Jiří Paroubek By měl dostat šanci sestavit vládu
Když krátce po volbách vzkázal Jiří Paroubek ODS, že „bez nás si ani ruce neumyjete“, mnozí to vzali jako furiantské gesto sebevědomého předsedy ČSSD, jenž netriumfoval, a proto „dělá ramena“. Od té doby uběhly čtyři měsíce, během nichž Mirek Topolánek pod blahosklonným okem prezidenta Václava Klause marně sestavoval trojkoalici, marně hledal modus vivendi s ČSSD a posléze se marně vypravil do sněmovny se žádostí o důvěru menšinové vládě ODS. Nezískal ji poměrem hlasů 96 : 99.
To při Topolánkově gentlemanském „vypárování“ nemocné poslankyně ČSSD Lenky Mazuchové znamená, že levicový blok ČSSD a KSČM zůstává jednotný, zatímco blok středopravý se dále drolí. V létě totiž, když sněmovna na pokračování volila svého předsedu, chyběl trojkoalici jeden hlas, avšak minulé úterý to už byly hlasy tří lidoveckých poslanců. Kdo ví, proč považuje Mirek Topolánek šestadevadesát úterních „ano“ za důkaz, že „až na výjimky se nám daří držet původní trojkoaliční koncept“. Přinejmenším turbulence v KDU-ČSL, jejíž někteří poslanci dávají najevo ochotu jednat s ČSSD, signalizují opak, totiž erozi trojkoaličního konceptu. Jestliže ale nelze s KDU-ČSL spolehlivě počítat pro nějakou novou variantu středopravé vlády, ODS by měla vzít na vědomí, že tudy už cesta nepovede.
Kdyby chtěl Topolánek dostat od prezidenta ještě jednu šanci, musel by mu nejspíše navrhnout vládu na širším půdorysu, tedy i za účasti ČSSD. „Duhovou“ koalici stejně jako „úřednickou“ či „poloúřednickou“ vládu však Jiří Paroubek odmítá a nepřeje si ani předčasné volby. Předseda ČSSD, povzbuzen pádem Topolánkovy vlády, teď navíc přitvrdil hru. Předně odmítl prezidentův úmysl učinit další kroky k nové vládě až po komunálních a senátních volbách. Pan prezident by měl jednat rychle, naléhá s požehnáním politického grémia ČSSD Paroubek a je přesvědčen, že „ty věci mohou proběhnout během týdne, čtrnácti dnů“. Zároveň tajemně sděluje, že má „101 + x“ podpisů poslanců, kteří by dali důvěru vládě, jejímž sestavením by byl pověřen. S tím pověřením Paroubek ostatně najisto počítá, protože prezident prý jistě neporuší svůj slib. Šéf Lidového domu je odhodlán „jít třeba i do třetího pokusu“ o sestavení vlády.
Pro tento případ vymyslelo vedení ČSSD další pěknou kulišárnu. „V případě potřeby jsme připraveni převolit předsedu sněmovny, aby pan Vlček, když bude plnohodnotně zvolen, měl plný mandát, aby nebyl ten mandát omezen nějakými sliby,“ pravil Paroubek. Miloslav Vlček (ČSSD) byl zvolen předsedou sněmovny s podmínkou, že učiní veřejný závazek odstoupit z funkce dříve, než by to byl podle čl. 68 (4) ústavy on, na jehož návrh by prezident jmenoval při třetím pokusu předsedu vlády. Má-li Jiří Paroubek ve sněmovně skutečně pojištěnu většinu „101 + x“ hlasů, pak když Vlček rezignuje, do čela sněmovny může být onou většinou obratem a už bez závazku znovu instalován. Ze strany ČSSD by to byla neomalenost. Nevidí-li ale Jiří Paroubek v takovém postupu porušení dohod, pak je nabíledni, že o podíl na moci hraje bez skrupulí. Vždyť koho jiného než Paroubka by Vlček „přikázal“ prezidentovi jmenovat premiérem, kdyby po Topolánkově vládě padla ještě další a došlo by na třetí pokus, poslední před rozpuštěním sněmovny a předčasnými volbami?
Možná že Jiří Paroubek jenom blufuje a ve sněmovně ani nejtěsnější většinou nedisponuje. Leč i jen se stovkou „svých“ a komunistických hlasů - a údělem oné stovky je nepovolit! - dokáže po Topolánkově vládě znemožnit jakoukoli další, která mu nebude vyhovovat. Nedostane-li předtím sám šanci od prezidenta, levicová stovka stejně zatočí i s překlenovací vládou odborníků, o níž prý uvažuje coby o východisku hlava státu. Museli by v ní být, aby prošla sněmovnou, i odborníci vyhovující ČSSD a KSČM, ale pak by obě strany vládu držely u moci co nejdéle a nepodílely by se s prezidentem a středopravou částí parlamentu na zorganizování předčasných voleb.
Jiří Paroubek je jako balvan, který nejde obejít. Má-li ve sněmovně skutečně byť i jen těsnou většinu, podíl na správě země si přisvojí. Nemá-li ji, vyjde to najevo stejně dobře při druhém jako až při třetím pokusu o sestavení vlády. A poněvadž s „brzdícím“ Paroubkem je téměř uzavřena cesta k předčasným volbám, oddalovat jeho příležitost sestavit vládu proto nemá smysl. Vysloveně bláhové by bylo nějakou fintou mu takovou možnost uzmout. V prosinci 1997 Josef Lux (KDU-ČSL) a Jiří Skalický (ODA) naznačili prezidentu Havlovi, že jejich strany neobnoví koalici s ODS, od níž se v důsledku rezignace premiéra Klause a pádu vlády krátce předtím oddělily. Václav Havel proto kvůli zbytečnému zdržení Václava Klause ani formálně znovu nepověřil sestavením vlády, byť ODS vyhrála předchozí volby. Občanské demokracii, znevěrohodněné aférami kolem záhadných sponzorů, to umožnilo se stylizovat do působivé role neprávem odstrčené, ublížené strany, čímž se k ní v červnových volbách 1998 vrátili i ti voliči, jimž se předtím zprotivila. Historie se nikdy stejně neopakuje, ale co kdyby tentokrát byla naší učitelkou?
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
