Kdyby se někdo rozhodl psát nějaké Staré pověsti privatizační, tak příběh Ostravsko-karvinských dolů by v nich nemohl chybět. Oběť divoké a incestní privatizace dolů vynesla privatizátorům zhruba deset miliard korun, které jim zaplatil miliardář Zdeněk Bakala. Ten pak během pár let dokázal vyvést z firmy částku odhadovanou na nějakých šedesát miliard korun, a ještě mu zbylo čtyřicet tisíc hornických bytů.
Před soudem je nyní, čtvrt století poté, co byly OKD zařazeny do kuponové privatizace, už jen případ doprodeje minoritního státního podílu z roku 2004, z nějž stát získal částku 4,1 miliardy korun. To tak zhruba odpovídá nákladům, které bude muset vynaložit na rekultivaci nyní krachující firmy.
Před soudem sedí jen úředníci, kteří tehdy transakci zúřadovali, a znalec, který spočítal cenu. Všichni evidentně postupovali podle zadání, které od někoho dostali, a tak se zraky veřejnosti pár týdnů před volbami upírají na premiéra, čerstvého expředsedu ČSSD a dávného ministra financí, který byl v roce 2004 za privatizaci odpovědný.
Bohuslav Sobotka není v jednoduché situaci. Každému, kdo případ sleduje, je jasné, že ta transakce byla prostě levá. I to, že skutečným hybatelem vládních rozhodnutí byl tehdy Stanislav Gross (pro příštího premiéra Babiše ještě nedávno nadějný politik a osobní přítel). Sobotkovi ani mrtvému Grossovi žádný trestný čin asi nebude možné přišít. Že je však ČSSD až po uši namočená v téhle privatizační historii od jejího samého počátku, je zcela nepopiratelné.
Kdy stát prohrál
Bohuslav Sobotka se nyní odkazuje k událostem z roku 1996, kdy Fond národního majetku (FNM) přišel o majoritu, kterou v té době držel. A na této argumentaci je jistě leccos logického. Kdyby nedošlo k těm dvěma krokům, které ve finále snížily podíl státu v OKD na 46 procent, nemohla nájezdnická parta Viktora Koláčka doly ukrást a pak znehodnotit celý zbylý státní podíl. Jenže tak jednoduše z toho ČSSD vyklouznout nemůže. Tehdejší vláda Václava Klause skutečně nechala snížit v OKD základní jmění o tři a půl miliardy a tuto částku měly doly použít do likvidačního fondu jako rezervu na budoucí rekultivace.
Prodej OKD: Státu doly, věřitelům almužnu
FNM pak držel těch 45,88 procenta akcií. Jenže dalších pět procent bylo ve státním Restitučním investičním fondu (RIF) a tři procenta ve vlastnictví obcí. Zde je nutné připomenout, že vláda Václava Klause z roku 1996 byla vládou menšinovou, existující jen díky po volbách dohodnuté toleranci Zemanem vedené ČSSD. Je to důležité pro pochopení následujícího vývoje, kdy v první polovině roku 1997 zjistil Fond národního majetku vedený Romanem Češkou, že firma Eurobrokers skupuje pro neznámého klienta na trhu akcie OKD od kuponových akcionářů a má již třicetiprocentní podíl.
Ve stejné době probíhal podobný příběh v Mostecké uhelné společnosti. Češka vystoupil tenkrát veřejně s oznámením, že kdosi usiluje o ovládnutí těžebních firem v Česku a že se tak zřejmě děje za peníze vysávané ze samotných dolů. Podal trestní oznámení a začal podnikat kroky k obnovení majority státu tím, že se pokoušel odkoupit podíly obcí. Okamžitě vzplanula v Poslanecké sněmovně bitva o Fond národního majetku a většina, kterou drží ČSSD a komunisté, Češku na jaře 1998 odvolává z funkce.
Ještě před Češkovým odchodem však obce prodaly většinu svých podílů a objevily se informace, že oním tajemným hráčem v pozadí je ostravský podnikatel Stanislav Pros, což se později ukázalo jako nepřesné. Pros byl od počátku jen prostředníkem.
Sobotka hájil privatizaci OKD: Soudit mají toho, kdo z firmy vytahal peníze
Především však proběhla pozoruhodná transakce, o níž se moc nemluví, a která přitom byla klíčová. Restituční investiční fond prodal svůj pětiprocentní balík akcií OKD Investiční a poštovní bance (IPB). RIF byl původně založen pro vypořádání restitučních nároků, které nebylo možné uspokojit materiálně. Šla do něj tři procenta akcií z každé privatizované firmy a jeho správa byla svěřena správcovské společnosti PIAS, kterou vlastnila právě IPB. Generálním ředitelem IPB byl v té době Jiří Tesař, člen ČSSD a autor jejího ekonomického programu. Členem představenstva byl pak Jan Klacek, v letech 1996 až 1998 místopředseda stínové vlády ČSSD.
IPB samozřejmě nebyla socanskou bankou. Zájmy ODS tam velmi efektivně zastupoval Tesařův náměstek Libor Procházka. Obě partaje si tak v IPB do značné míry dělily vliv na ekonomiku a je evidentní, že hornictví patřilo ČSSD a přinejmenším někteří její vrcholní politici měli dostatek informací o tom, co se skutečně s OKD děje. Na rozdíl od nešťastného vedení FNM.
Na nákup bez koruny
IPB pak hrála klíčovou roli při dokončení privatizačního incestu. Když OKD ovládl Pros, tak se takřka okamžitě na scéně objevili bývalí manažeři OKD Petr Otava, Viktor Koláček a Jan Przybyla. Jejich společnost K. O. P. vlastnila podíly v Českomoravských dolech, Metalimexu a Sokolovské uhelné. Postupují v dohodě s Prosem, který zakládá společnost Karbon Invest, s níž všichni společně provedli copperfieldovské finanční kouzlo.
OKD si nejprve půjčily dvě a půl miliardy korun od IPB. Během jediné středy 14. října 1998 pak OKD od zmíněných tří manažerů kupuje majetek jejich K. O. P. za 3,9 miliardy, K. O. P. posílá 2,4 miliardy Karbon Investu, Karbon Invest tuto částku posílá Stanislavu Prosovi a získává za ni majoritní podíl v OKD. Následně K. O. P. posílá zbylých 1,5 miliardy na účet neznámé kyperské společnosti Lagur vlastněné Stanislavem Prosem, od níž kupuje společnost Karbon Invest, kterou tam Pros zaparkoval. Manažeři tak získali majoritní podíl v OKD včetně majetku své K. O. P. bez vynaložení jediné vlastní koruny. Na nejbližší valné hromadě se jedním z ředitelů a členem představenstva stává Vladislav Schrom, úřadující místopředseda ČSSD.
Prostě indicií, že divoká privatizace OKD za peníze OKD se odehrála za přímé asistence politiků ČSSD, je víc než dost. V té době bylo nepochybně v silách orgánů činných v trestním řízení tuto privatizaci řešit. Ale na ministerstvu vnitra seděl nejprve Václav Grulich a po něm již zmíněný a nadějný Standa Gross.
Policejní šetření se skutečně spustilo, ale rychle zchladlo a spis ležel hluboko ve skříni. Jen v okamžicích, kdy se trojice ostravských uhlobaronů pokusila zasáhnout do zcela jinak naplánovaného průběhu privatizace státního podílu v Sokolovské uhelné, byli Koláček, Otava i Przybyla zadrženi policií za asistence televizních kamer a obviněni z trestného činu zneužití informací v obchodním styku. Což celkem přesně naplňuje obsah transakcí provedených na konci roku 1998. Obvinění měli způsobit společnosti Českomoravské doly škodu za více než dvě miliardy korun. Toto zatčení proběhlo nicméně v listopadu 2003. Soud se táhl do roku 2009 a tenkrát už bývalé uhlobarony osvobodil.
Základem pro jeho rozhodnutí bylo stanovisko firmy, která tvrdila, že jí žádná škoda nevznikla. Trestní stíhání oněch tří pánů nijak nevadilo vládě Vladimíra Špidly, aby hned na přelomu roku 2003 a 2004 s nimi začala jednat o prodeji zbytkového státního podílu ve výši necelých 46 procent. Tato pozoruhodná vstřícnost byla v té době zákulisními pozorovateli dávána do souvislosti s tím, že Karbon Invest z privatizace Sokolovské uhelné okamžitě po zásahu policie vycouval.
Poslední leč
A právě zde začíná příběh, jímž se zabývá probíhající soud a od něhož si Andrej Babiš sliboval pěkné předvolební zostuzení premiéra Sobotky, který byl jako ministr financí v tehdejší vládě za privatizace zodpovědný. Byl právě v Kristových letech a vyznačoval se tím, že poslouchal šéfa, kterým v ČSSD v té době bezpochyby byl Stanislav Gross. Jeho úkolem bylo prodej zúřadovat, což se mu nakonec podařilo, byť ne na první dobrou. Vyjednávání bylo od počátku exkluzivní a jiní zájemci z něj byli vyloučeni.
A bylo to trochu handrkování jako na arabském trhu. Karbon Invest nabídl nejprve pouze miliardu korun, což vyvolalo na trhu rozruch. Finančníkům bylo jasné, že hodnota podílu je mnohem vyšší. První se ozvala Penta. Oslovila v polovině března vládu s výzvou, aby vypsala veřejnou soutěž, a nabídla minimálně 1,8 miliardy korun. Karbon Invest kontroval a nabídl dvě a čtvrt miliardy. Ohodnocení, které si nechala udělat vláda napoprvé, vycházelo na dvě miliardy korun. Penta vzápětí zvýšila nabídku na 3,1 miliardy, ale vláda její iniciativu ignorovala a schválila prodej Karbon Investu za zmíněných 2,25 miliardy.
Stačilo pár týdnů a usnesení vlády o prodeji zastavil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) z důvodu, že cena je nedostatečná a prodej podílu by znamenal nepovolenou podporu firmě v rozporu s pravidly EU, do níž Česko tehdy právě vstupovalo. Již před rozhodováním vlády o tomto riziku informovala Sobotku právní kancelář Allen & Overy, která na prodeji spolupracovala s Fondem národního majetku. Podle ÚOHS cena měla činit nejméně tři a půl miliardy. Karbon Invest byl však ochoten zaplatit maximálně o sto milionů méně, což nakonec ÚOHS vládě odkýval jako dostatečnou částku.
V tom okamžiku opět do hry vstoupila Penta a svou nabídku navýšila na čtyři miliardy korun. Karbon Invest pak Pentu přehodil a za 4,1 miliardy korun v září získal minoritní podíl státu. Z uvedené licitace je zjevné, že znalecký posudek pro vládu byl od začátku pouze alibi při prodeji, a pokud by vypsala soutěž, získala by nepochybně vyšší cenu. Přitom právě na způsobu ocenění a jeho nedostatcích se točí probíhající soudní řízení. Posudek znalce Douchy totiž vynechal z ocenění řadu aktiv, zejména nemovitosti. Nikoli však bytový fond.
Závazek prodeje bytů nájemníkům se ukázal jako nevymahatelný. (Foto ČTK)
Ten byl v ocenění zahrnut, ale zároveň předurčen bodem smlouvy, který zavazoval Karbon Invest přiznat nájemníkům podnikových bytů předkupní právo s cenou čtyřicet tisíc korun za byt. A těch bytů bylo čtyřicet tisíc. Tento závazek se poté, co ho nový majitel dolů Zdeněk Bakala použil místo toaletního papíru, ukázal jako nevymahatelný.
Pokud si uvědomíme, že průměrná cena panelákového bytu v Ostravě se v té době pohybovala ve stovkách tisíc korun, je jasné, proč i po započtení rizika, že to s těmi byty neklapne, byl o státní podíl v OKD takový zájem, jaký byl. Kdo přišel s konstrukcí, jak prakticky vymazat z ohodnocení tržní cenu podnikových bytů, a čím byl motivován, se už asi nedozvíme.
Co ale víme, že od počátku vyjednávání Karbon Investu s vládou o prodeji minoritního podílu byl Zdeněk Bakala spolu s Peterem Kadasem skutečným a dobře utajovaným vlastníkem dolů prostřednictvím společnosti Charles Capital, která se k vlastnictví přihlásila až v listopadu 2004. Ale zveřejněné dokumenty, v nichž Bakala odsouhlasuje postup Karbon Investu ve vyjednávání se státem, dokladují jasně, kdo vlastně minoritní balík kupoval.
Že to nevěděla prodávající vláda, je sice možné, ale byl by to projev značné naivity. Stejný jako to, že si ve smlouvách neošetřila s ohledem na podceněné byty prodej celého OKD do třetích rukou. Bakala pro sebe výhodnou smlouvu využil do posledního desetníku. Byty vytáhl z OKD a dal jim zhruba čtyřicetimiliardovou hodnotu. Důlní podnik zatížil dluhy a vyraboval vlastní kapitál v rozsahu desítek miliard korun, což zásadně přispělo v okamžiku poklesu cen uhlí ke krachu firmy. To je ale už na jiné vyprávění a jiný soud.
Co je ale zřejmé, je skutečnost, že příběh privatizace OKD je těsně spjat se selháváním vysokých politiků ČSSD od dávné do celkem nedávné minulosti bez ohledu na to, jak se to vše nakonec bude jevit soudu.
