Prioritou státu by nemělo být jen předplácet si úspěchy na olympijských hrách
Do českého sportu kvůli ekonomické krizi proudí stále méně peněz. Sazka, která ještě před několika lety ze svého zisku posílala sportovním svazům téměř miliardu korun ročně, letos výplaty takřka zastavila. Stále opatrnější jsou s posíláním sponzorských peněz i firmy. A tak jediným, kdo sportovcům stále jakž takž platí, je stát. Jenže málo a na všechny zájemce se nedostane. Však ani není potřeba. Alespoň pokud by se postupovalo dle návrhu viceprezidenta Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala. Ten prosazuje, aby na státní peníze měly nárok jen olympijské sporty. Těch je aktuálně osmatřicet. Další sportovci ať si najdou peníze, kde chtějí. Kejvalův návrh je možné vysvětlit jediným způsobem. Tedy ať stát přispívá jen sportům, které jsou schopny se za jeho finance alespoň částečně odvděčit. Zviditelnit Česko v zahraničí. Není lepší propagace než olympijská medaile, nejlépe zlatá. Pokud by se postupovalo dle takového klíče, je finanční podpora všech 38 olympijských sportů nesmyslná. Třeba fotbal, odbíjená, vodní pólo, mužský basketbal a další již několik let pro Česko olympijskými sporty nejsou. Navíc ani od některých dalších účastníků her žádnou velkou slávu očekávat nelze. Třeba česká výprava lukostřelců připomíná na olympijských hrách spíše zájezd turistů. Pokud by stát skutečně financoval jen takové olympijské sporty, kde je alespoň nějaká šance na úspěch, veřejnou pokladnu by taková podpora příliš nezatížila. Naopak by nějaký ten milionek ušetřila. Pokud tedy dobře chápeme Kejvalův požadavek.
Navíc využít Kejvalova nápadu jen ve sportovní oblasti by byla velká škoda. Přiučit by se měl i ministr financí Eduard Janota. Tomu se za aktuální ekonomické a politické situace nedaří sestavit státní rozpočet s přijatelným schodkem. Pokud ale Janota začne pracovat dle „Kejvalova modelu“ a do rozpočtových kapitol zahrne jen ty oblasti, které jsou Česko schopny proslavit v zahraničí, je po problémech. Namátkou: stát ročně vyplatí na starobní důchody desítky miliard korun. Ale při vší úctě lze jen ztěží očekávat, že důchodci Česko v zahraničí nějak významně proslaví. Škrt. Podobně je tomu i u nezaměstnaných. Škrt. Matky na mateřské dovolené taky žádnou velkou díru do světa neudělají. Škrt. A z Česka bude jedna z mála evropských zemí, která přežije aktuální ekonomickou krizi s výrazně přebytkovým rozpočtem. Janota dostane místo ministra financí i v další vládě a Kejval Nobelovu cenu za ekonomii.
Jenže takový postup je při sestavování rozpočtu nesmyslný. Stejně jako Kejvalův návrh. Mezi olympijskou rodinou chybějí sporty, které jsou mnohdy populárnější, mají širší členskou základnu než jejich olympijská konkurence a jsou úspěšnější i na mezinárodním poli. Třeba florbal s více než padesátitisícovou členskou základnou. Navíc prioritou státu by nemělo být jen předplácet si úspěchy na olympijských hrách, ale přitáhnout ke sportu co největší počet obyvatel. Tuzemskou populaci trápí v posledních letech epidemie obezity a není lepší řešení než tloustnoucí obyvatele nahnat do tělocvičen. Určitě je lepší přispět několika tisícovkami na provoz tělocvičny, bazénu a dalších sportovišť než hradit „tlusťochům“ léčení a pobyt v nemocnici. O prevenci proti drogám a pouliční kriminalitě mládeže ani nemluvě. Taková problematika je ale některým sportovním bafuňářům, kteří se spíše snaží přežít do důchodu ve sportovních svazech dlouhé desítky let, asi hodně vzdálená.
