Menu Zavřít

Balíček na klimatickou cestu

19. 12. 2008
Autor: Euro.cz

Svět má řešit zlomovou smlouvu o redukci emisí a Česko je evropským lídrem příprav

Evropským parlamentem právě schválený energeticko-klimatický balíček je základním nástrojem ke zredukování nejméně dvaceti procent evropských emisí skleníkových plynů do roku 2020. A také k výrobě dvaceti procent potřebné elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Nutnost podobných kroků si už naplno uvědomují i Spojené státy americké a další velké ekonomiky včetně Číny. Žádný region však dosud nedospěl k natolik konkrétnímu závazku jako Evropa.
Evropská unie však už nemůže být v této oblasti osamoceným hráčem. Pokud se jí nepodaří vlastním příkladem strhnout ke klimatickému programu většinu světa, globální efekt veškerého snažení bude nedostatečný. A pokusy zastavit přírůstek průměrné teploty na dvou stupních Celsia se nezdaří. Pak by mohly v částech světa nastat nevratné změny, které by vyvolaly stěhování národů a velké civilizační střety. Nová smlouva, mnohem dokonalejší a složitější, než je Kjótský protokol, by měla vzejít z celosvětového summitu koncem roku 2009 v Kodani. Česká klimatická diplomacie by k tomu měla po celý půlrok našeho předsednictví EU vytvářet mezinárodní předpoklady.

Ve vlastní pasti

Vedle diplomatického úspěchu v této oblasti však Česku hrozí i mezinárodní ostuda. Vláda už podruhé odložila návrh svého místopředsedy Martina Bursíka stáhnout žalobu na Evropskou komisi kvůli jejímu rozhodnutí snížit Česku přemrštěný požadavek na počet povolenek pro obchodování s emisemi. „Je naprosto absurdní žalovat komisi, že nám seškrtala nadhodnocený alokační plán na základě férového přístupu, uplatňovaného vůči všem členským státům,“ argumentuje Bursík. Pokud se předsedající země, která má za úkol jednat s dalšími partnery o redukci emisí oxidu uhličitého, bude sama u soudu handrkovat s komisí o zvýšení vlastních emisí, nemůže to dopadnout dobře ani pro Česko, ani pro unii. Bursík je navíc od počátku sporu přesvědčen, že české podniky budou s to pokrýt své potřeby z redukované alokace povolenek. Sledovaná zařízení v České republice v roce 2005 vypouštěla 82,5 a o rok později 83,5 milionu tun emisí. Pokud se limit povolenek na vypouštění emisí pro období 2008 až 2012 zvýšil o čtyři miliony tun ročně, neměly by mít české podniky s povolenkami větší problém.
Zejména když jim vychází vstříc velký kompromis, k němuž francouzské předsednictví přistoupilo pod tlakem „mladých“ členských zemí se zastaralými technologiemi na výrobu elektřiny z fosilních zdrojů. S pomocí Německa si prosadily pokračování v rozdávání povolenek místo plánovaných aukcí. Přestože se Česko nikdy nepřipojilo k pochybné východoevropské Koalici přátel uhlí, v níž dominovali Poláci, premiér Mirek Topolánek a jeho náměstek Alexandr Vondra požadavek oslabit sytém aukcí na zasedání Rady Evropy podpořili.

Vyprázdněný balíček

Premiér přijel z Bruselu s přesvědčením, že tím Česku zachránil miliony eur. Ve skutečnosti ony miliony nasypal do kapsy akcionářů skupiny ČEZ a dalších velkých znečišťovatelů. Ještě že i stát je akcionářem společnosti ČEZ. Rozhodně však z tohoto výnosu nepůjdou prostředky do grantů na zateplování domů českých občanů, jak se předpokládalo. Nevládní organizace si nechaly zpracovat studii, dle níž třetina výnosu z aukcí věnovaná na zateplení domů by každý rok pomohla ušetřit českým rodinám čtrnáct miliard korun. Snížila by se tím energetická náročnost natolik, že by se ušetřil šestinásobek elektřiny, který by se získal prolomením ekologického limitu těžby v severních Čechách. Získanými prostředky by se mohl též naplňovat adaptační fond, který má sloužit rozvojovým zemím k nápravě škod způsobovaných klimatickou změnou.
Kampaň vedená u nás proti aukcím argumentovala tím, že aukce jako nástroj distribuce emisních povolenek je neověřená a způsobí nekonkurenceschopnost průmyslových odvětví včetně energetiky. A způsobí zvýšení cen elektřiny. Jan Pravda ze společnosti Pravda Capital je přesvědčen, že obě tato stanoviska hraničí s tmářstvím a nejsou přijatelná ani v profesní, ani v lidské rovině. Argumenty dle něho odvádějí pozornost od jádra problému. Tím je, že se dosud nepodařilo do systému zapojit mnoho velkých světových ekonomik, což může na trhu vyvolat napětí. U cementáren, chemiček či papíren, kde mohou nastat konkurenční problémy. Nikoli však u elektřiny, na jejíž distribuci je přirozený monopol. Pravda upozorňuje, že elektrárenské společnosti již léta přičítají náklady na povolenky k ceně uhlí, přestože je dostávají zadarmo. Aukce by naopak tento nezasloužený zisk eliminovaly.
Komisař pro životní prostředí Stavros Dimas je přesvědčen, že do roku 2013 je ještě dost času, aby se podařilo aukce povolenek oživit. Tuto víru s ním sdílí i Bursík. Současný právní stav je, že elektrárna musí první rok prodat v aukcích 30 procent povolenek, 70 procent obdrží zdarma. Poslední rok zúčtovacího období se budou u energetických provozů prodávat v aukcích povinně všechny povolenky. Členským zemím však nic nebrání, aby aukce zahájily už od prvního ročníku.

FIN25

Pytel na odpadky

Balíček propojil v týž čas dva summity – zasedání Rady Evropy v Bruselu s klimatickou konferencí v Poznani. Schválení balíčku radou bylo povzbuzením pro poznaňská jednání, která připravovala zázemí pro klíčový programový summit Organizace spojených národů (OSN) v Kodani v příštím roce.
Ambicí Poznaně mimo jiné bylo oživit tolik potřebný adaptační fond. O podporu nouze nebyla. Nebylo však ani to, čím fond naplnit. Podobně nekonkrétně se mluvilo o investicích vyspělých ekonomik v nejchudších zemích třetího světa. Když ředitel poznaňského summitu, polský ministr životního prostředí Maciej Nowicki začal rozvíjet myšlenku, že by se okolo těchto problémů měl vytvořit jakýsi Poznaňský pakt solidarity, sklidil velkou nevoli od nejpočetnějšího bloku rozvojových zemí, označovaného jako G77. Zástupci rozvojového světa už nejsou zvědaví na neustálé slibování bez konkrétní pomoci. Nowického iniciativu nevybíravě označili za pytel na odpadky. Drsná atmosféra nedlouho před koncem summitu nevěštila nic dobrého. Naštěstí se ji podařilo rozptýlit.
Bude-li chtít vyspělá Evropa u rozvojových států něčeho dosáhnout, už si nevystačí s pouhým slibováním. Evropská komise navrhla, aby členské státy uskutečnily tři procenta protiemisních opatření v těchto chudých státech a jedno procento povinně v některé ze 48 zemí, které OSN vytipovala jako ty na nejnižším stupni rozvoje. Podobnou pomoc je třeba uskutečnit i v malých ostrovních státech, jejichž obyvatelům hrozí, že budou vbrzku vytopení stoupající hladinou moří vinou tajících pevninských ledovců.

Síla vzájemnosti

Vše nasvědčuje tomu, že po bojkotu Kjóta otočí USA s novým prezidentem a novou smlouvou kurz a připojí se k cílevědomé regulaci emisí. Je naděje, že se tak zachovají i Čína a Indie. V takovém případě zařadí Evropa, zbavená strachu z nekalé konkurence, vyšší rychlost a místo redukce dvaceti procent do roku 2020 si stanoví cíl o deset procent vyšší. Ministr Bursík se hodlá stát evropským emisarem, který začne předjednávat připojení dalších zemí. Pokud si ovšem nezláme vaz na zrádné překážce, kterou mu vystavěli do cesty vládní kolegové žalobou na Evropskou komisi za redukci národního alokačního plánu. Do konce roku její odvolání už nestihnou. Je zaděláno na ostudu.

  • Našli jste v článku chybu?