VIKTOR PONREPO K počátkům české kinematografie patří dvě jména: Jan Kříženecký a Viktor Ponrepo. Zatímco první filmy tvořil, druhý je promítal - zpočátku na venkově, později v Praze. Od roku 1907 ve vlastním kině, které neslo označení „ryze český podnik živých fotografií“.
Do Prahy se Ponrepův biograf dostal až v roce 1901, kdy hostoval v letním divadle na Královských Vinohradech.
VIKTOR PONREPO K počátkům české kinematografie patří dvě jména: Jan Kříženecký a Viktor Ponrepo. Zatímco první filmy tvořil, druhý je promítal - zpočátku na venkově, později v Praze. Od roku 1907 ve vlastním kině, které neslo označení „ryze český podnik živých fotografií“.
Začátky moderní kinematografie jsou spojeny s rokem 1895, kdy bratři Lumiérové v pařížské kavárně Grand café uspořádali první veřejnou projekci svých filmů. Zpráva o senzačním vynálezu se záhy rozkřikla a kinematograf se brzy stal ozdobou řady průmyslových výstav a veletrhů. V roce 1898 se dostal i do Prahy, kde ho na Výstavě architektury a inženýrství představil průkopník českého filmu Jan Kříženecký.
Na šíření kinematografu se následně podílela řada dnes už zapomenutých nadšenců, kteří si pořídili potřebné vybavení a putovali s ním od města k městu. Hrálo se všude - v hostincích, v hotelích, v zahradních restauracích i divadlech. Pouze k založení stálého kina se z obavy o nedostatek diváků dlouho nikdo neměl. Prvním odvážlivcem se stal až roku 1907 pražský iluzionista a eskamotér Viktor Ponrepo.
ZE ŠLAMBORA PONREPO Narodil se roku 1858 v pražské Michalské ulici jako Dismas Šlambor. Na přání otce se vyučil pozlacovačem, jeho velkou vášní však byly kouzelnické triky. Dva a půl roku pracoval v otcově dílně, ale na zdokonalování v kouzlení nezapomínal. Roku 1881 získal od uznávaného eskamotéra Heinricha Guttwalda doporučení k veřejné produkci a po získání otcova souhlasu si ihned podal žádost na c. a k. místodržitelství. Povolení brzy obdržel a jako „salonní magik“ začal objíždět česká města a vesnice. Záhy však zjistil, že jméno Dismas Šlambor se k jeho eskamotérské produkci příliš nehodí. Marně přemýšlel, jak tuto věc napravit a nakonec se rozhodl, že volbu uměleckého pseudonymu svěří náhodě. Po úspěšném představení v obci Čihadla u Lysé nad Labem se vydal k nedalekému zámečku, který ho svou malebností okouzlil. Když se pak dozvěděl, že se toto místo jmenuje Bon Repos, což ve francouzštině znamená Dobrý odpočinek, rozhodl se říkat si Ponrepo. Jméno Dismas ještě změnil na lépe znějící Viktor a legendární pseudonym byl na světě. KOUZELNÉ DIVADLO Ponrepova sláva se rychle šířila. Kdekoliv se objevila vývěska oznamující jeho příchod, znamenalo to pro tamní obyvatele velké pozdvižení. Své produkce totiž neustále zdokonaloval a pozornost přitahoval i poutavým vypravováním o Praze, v níž většina jeho posluchačů nikdy nebyla. Brzy přestal po městech a venkově jezdit pouze s kufrem, pořídil si vůz, kočího a dokonce vlastního sluhu. Svůj podnik nazval honosně: „Ponrepovo kouzelné divadlo s původními zjevy duchů a strašidel“. Úspěch programu ho přiměl k tomu, aby si vyřídil povolení k produkci také pro Prahu. Plakáty záhy zvaly obecenstvo do Ústřední síně na Královských Vinohradech a poté i do velkého sálu Konviktu v Bartolomějské ulici. Tehdejší předpisy však byly neúprosné a oblíbený eskamotér se musel po vypršení lhůty opět vrátit na venkov. Doba se však změnila. Mnoho lidí z celého mocnářství navštívilo v roce 1891 Jubilejní výstavu v Praze, kde byly publiku předvedeny nové vynálezy - fonograf (předchůdce gramofonu) a také kinematograf, neboli přístroj na „oživlé fotografie“. Obliba kouzelnictví proto začala rychle klesat a u diváků už neměl úspěch ani Ponrepův mistrovský kousek, při němž si trhal hlavu a opět si ji nasazoval. KOČOVNÝ KINEMATOGRAF Když už nezabíraly losy, rozdávané ke každé prodané vstupence zdarma, rozhodl se Ponrepo divadlo zmodernizovat. Koupil nejprve Edisonův fonograf, ale záhy zjistil, že ani s ním nemůže nástupu kinematografu dlouho konkurovat. Zakoupil tedy postarší projektor, několik filmů a dal se do promítání. Změnil název svého podniku na „Divadlo živých fotografií“ a stal se tak majitelem jednoho z prvních putovních kin u nás. Cestoval po Čechách a po Moravě, zavítal i do Slezska a Haliče, pro Prahu však povolení neměl. V hlavním městě mohlo v té době provozovat kinematograf pouze divadlo Varieté, Ponrepo to tedy vyřešil po svém a promítal alespoň na pražské periferii. Dočkal se až v srpnu 1901, kdy získal na čtrnáct dní povolení k produkci „živých fotografií“ v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech. Šance se chopil znamenitě, předvedl filmy Příjezd vlaku, Trh v Neapoli, Zoologická zahrada ve Vídni či Souboj dam amerických. Zdaleka největší pozornost však vzbudily snímky z búrské války. Češi totiž jako příslušníci malého národa instinktivně fandili statečně bojujícím Búrům a bylo jim jedno, na čí straně je právo. Také díky tomuto úspěchu se Ponrepovi podařilo roku 1905 založit na Smíchově první letní kino v Praze. Ani tehdy však nebyl úplně spokojen, jeho snem bylo zakotvit v metropoli natrvalo. PONREPO SE KLANÍ Přání se mu splnilo o dva roky později. V roce 1907 dokázal přesvědčit pražské úřady a na policejním ředitelství si zažádal o povolení k zřízení stálého kina. Vhodné místo pro biograf si vyhlédl v novém secesním domě, který vyrostl na místě hostince U modré štiky ve staroměstské Karlově ulici. V minulosti se zde marně pokoušel o úspěch Sýkorův šantán, Ponrepo si však věřil. Ihned po obdržení kýženého úředního souhlasu dal natisknout letáky, kterými zval do Divadla živých fotografií - Ponrepova biografu, kde slíbil přinášet každý týden nový program přírodních i hraných snímků z celého světa. Ve svém podniku chtěl vytvořit takřka rodinnou atmosféru, návštěvníky vítal uctivou poklonou, osobně je uváděl na místo a po skončení projekce se s nimi loučil. Protože však postupně návštěvníků přibývalo a nebylo možné se každému věnovat, nechal si Ponrepo natočit krátkou znělku, ve které se v dlouhém kabátě divákům ukláněl. Filmy, které jeho biograf promítal, byly samozřejmě němé. O svérázný slovní doprovod se proto staral Ponrepův bratr Jan, který na způsob vykladačů kramářských písní komentoval děj na plátně a vytvářel také nejrůznější zvukové efekty. S těmito doplňky pak mohli diváci vidět například filmy Niagarské vodopády, Jízda Nebraskou, Ukradené dítě, Sbohem živote mládenecký či Moric kojnou. V Praze brzy vzniklo mnoho dalších kin, často větších a komfortnějších. Pro neopakovatelnou atmosféru si však Ponrepův biograf diváky udržel i po skončení první světové války. Následnou hospodářskou krizi nepřežila řada podobných podniků, Ponrepo však zůstal biografu věrný až do své smrti v roce 1926. Jeho jméno je milovníkům filmu známé dodnes a nese jej také současné kino v Bartolomějské ulici, v místech, kde Viktor Ponrepo kdysi dávno předváděl svá eskamotérská čísla. VIKTOR PONREPO (1858-1926)**
Průkopník české kinematografie Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor, se narodil 6. (podle některých pramenů též 16.) června 1858 v Praze. Vyučil se pozlacovačem, již od mládí se však zajímal o kouzelnictví a kouzelnické triky. Roku 1881 získal vysvědčení z umění eskamotáže a zažádal si o povolení k produkci. Stal se profesionálním kouzelníkem a začal si říkat Viktor Ponrepo.
Léta jezdil po českých městech a vesnicích se svým „kouzelným divadlem“ a stal se velmi oblíbeným. Nástup kinematografie však jeho podnikání citelně zasáhl, musel proto radikálně změnit program. Na přelomu století tak již publiku nenabízel rozmanité triky, ale krátké němé filmy. V roce 1901 se poprvé dostal do Prahy, o čtyři roky později zde založil ve smíchovské restauraci Klamovka první pražské kino pod širým nebem a roku 1907 v Karlově ulici první stálé kino u nás.
V podnikání spolupracoval také s bratrem Janem, který se staral o ozvučení filmů, a se svou manželkou Karličkou, která seděla v pokladně. Projekce stála tehdy dvacet až šedesát halířů a probíhala denně kromě pátku, kdy měli majitel i zaměstnanci volno.
Viktor Ponrepo vedl biograf i v době války a hospodářské krize. Věřil, že českým kinům nastanou lepší časy, těch se však již nedožil. Zemřel 4. prosince 1926, když ho ranila mrtvice. Jeho jméno dnes nese komorní kino v Bartolomějské ulici a také planetka 7332, objevená hvězdárnou na Kleti v roce 1986.
Prameny: Hobulet - Noviny Městské části Praha 7; Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918; Lidové noviny
Původní podoba Ponrepova biografu v pražské Bartolomějské ulici.
Ponrepův inzerát v dobovém tisku
