neúspěšnost jeho specifické cesty. Originalita divadla, jež jako jedno z mála pražských scén sídlí na „druhém“ břehu, oddělené od centra Vltavou, spočívá v jeho otevřenosti a šíři záběru. Profiluje se do podoby jakéhosi kulturního domu.
Labyrintem Realistů
Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek a umělecký šéf Michael Lang založili v půli devadesátých let soubor CD 94, který hrál převážně na scéně Divadla v Celetné. Jádro souboru spolu s částí někdejšího osazenstva Činoherního klubu pak tvoří současný herecký soubor Švandova divadla, do nějž celá skupina přešla po vítězství ve výběrovém řízení. Někdejší Švandovo a později Realistické divadlo má na Smíchově letitou tradici, kterou však přerušila několikaletá rekonstrukce po zrušení „Realistů“ a krátké epizodě projektu Labyrint. Leckteré zlé jazyky jsou dodnes ochotny tvrdit, že Labyrint vyhnal z divadla i poslední zbytek jeho věrných diváků. Pravda je spíš taková, že specifická a náročná dramaturgie Labyrintu zřejmě nenašla dostatečnou odezvu kvůli hektické porevoluční době, jednoduše nepřišla v pravý čas. Divadlo pak nějaký čas doslova pustlo a po rekonstrukci se mu dostalo podoby jednoho z nejhezčích divadelních sálů v Praze.
Hrbek s Langem ovšem neměli v téměř zapomenutém divadle příliš na co navazovat a začínali s čistým stolem, což sice na jednu stranu otvíralo mnohé možnosti, ale zároveň je to postavilo před nutnost vyvinout mnohem větší úsilí k získání pozornosti Pražanů, přesycených širokou kulturní nabídkou. Soubor se tedy rozhodl pro širší záběr, zahrnující nejen samotnou divadelní produkci, ale i hostování dalších divadel, koncerty, spolupráci s výtvarníky, pedagogickou činnost či pořádání originálních talkshow ve sklepních prostorách divadla.
„Dům se prostě otevírá veřejnosti, zdaleka ne jen divadelnímu publiku,“ říká marketingová manažerka Švandova divadla Jitka Kadlecová. „To, co se tady děje, skýtá šanci přitáhnout sem i lidi, kteří do samotného divadla a priori nechodí, třeba na koncerty. Je však otázka, jestli je pozitivní zážitek například z koncertu dokáže přimět, aby přišli i na divadelní představení. Zatím nemáme systém, který by byl schopen tohle ověřit.“
Toscaniho kreditka
Ukazuje se, že některé mimodivadelní aktivity pod střechou Švandova divadla jsou schopné přinejmenším vyvolat větší publicitu než samotná tamní divadelní produkce. Talkshow přivedla do divadelního sklepení například zpěvačku Suzanne Vegu či proslulého tvůrce reklamních kampaní Benettonu Oliviera Toscaniho. V letošní sezoně je v rámci tohoto cyklu v plánu například Lou Reed a Václav Havel, Robert Fulghum, Zdeněk Svěrák či Karel Gott. Divadlo dokáže tuhle originální produkci šikovně prodat, mimo jiné třeba zdí ve foyeru, vyzdobenou dárečky, které jednotliví hosté debat divadlu věnovali. Oliviero Toscani například zanechal s humorem sobě vlastním na divadelní zdi svoji kreditní kartu.
Vrátit velký příběh
Stěžejní je však pro divadlo především divadelní produkce. Soubor, který se opírá o kvalitativně vyrovnaný kádr mediálně nijak zvlášť frekventovaných jmen (namátkou Kristýna Frejová, Klára Trojanová, Kamil Halbich, Ivan Řezáč, Martin Sitta či Stanislav Šárský), rozprostírá v letošní sezoně záběr mezi klasické tituly, moderní dramatiku i vlastní autorskou tvorbu. „V době reklamy, jazykových a obrazových zkratek se snažíme divákovi vrátit velký příběh, kouzlo jazyka jako takového a také ho provokovat k přemýšlení,“ píše se v dramaturgickém plánu pro sezonu 2004/2005.
První premiérou sezony byla hra významného belgického dramatika Fernanda Crommelyncka Vášeň jako led aneb myšlenky pana Doma. Hra autora, známého především díky jeho proslulému kusu Velkolepý paroháč, je mrazivou komedií o smrti jednoho muže, který po sobě zanechal ženu, milenku a myšlenku…
Na prosinec se chystá uvedení nespočetněkrát inscenovaného Büchnerova dramatu Vojcek, ve Švandově divadle připravovaného pod názvem Vojcek – der Romantiker. Georg Büchner byl vynikající německý dramatik devatenáctého století, avšak jeho hru Vojcek objevili divadelníci až mnoho let po autorově smrti. Od té doby patří k ikonám moderní dramaturgie a její inscenování bývá prověrkou kvalit souboru. Lednovou premiérou bude Moliérova Škola pro ženy s Ivanem Řezáčem v hlavní roli a na duben příštího roku slibuje divadlo novou původní hru, kterou píše umělecký šéf Michael Lang. Desátého června pak bude premiéra německé autorky Dey Loherové Klářiny vztahy, která je avizována jako důkladná a vtipná sociologická sonda do poměrů jedné mladé ženy ze střední třídy.
Pes Baskervilles
Nabídku Švandova divadla obohacují hostující soubory. Ať už originální loutkoherecká skupina Buchty a loutky, připravující například hru Pes Baskervilles, či nezávislé divadelní seskupení Farma v jeskyni, které chystá do Velkého sálu projekt SCLAVI.
Kromě zmíněných scénických rozhovorů figurují v mimodivadelní dramaturgii například Velvet Tuesdays, pravidelné úterky world music a etno hudby, jazzu či rocku. Pod touto hlavičkou vystoupí Věra Bílá a Kale, Psí vojáci, Ida Kellarová či Vlasta Redl.
V měsíční periodicitě se objeví cyklus klasické hudby Krása dneška, děti s rodiči by měly do divadla přilákat Pohádkové neděle, v jejichž rámci bude u Švandů hostovat například proslavený hradecký soubor Drak.
V rámci přehlídky České divadlo se představí tvorba jedenadvaceti českých profesionálních divadelních souborů.
Chystá se rovněž zařízení, které umožní doplnit jednotlivá představení anglickými titulky. Zajímavý počin však nemá do divadla lákat ani tak turisty, jako spíše komunitu cizinců, kteří v Praze dlouhodobě žijí.
