Pár dobrých rad, jak přežít první výlet do třetího světa O ostrově Bali vám cestovní kanceláře řeknou pouze to nejlepší. Jenže čemu se vyhnout, na co si dát pozor a proč nevěřit sloganům o ráji na zemi, už z agentů nedostanete. Po půl roce stráveném v Indonésii a z velké části právě na Bali může autor těchto řádků dát dvě základní rady. Zaprvé – vykašlete se na cestovní kancelář, zadruhé – připravte si velkou dávku trpělivosti.
Jděte do toho
Bali nabízí dvě základní možnosti. Buď bodnete prstem do katalogu, zaplatíte vysoké tisíce a skončíte v resortu u bazénu a u moře. Nic proti, ale úplně stejnou dovolenou zažijete klidně v Itálii nebo Španělsku a bude vás to stát polovinu. Další možností je najít letenky, vyřídit si očkování, zabalit šortky a spolehnout se sám na sebe. A není to tak těžké, jak se může zdát.
Na Bali se domluvíte skoro všude anglicky. Místní vám budou nabízet pomoc, i když ji nechcete, a velmi často to také otevřeně nebo skrytě zinkasují.
Třeba od majitele hotelu, kam vás dovedou, a tomu to zase zaplatíte vy vyšší cenou ubytování. Buďte ale klidní, pořád to nestojí tolik co od české cestovky.
Nevýhodou tohoto systému je, že pořád musíte dokola někoho odmítat a poslouchat pokřikování všemožných nabízečů čehokoli. Výhoda tkví naopak v tom, že nikdy nezůstanete na holičkách.
Z tohoto základního exkurzu se odvíjí na Bali vše. Ubytování si tak nemusíte hledat dopředu, pokud vysloveně nelpíte na konkrétním místě. Ptejte se místních, půjčte si skútr, objeďte pár lokalit. Pokud možno se vyhněte místu, které se jmenuje Kuta. Je to letovisko blízko letiště, kde je plno barů, diskoték, v noci je na ulicích i pár prostitutek, chmatáků a prodejců marihuany, za jejíž držení tu můžete dostat doživotí. Zábava a párty jsou v Kutě fajn, protože jinde se k alkoholu tak snadno nedostanete, na odpočinek to místo ale moc není. Kudy kam
V Kutě začíná velká dlouhá pláž, která vede až do míst, kde už je život příjemnější. Jmenují se Legian a Seminyak, případně Canggu. Vlastně jsou to vesnice, ale tahle část Bali je tak přelidněná, že rozdíl mezi vesnicemi neexistuje. Pokud si však myslíte, že si tu hezky zaplavete v moři, tak je to omyl. Vlny jsou na většině míst ostrova tak velké, že vám znemožní cokoli dělat.
Bali je rájem surfařů a potápěčů.
Nicméně všichni, kdo jdou do moře, se musejí připravit na silné a nebezpečné proudy.
Na ubytování existují vhodné i vzdálenější destinace od letiště v Denpasaru.
Ale tam se hned nedostanete.
Přejděme tedy k dalšímu specifiku ostrova a to je doprava.
Pokud si někdo myslí, že jsou v Praze zácpy, neřídil na Bali. Řada lidí si půjčuje auto z půjčovny, smysluplnější je ale motorka. Na den stojí skútr kolem stokoruny a dostat se na něm dá všude. Nicméně počítejte s průměrem třiceti kilometrů za hodinu (autem to není o moc lepší) a vyčerpáním. Na Bali totiž nenajdete značky, které by vás vedly křižovatkami od města k městu. Nikdy ani nevíte, kolik zbývá kilometrů, a místní nemají odhad, takže jich se raději neptejte.
Jezdí se tu vlevo, což je asi jediné pravidlo, které platí. Předjíždí se ze všech stran, jezdí se po chodníku, kličkuje, otáčí do protisměru, projíždí se semafory a tak vůbec. Po chvíli na to přijdete a je to docela zážitek. Ačkoli na první pohled to vypadá nebezpečně, ve skutečnosti to tak hrozné není. Hlavním doporučením je: trubte. Troubení neznamená totéž co u nás, tedy „vypadni, idiote“, ale zdvořilé: „Promiňte prosím, já jsem tady v protisměru a vezu slepici, dávejte si na mě pozor“.
Nejpohodlnějším prostředkem pro cestování s batohem jsou turistické dodávky. Lákadla na ně najdete všude u hotelů a v letoviscích, jezdí několikrát denně, vyzvednou vás u hotelu a seznámíte se s ostatními turisty. Levnější variantou je bemo. Zelená dodávka, kterou jezdí místní. Nemá jízdní řád ani nic podobného. Zastavuje se máváním na ulici a ostatní, jako cílová destinace a cena, se řeší dohodou.
Místy, kde je dále dobré být, jsou Ubud, bohémské město uprostřed východní části ostrova, nebo Amed, klidné místo pod sopkami na severovýchodě.
Nedělejte tam výlety, doprava je složitá (odpoledne hromadné prostředky už nejezdí). Sbalte batoh, odjeďte tam na pár dní a objevujte na motorce okolí. Kromě přírody je na něm příjemné, že nejsou všude na zemi haldy odpadků. Něco jako odpadkové koše se tu totiž moc nenosí a problém řeší jen ti pořádkumilovnější večerním zapalováním „ohýnků“.
Co neminout
Zatímco oblast kolem Kuty znamená surf, bary, pláže a jídlo, Ubud nabízí umění, chrámy, památky v okolí a opičí les. Pak je tu ještě Padang Bai. Přístavní vesnice na východě, kde je česká restaurace s bramboráky a také řada základen pro potápěče včetně jedné opět české. Potápět a šnorchlovat se dá už velmi blízko Padang Bai a tenhle zážitek patří opravdu k nejsilnějším. Z Padang Bai se také pravidelně jezdí na ostrůvky Gili, malá tropická rajská místa, kde není automobilová doprava, sladká voda a třeba ani policejní stanice.
K zážitkům patří i ceremoniály a tradiční tance v chrámech Ubudu. Když budete mít štěstí, uvidíte chlapa chodit bosýma nohama po žhavém popelu. Chrámů a chrámků je na hinduistickém Bali nespočet. Budou vás bavit, ale za pár dní zjistíte, že jsou opravdu všude a jsou jeden jako druhý. Skutečně velkých posvátných míst je na ostrově jen několik. Hledejte je pod sopkami, třeba komplex Besakih.
Tohle místo zmiňuji záměrně, snoubí se v něm totiž hned dvě důležité věci. Jednak krásné hornaté okolí (jak skvělé je se projíždět na motorce) a jednak vrchol „obchodních praktik“ místních. Ano, někdy to člověku až zkazí náladu. Třeba přijíždíte ke chrámu a vidíte šipku s nápisem Besakih.
Jenže abyste do chrámu dojeli, musíte jet úplně na opačnou stranu, než cedule ukazuje. Zavede vás totiž na placené parkoviště umístěné daleko od chrámu. Přímo pod ním je ještě jedno, a to zadarmo, šipka k němu ale nevede. U pokladny se pak dozvíte, že potřebujete průvodce. Odmítněte ho, není nutný. Vezměte si s sebou dlouhý oděv, nejlépe šátek jménem sarong. Bez zakrytých nohou (někdy i ramen a někdy i během menstruace) totiž do chrámu nesmíte. Místní to řeší tak, že sarongy draho půjčují a ještě dráž u chrámů prodávají. Uvnitř Besakihu za vámi pak budou chodit „průvodci“, kteří vás zavedou na místo, kam se prý jinak jít nedá. Nemluví pravdu, dá se.
Praktiky místních nemá smysl dál rozebírat.
Smlouvejte o ceny, nevěřte jim, ptejte se více lidí, odmítejte nabídky „pomoci“, pokud si dokážete poradit sami. A hlavně. Mějte dobrou náladu, všechno je to tak trochu hra a s Balijci je často legrace. Vždyť je to ostrov bohů.
Troubení neznamená totéž co u nás, tedy „vypadni, idiote“, ale zdvořilé: „Promiňte prosím, já jsem tady v protisměru a vezu slepici, dávejte si na mě pozor.“
O autorovi| Petr Weikert, weikert@mf.cz
